Ještě poslední zápas.
Jeden jediný večer.
Pak konec.
Ale co když to dnes večer nedopadne?
„Tak nic. Bude to trpké a bez happy endu. Člověk musí počítat s tím, že mu nemůže vyjít všechno,“ poví Petr Čech.
Legendární brankář Arsenalu se od soboty v dalekém Baku chystá na finále Evropské ligy.
Uvažujete i nad tím, že nemusíte Chelsea porazit?
To ne! Mně nestačí hrát, finále je od toho, aby se vyhrálo. Potřebuju ten pohár držet v ruce, ne se na něj dívat. Trofej a sbohem! Všichni pracujeme na tom, aby to klaplo.
Chelsea - ArsenalSledujte od 21.00 online. |
Třeba finále Ligy mistrů 2008 v Moskvě neklaplo.
Udělali jsme tehdy maximum, v přípravě nepodcenili jediný detail, a stejně to na Manchester United nestačilo. Chybělo nám tak málo.
Kdyby John Terry v závěrečném rozstřelu při páté penaltě nepodklouzl, mohli jste slavit. On trefil jen tyč.
No právě, to jsou chvíle, které neovlivníte. Jestli je na hřišti drn nebo vydupaná tráva, po které vám sjede noha. Proto jsem se s tou porážkou vyrovnal. Netrápilo mě, že bych cokoli podcenil.
Měli bychom zdůraznit, že tehdy jste chytal za Chelsea, zatímco dnes bude Chelsea váš poslední soupeř.
Osud mi ten zápas přihrál. Chelsea, jedenáct let mého života, spousta trofejí, přátel a nezapomenutelných zážitků. A teď finále kariéry. Snad to dobře dopadne a vyhrajeme.
Jak se vás dotýkají spekulace, že byste se měl do Chelsea vrátit jako sportovní ředitel?
Jediná smlouva, kterou mám, je s Arsenalem. Vyprší 30. června.
A pak?
Pak budu ve sportovním důchodu.
Ale víte, co budete dělat, ne?
Nemám důvod o tom přemýšlet, protože se soustředím na svůj poslední úkol. Chci pro Arsenal vychytat tuhle trofej, protože ji v klubu ještě nemají. Zároveň by to Arsenalu zaručilo vstupenku do Ligy mistrů. Tak se chci loučit.
Za Arsenal, za Spartu. Byla by to výborná tečka za kariérou, říká Čech |
Pak byste pomohl i Spartě, ze které jste do světa vyrážel.
To by byla dokonalá tečka. Získat pohár s Arsenalem, posunout ho do Ligy mistrů, a navíc zajistit Spartě přímé místo v Evropské lize. Tři mouchy jednou ranou.
Vůbec je to pro vás symbolická sezona. Vrátil jste se i do Rennes, kde se vaše zahraniční kariéra rozjela.
Když se losovala vyřazovací fáze Evropské ligy, zatipoval jsem si: První kolo jedeme na Slavii, druhé do Rennes, třetí na Chelsea, abych se ještě jednou vrátil na (stadion) Stamford Bridge, a ve finále ať se děje vůle boží. A ono to, s výjimkou Slavie, vlastně vyšlo.
Ale měli jste namále.
Každé kolo jsme hráli o život. Tím, že jsem nechytal Premier League, mohl být vlastně každý odvetný zápas můj poslední. S Borisovem, s Rennes, s Neapolí, s Valencií.
Ať to nezamluvíme. Byl jste hodně zklamaný, že z vás trenér Emery udělal náhradníka pro anglickou ligu?
Měl na to právo. On je trenér, on má zodpovědnost. A jestli mi to vadilo, není důležité.
Kouč Arsenalu Unai Emery
Čekal jsem podobně diplomatickou odpověď.
To je realita, ne diplomacie. Samozřejmě jsem to ze začátku kousal těžce. Po skvělé přípravě mi vyšel start do sezony, ale zranil jsem si lýtko a šlus. Přednost dostal konkurent Bernd Leno a už to tak zůstalo. V kolektivním sportu má trenér volbu. Unai (Emery) si vybral toho druhého a já mohl buď jít jinam, nebo se soustředit na práci a dát tomu čas.
Vybral jste si variantu číslo 3.
Ano, utvrdilo mě to v přesvědčení, že skončím. Už před sezonou jsem přemýšlel, že by mohla být poslední, jen jsem nevěděl, že se to stane. Ale když jsem chytal míň a míň, došlo mi: Proč vynakládat tolik energie jen pro pár zápasů? Tohle tě přece nenaplňuje.
Prozraďte, kolikrát jste toho rozhodnutí zalitoval?
