„Nejvíc se považuju za tátu a přítele. Mám dvouměsíční Lauru, Dany s Nikčou už jsou ve věku, kdy mají svoje koníčky. Ale pořád žiju i fotbalem. Nedovedu si představit, že bych o víkendu někam nevyrazil hrát,“ neskrývá muž, jehož věhlas zřejmě překonal jeho umění s míčem.
I to mu přitom může většina fotbalistů závidět, jak stále dokazuje v divizním Tišnově. A to mu v neděli je už čtyřicet. „Jak se říká, je to jediná spravedlnost, co všichni máme, takže se nedá nic dělat. Už to doběhlo i mě,“ komentuje Švancara životní jubileum. „Ale musím říct, že prožívám velmi šťastné období po všech stránkách.“
Takže žádná krize středního věku nehrozí?
Vždycky je to o lidech a já mám kolem sebe hodně skvělých lidí, kteří mě posouvají, abych se plno věcí naučil a byl prospěšný, protože začít s něčím po fotbalové kariéře nebylo lehké. A mám taky fantastický osobní život, kde mě potkalo štěstí v podobě přítelkyně Kamči, která toleruje to, že je Švancara úplně všude. Takže mi sice bude čtyřicet, ale velmi šťastných čtyřicet. Musím si toho vážit, být pokorný a valit pořád dál.
Cítíte na sobě stoupající věk?
Vážím si toho, že jsem zdravej, i když mi zjistili, že tělo není úplně na jedničku. Od zranění v Olomouci mám problémy se zády, ale snažím se hýbat, protože mám rád jídlo a pití. Díky tomu, že jsem aktivní, není ta vana tak hrozná, ale když se srovnám s klukama ve sprše - ne, že bychom si tam srovnávali vany - tak jsou proti mně opravdu štíhlí. Ale i já už jsem pochopil, že čím větší budu mít nadváhu, tím víc dávám tělu zabrat.
Na hřišti jste pořád stejný?
Myslím, že u toho víc kecám. Diváci si neodpustí si do mě něco rýpnout, takže si občas povídáme. Což je i tím, že mám odlehčení od bránění, ale na druhou stranu moje statistiky jsou fantastický. Troufnu si říct, že od doby, co jsem skončil s profesionálním hraním, mám nejmíň sto asistencí, což si myslím, že v kraji nemá nikdo. Takže můžu trošku machrovat, což mi dělá dobře.
Švancara se v roce 2015 loučil stylově. Přijel na starém mercedesu:
27. června 2015 |
Cítíte, že má jméno Švancara pořád zvuk?
Lidi o mně vědí. Mám radost, že i v bulletinech zvou na to, že přijede Mercedes. Dokonce mi říkali kluci, že si mám v neděli proti Vrchovině vzít hůlky a lyže, protože domácí fandové psali, že to pro nás bude těžká půda. Na druhou stranu přesně tohle mě baví. Že to má náboj, chodí lidi a hráči se vyhecují. Zjistili jsme si, že máme nejvyšší návštěvnost v nižších soutěžích v celé republice. Třeba minulý víkend fučel vítr tak, že když se vyhodil balon do vzduchu, tak byl za pár vteřin v Jihlavě. K tomu pršelo, padaly kroupy, ale stejně přišlo skoro 300 diváků. To si říkám, že ty lidi asi bavíme.
Petr Švancara na prahu čtyřicítky
Petr Švancara na prahu čtyřicítky
Však také Tišnov připomíná válec, ze třinácti zápasů jste dvanáct vyhráli při skóre 53:8...
Jako nováček bychom byli spokojení, kdybychom byli ve středu tabulky, ale vytvořila se dobrá parta kolem pana majitele Merty a trenéra Valnohy a funguje to velmi dobře. Máme velmi dobře nakročeno do třetí ligy, což by pro region bylo dobře. Otázka samozřejmě zní, zda ji budu hrát já, ale já se rozhoduju vždycky mezi zápasy. Ve fotbale se nedá plánovat moc dopředu a taky jsem soudný a nejsem si úplně jistý, jestli bych na to měl.
Ale hrát hodláte dál. Můžete vydržet třeba do padesáti?
Věřím, že jo. Když moc nepřiberu a budu zdravý, určitě se budu motat na fotbale. Nejen ve staré gardě, což považuju za nesmrtelnost, tam snad umřu. Ale dovedu si to představit i v těch nižších soutěžích, i když to není lehký. Lidi na mě řvou, občas se hádám s protihráči, někdy ty emoce valí. Zvlášť, když hlavně mladí hráči nemají k nám starším vůbec žádnou pokoru. Nejde přitom o to, že jsme něco dokázali, ale už jen o to, že je borec o trošku starší. A tím trošku myslím o dvacet let. Výrazy směrem k rozhodčímu i starším hráčům jsou někdy hodně nepříjemný.
Máte pocit, že je mladší generace drzejší?
