„Jsem hrdý na to, že jsem se narodil přesně v tento den,“ říká o jedenadvacátém srpnu. „Protože si vždycky připomenu, co se stalo. Zanechalo to ve mně stopu.“
Tak tedy, jak 21. srpen 1968 viděl čerstvě desetiletý chlapec?
V noci ze 20. na 21. srpna jsem spal u kamaráda ve stanu. Bydleli jsme asi o pět ulic vedle a ráno k našim známým přiběhla maminka a povídá: „Pojď domů, je válka.“ Já jsem nevěděl, co se děje. Cestou jsme sledovali ta letadla, protože přes Libuš je zrovna koridor, přes který vedla letecká linka. Byl tam obrovský hukot.
Zavládla panika.
Asi v deset hodin moje babička a další ženské šly do krámu a hned všechno skupovaly. Protože nevěděly, co se bude dít. My jsme měli u nás samoobsluhu na hlavní ulici. Stáli jsme ve frontě na chodníku a najednou – z jednosměrné ulice, která byla právě naproti krámu – vyjely tanky s namířenými děly. Babička mi povídá: „Petře, utíkej domů, rychle. Kdyby se něco stalo...“
A upaloval jste?
Jako malej kluk jsem byl vytřeštěnej. Vzal jsem nohy na ramena a začal jsem utíkat. Krám byl od nás kousek, asi tři sta metrů. Zaběhl jsem do ulice, měli jsme obrovská dřevěná vrata a ta jsem na jeden příšlap přelezl a přeskočil. Bylo to nepříjemné.
Co se vám tehdy honilo hlavou?
Tolik jsem to nevnímal, nevěnoval jsem tomu pozornost. V deseti letech ještě nemáte takový rozum. Spíš rodiče už věděli, co to může znamenat. Pro lidi, kteří byli už v nějakém věku, to byl velký šok. Zvlášť pro ty, co zažili události po válce.
Petr Rada (vlevo) strávil nejlepší fotbalové roky v Dukle, stejně jako Ladislav Vízek.
A s odstupem času?
Můžu vám říct, že když se k tomu zpětně vracím a každý rok na to vzpomínám, říkám si, co chybělo k velkému neštěstí. Před tím krámem stála spousta starých babiček nebo i ženských, jako byla moje máma, kolem třiceti. Říkal jsem si: Co kdyby to ti kluci na tom tanku prostě pustili. Tak by byla spousta lidí mrtvá, natotata. Stačilo, aby někdo dal povel, a byl konec.
Jste na ty vojáky i po letech za tak otřesný zážitek naštvaný?
Ne. Když to tak zpětně sleduji, tak oni nevěděli, co dělají. Byli jako stroje. Řeklo se jim a oni splnili rozkaz. Kdyby jim je nikdo nedával, možná by se otočili a sami odjeli zpátky.
O pár let později jste působil v armádní Dukle Praha. Tam vám asi události roku 1968 vysvětlovali po svém, že?
Já jsem šel do Dukly pozdě, v roce 1979. To už bylo všechno nějak ustálené. Doba byla jiná, už se to zaběhlo. Samozřejmě, byl tady nějaký režim, který jsem prožil. My jsme nikdy nebyli politicky založená rodina, nikde jsme se neangažovali.
Na druhou stranu, prošel jste státem řízeným klubem.
Ale já byl v té době na vojně. Šel jsem hrát za Duklu a nekoukal jsem se, že jsou tam vojáci. Já jsem prostě chtěl hrát fotbal, to jediné mě zajímalo. Chtěl jsem ho dělat, bavilo mě to. Že jsem měl to štěstí a šel jsem právě do Dukly, to je zásluha lidí, jako je legendární trenér Jaroslav Vejvoda. Ti byli orientovaní na sport, a proto ho dělali. A že to bylo v Dukle, na tom nevidím nic špatného. Naopak, zažil jsem tam kluky, kteří pro Česko udělali strašně moc. A byli to normální kluci.
Při venkovních zápasech jste si ale asi museli užít svoje, nebo ne? Nadávky do lampasáků, to bylo nejjemnější oslovení.
Všude, kam jsme jezdili, jsme byli osočovaní jako protekční děti. Přitom jsme se chovali úplně normálně – jako kluci ze Sparty, Slavie, Bohemky, Vítkovic nebo Brna. Měli jsme úplně stejný život. Potkávali jsme se, dneska už to můžu říct, když se šlo po zápase někam popít. A slávisti i sparťani nás brali normálně. Prostě jsme dělali to, co nás bavilo.