Nikdy! Jako jsem nikdy nelitoval toho, že jsem skončil v reprezentaci. Obě rozhodnutí jsem udělal v pravý moment. Já neumím pracovat na míň než sto procent. Zdravotně bych možná ještě dva tři roky vydržel, ale co když ne? Cítím, že tělo se v tomhle tempu a nasazení blíží svému limitu. Nechtěl jsem se dočkat rána, kdy vstanu a řeknu si: Sakra, já nemůžu dojít ke stolu.
To hrozilo?
Občas ráno děti prohodí: Tatí, co ti je? Vždyť chodíš jako tučňák. Holt se musím nejdřív narovnat a rozchodit. Před pár dny mi bylo sedmatřicet, takže těch dvacet let v profesionálním zápřahu se někde musí projevit. Plus sedm velkých operací. Tělo dostalo zabrat a já chci ještě rekreačně sportovat, ne čekat, až se zlomím vejpůl.
Ale nabídky na pokračování jste měl, ne?
Hodně. Z Anglie, Francie, ze Švýcarska, z americké ligy.
Doma jste je neřešili?
Vůbec jsem to nepouštěl dál. Pokaždé jsem vzkázal: Děkuju za zájem, ale nezlobte se. Neexistuje nabídka, která by mě zviklala.
Co dál? Hodně profesionálních sportovců má po konci kariéry deprese, nevědí, co se životem, nudí se.
Znám spoustu kluků, kteří si vzali volno. Měsíc, rok i víc. Neexistuje mustr, jak ten poslední krok udělat správně a bezbolestně. Já mám možnosti, co dělat, a určitě si vyberu. Třeba za měsíc, třeba za rok. Ale možná vezmu nabídku, která bude znít: Ber hned, nebo nech být! Teď mám ještě práci na hřišti.
Vy se nudit nebudete.
To mi nehrozí. Nemůžu si sednout doma na gauč a čekat na další den. To by mě zabilo.
„To by byla dokonalá tečka. Pohár s Arsenalem, posun do Ligy mistrů a Spartě zajistit přímo Evropskou ligu.“ |
Odpočívat přece potřebujete.
Nesnáším, když se ztrácí čas. Taky jsem měl kolikrát chuť lehnout si po tréninku a dát si dvacet, ale proč spát, když za ten čas zvládnu udělat tolik užitečnějších věcí? Nemám rád, když nedělám nic.
Být u vás doma, tak vás neuvidím sedět na gauči s dálkovým ovladačem v ruce?
Jen když zrovna běží vyloženě zajímavý fotbal.
Přitom obvykle víte všechno. Jak se hrálo hokejové mistrovství, znáte detaily české fotbalové ligy, příběhy z etap cyklistického Gira.
Sportovní výsledky sleduju všechny, to ano. Na telefonu se do deseti vteřin dozvím, co se děje, ale nepotřebuju kvůli tomu vysedávat hodiny u televize. Já informace hledám, ptám se. Občas si o sobě přečtu, že jsem jako Google, protože všechno vím, ale tak to není. Jen jsem hrozně zvědavý, tak se víc ptám. Nedržím se bontonu, že je vhodné zeptat se na dvě tři otázky. Já potřebuju vědět všechno. (úsměv)
Co jste se dozvěděl sám o sobě, když jste na jaře chytal jen zápasy Evropské ligy?
Nic, co bych o sobě nevěděl. Upnul jsem se k cíli a chtěl dojít až k němu.
Kdy vám bylo nejhůř?
Asi před osmifinálovou odvetou s Rennes. První zápas jsme prohráli 1:3, což byl problém. Všichni věděli, co je v sázce. Museli jsme být bezchybní.
A vyhráli jste 3:0.
Ale na střely to bylo 12:11. Viděl jsem na klucích, jak chtějí. I kvůli mně. Aby ten můj příběh ještě neskončil. Než jsme vyšli z kabiny, trenér Emery mě vyzval, ať promluvím.
To bylo naplánované?
Ne, netušil jsem nic. Stadion už nedočkavě šuměl a já dostal slovo: Pánové, jestliže to má být můj poslední zápas v kariéře, ať stojí za to! I kdybychom vypadli, musím si být jistý, že jsme měli jen smůlu.
KOMENTÁŘ: Petr Čech byl jiný než ostatní. A jinak i končí |
Takže proslov zabral? Jako když kapitán Růžička vyhecoval hokejovou reprezentaci během olympijského čtvrtfinále v Naganu.
Já bych to nepřeceňoval, ale je pravda, že to klukům nebylo lhostejné.
Vy jste přitom chytal se zlomeným nosem, což nesměl nikdo vědět.