Je chyba ve výchově, že ti kluci nemají úctu. Mně se zdá, že se vytrácí obyčejná slušnost, takové to „dobrý den, prosím, na shledanou.“ Já k tomu svoje děcka těžce vedu a trestám je, když někdo donese v restauraci pití a oni nepoděkují. To považuju za automatickou věc a ve sportu mi to chybí strašně. Přece není možné, aby ve druhé minutě dvacetiletý kluk sprostě nadával rozhodčímu, že ten aut měl být na druhou stranu. Já jim říkám: Hrajte, držte hubu, a až něco budete mít odkopáno, můžete se ozvat. Já chápu, že se ozývají kapitáni a zkušenější borci, ale aby dvacetiletý kluk někomu sprostě nadával, to je strašné. Tohle mě v nižších soutěžích mrzí, ale on je ten fotbal dožene. Já mám vyzkoušené, že pokud takoví kluci nebudou mít pokoru, půjdou níž a níž.
Ovšem i vy jste měl pověst oprsklého frajírka...
To jsem chtěl dodat. Mladej Švancara byl taky takovej mistr světa. Pamatuju si dobu, kdy jsem měl v autě hudbu tak nahlas, že to slyšely tři ulice dopředu, pomalu jsem lidi nezdravil. Ale rozdíl byl ten, že já jsem něco hrál. Každých čtrnáct dní bylo v Brankách, bodech, vteřinách, že jsem dal gól nebo jsem na nějakej nahrál. Uznávám, že jsem byl namyšlenej až nevím kam, což popisuju i ve své knize. Ale na druhou stranu jsem dostal tak přes prsty od rodičů i lidí kolem sebe, že jsem jim za to do dneška vděčnej. Já ty kluky nezatracuju, jen je upozorňuju. Já jsem lítal ve vesmíru, bral jsem 300 tisíc měsíčně a myslel jsem, že mi patří půl zeměkoule. Takhle to, přátelé, vůbec nefunguje. Peníze mě zkazily a byla to pro mě obrovská zkušenost do života. Ale my jsme oproti těmhle klukům v divizi nebo v kraji aspoň něco hráli.
Jak snášíte dohady s diváky?
To k tomu prostě patří. Když mě neuráží, tak se tomu směju a ještě na to odpovídám. Třeba se otočím a řeknu: Ty dnes vypadáš moc dobře, ten klobouk, co máš na palici, ti fakt sluší. A lidi se u toho baví. Občas se třeba pohádáme, ale nikdy ne tak, abych dostal červenou nebo diváka museli vyvést.
Čím se zabýváte mimo hřiště?
S Luďou Zelenkou jsem tváří jedné sázkové kanceláře a děláme spolu různé akce, jako třeba Souboj legend, který se loni povedl a plánujeme ho znovu. Komentuju fotbal v televizi, kde jsem přešel na DigiTV, moderuju, pomáhám Zbrojovce s nadačním fondem a marketingem. A žiju hlavně z reklamy.
Takže využíváte svou tvář?
Řeknu to, jak to cítím. Nemám žádnou školu, jsem vyučený elektrikář. Dvacet let jsem hrál profi fotbal a žil jsem v bublině, která mě jinam nepustila. U Karla Šípa jsem si dělal srandu, že nemám mail, ale ono to tak je. Když mi přišla fotka a potřeboval jsem ji otočit, tak jsem se musel naučit zmáčknout ty správné čudlíky. Sorry, neuměl jsem to. Samozřejmě tohle člověk může dělat během kariéry, ale za nás počítače ve škole nebyly a já jsem to neuměl. Všechno jsem se musel naučit, abych neudělal nějakou chybu a nedostal se třeba do vězení. Před týdnem mi skončil soud s paní, které na mojí rozlučce pyrotechnika popálila záda. Kdyby spadla a zabila se, tak bych si třeba ve finále šel sednout. Dělat některé akce je hodně složité.
Zdá se, že se nenudíte...
Ale musím říct, že mě všechny ty aktivity baví. Třeba když moderuju nějaký ples v Horní Dolní za Brnem. Mám hrozně rád plesy toho typu, kde mi v osm řeknou „Dobrý den, pane Švancaro“ a v jednu ráno mě borec zamotá do záclon, protože je naštvanej, že je vyhrál v tombole. To se mi líbí a není to vůbec o penězích. Že mi vnutí do auta 20 litrů vína a deset slivovice, to je jiná věc. Ale tyhle věci mě prostě baví, dělám to srdcem a naplňuje mě to. Ale nejvíc mě baví věci pro Zbrojovku, které vděčím za všechno a strašně jí fandím.
Nelákala by vás práce sportovního ředitele, kterého nyní klub nemá?
Spousta lidí mi podsouvá, že je to přesně pro mě. Ale je třeba všechno zmapovat a odkoukat. Samozřejmě by mě to moc lákalo a rád bych to pro Zbrojovku dělal, protože jsem s ní zažil hrozně moc, ale nic velkého jsem s ní nedokázal - i když jsem rád, že jsem jí pomohl vrátit se do ligy. Ale nejdřív musí být nabídka.
Nemáte při svém širokém záběru někdy pocit, že je „přešvancarováno“?
Samozřejmě to slyším pořád a vím, že tím můžu i někoho štvát. Ale je to proto, že když mi lidi zavolají, tak neumím říct ne. Jestli se v Brně něco děje, tak rád přijdu. Cítím to tak, že jako Brňák těm lidem mám pomáhat. Mám rád Brno a jsem tady hrozně šťastnej. Zjišťuju, že tohle je pro mě nejlepší místo na světě. Vážím si toho, že tu máme klid a normální lidi, když jdu v noci po městě, tak se nebojím. A přesně tak chci, aby tady žila i moje děcka.