Nesnažili se vás coby vojáky - reprezentanty naverbovat do komunistické strany?
S úplně čistým svědomím můžu říct, že jsem nikdy v žádné straně nebyl. Ani v žádné organizaci. S jedinou výjimkou: byl jsem u hasičů na Libuši. Zlákali mě k nim chlapi, kteří chodili do hospody. Říkali mi: „Pojď k nám, ať je nás víc a dostaneme příspěvky.“ Proto jsem tam vstoupil. A u těch hasičů byla pr..l.
Povídejte.
Když byla schůze, polovina lidí se za hodinu zmazala. Když už jsem byl větší a byl jsem člen, pamatuji si, jak začaly hořet drůbežářské závody. Byl to velký požár. A když k němu libušští hasiči přijeli, zjistili, že nemají vodu. Tak si sedli na židle a čekali, až přijedou pražští hasiči a uhasí to. Takže takové bývaly vesnické hasičské sbory.
Myslíte, že se Češi ze srpnové okupace dokázali poučit?
Pro mě je nejsmutnější, že dneska máme rok 2018 a vláda stojí na podpoře komunistů. Takže mně to připadá trošku postavené na hlavu. Někdo říká, že jsme ve svobodném státě. To jsme, zaplať pánbůh, jsem za to rád! Mladí lidé mají možnosti – mohou cestovat, mohou se vzdělávat. Což je dobře. Ale já si myslím, že tato strana, i když jsme ve svobodném státě, by neměla vůbec mít šanci se vracet. Nehledě na to, že tam jsou lidé, kteří jsou ve věku, že to všechno zažili. A byli v tom. A dneska to přesvědčení je v nich pořád. A to mě trošku varuje pro budoucnost. Ale s tím nic neudělám, říkám jen svůj názor. A myslím, že s ním nejsem sám. Naštěstí jsme to období prožili, přežili a teď je to jiné. Zaplať pánbůh! Já jsem šťastný, že moje děti a ti budoucí, co se narodí, budou žít lepší život. Aspoň v to doufám. I když já na svůj život nenaříkám, přeji jim, aby ho měli lepší.
Zatímco většina národa si v úterý připomněla padesát let od okupace vojsky Varšavské smlouvy, vy jste slavil šedesátiny. Jak se vám žije s pocitem, že váš věk už nezačíná pětkou, ale šestkou?
Já vám to řeknu takhle, i když to tam asi nenapíšete: Je to v pr..li. Ale věk samozřejmě nezastavíte. To je to jediné spravedlivé na světě. Když to teď sleduji, život letí strašně, strašně rychle. Mám stále před sebou, jak jsem nastupoval jako trenér k nároďáku. Tehdy mi bylo padesát. Hráli jsme ve Wembley v Anglii, kde jsem vedl národní tým v prvním zápase. A najednou je mi šedesát.
Berete kulatiny jako příležitost k bilancování?
Svůj život jsem si užil. I když jsem si někdy dělal zbytečné nervy, prožil jsem ho, jak jsem si ho nastavil. Co jsem si řekl, to se mi povedlo. Hrát ligu, dostat se do reprezentace, být trenér. Navíc mám zdravou rodinu, jsem hrdý na svého syna (brankář Dukly Praha Filip Rada), kterého jsem, myslím, vychoval dobře.
Coby kouč jste vedl nejen reprezentaci, ale i Slavii a Spartu. Dá se v českém fotbale dosáhnout víc?
Samozřejmě, vždycky máte ambice jít trénovat někam do ciziny, nějaký velký klub. Něco takového. Bohužel, to se nestalo. Myslím si, že venku ani moc nevědí, že je v Česku spousta dobrých, kvalifikovaných trenérů. Nemáme takový kredit, aby se někdo prosadil. Nejsme jako Jugoši. Zejména těm mladším bych přál, aby se ven dostali.
A co byste si přál vy osobně?
Aby celkově ustupovala nějaká agresivita, závist a zloba, která ve společnosti je. Protože – jak říkám – život není dlouhý. Samozřejmě, já už asi jiný nebudu, budu se nervovat stále. To k tomu patří. Ale vždycky to myslím pozitivně, aby mi nikdo neškodil. Jinak mám lidi rád. Jsem rád, že jsem v takové společnosti. Jsem hrdý na to, že jsem Čech. A to je všechno.