Při posledním tréninku jsme simulovali útoky Rennes. Centry za obranu po zemi a zakončení z prvního doteku. Co čert nechtěl, při prvním centru jsem dostal ránu do nosu. Zatočila se mi hlava, otřepal jsem se a oddechl si: Klika, nic mi není. A při druhém centru jsem dostal kolenem a nos křupnul. Krev z něj crčela, tampony nepomáhaly a doktoři: Končíš, musíš do kabiny!
A vy?
Proč? To mě přece nezastaví, chytám dál. Přes noc se zvažovalo, jestli chytat s maskou, ale odmítl jsem: Když nos nevydrží, nanejvýš mi ho budou rovnat.
Vy jste vůbec pecháček na úrazy. Jeden čas jste vypadal jako robokop. S helmou a krytem brady. Chytal jste se zlomenými prsty, s natrženými svaly. Proč?
Protože když něco chci, tak za tím jdu. Nejsem cvok, který by si stoupnul do branky, ale přitom nevěděl, že je připravený. Týmu bych nikdy neublížil. Ale když vím, že funkčně jsem schopný zápas odchytat, jdu tam i přes bolest. Takže když mi balon brnkne o zlomený malíček, budu křičet, víc nic, prkotina.
„Jeden zápas si vyčítám, hrát jsem ho neměl. S Tureckem na mistrovství Evropy 2008.“ |
Křičel jste často?
Půldruhého roku jsem chytal s rameny, která měla prasklá pouzdra. V autě jsem měl problém zvednout obě ruce na volant.
Cože?!
Kdykoli jsem natáhl ruce nad hlavu, měl jsem od bolesti vlhké oči. Ale na kvalitu chytání to vliv nemělo. Měl jsem jasnou prioritu: Nefňukej a chytej, dokud můžeš. I na mistrovství světa.
Takže jste takhle odchytal i šampionát v roce 2006?
A poznal jste, že mám ruplá ramena? Chirurg, který mě operoval, nechápal, jak jsem to mohl vydržet. Když jsem mohl trénovat, přišlo mi zbytečné jít v půlce sezony na operaci a přijít o krásné zápasy s rozjetou Chelsea a o vysněný turnaj.
Po operaci to bylo lepší?
Před deseti lety jsem se naučil techniku, díky které používám jen svaly, které potřebuju. Přehnaně řečeno: abych nemusel bolavá místa používat, vypnu je.
KVÍZ: Rekordy, výroky a zajímavosti, které lemovaly Čechovu kariéru |
To nejde.
Jde. Naučil jsem se svoje tělo ovládat. Nejdřív mi doktoři dali elektrody, aby na počítači změřili svalové napětí v jednotlivých částech těla. Když se naučíte správně dýchat a v mozku se napojíte na jednotlivé svaly, uvolníte je. Po deseti patnácti seancích jsem zjistil, že to umím. Pak se na to stačí koncentrovat při zápase a odehrajete ho třeba s natrženým tříslem nebo lýtkovým svalem.
Pořád nechápu.
Využíváte všechny zdravé svaly okolo, aby vás zranění příliš nelimitovalo. Bolí to, ale dá se. Spousta věcí se dá kompenzovat.
Přehnal jste to někdy?
Jeden zápas si vyčítám, hrát jsem ho neměl. S Tureckem na mistrovství Evropy 2008. Ještě dopoledne při rozcvičení jsem se rozhodoval, jestli nastoupit. A dopadlo to blbě.
Hodně blbě. Vypadl vám lehký míč a reprezentace ztratila postup do čtvrtfinále.
Měl jsem natržený břišní sval z předešlého zápasu s Portugalskem. Vletěl jsem Dekovi pod nohy a ruplo mi v břiše. Není to alibi, není to výmluva, prostě jsem se rozhodl špatně. Ten den jsem neměl chytat.
CHYBA. Na tuhle Čechovu minelu se nikdy nezapomene. Neudržel lehký míč, Nihat vyrovnal a pak ještě přidal třetí gól. Čtvrtfinále Eura 2008 hráli Turci.
Jinak u vás během kariéry stál fotbalový anděl strážný, nemyslíte?
Kdybych věděl, kde lítá teď, poprosím ho, ať zůstane ještě chvíli. Po finále se můžeme rozloučit.
Na rovinu: není škoda končit právě teď?
Je i není. Vím, že bych mohl další dva roky hrát na téhle úrovni. Na druhou stranu mi tělo naznačuje, že neví, jak dlouho vydrží. Než zjistit, že se v prosinci rozpadá, to radši skončím hned. Sorry, tohle je správný čas. Jen to chce správnou tečku.
