Pomalu se blížila doba, kdy se můj život posune z dětských radovánek do práce profesionála. Ještě mi ovšem zbývala jedna velká bitva. Bitva s vlastním tělem.
Během jediného roku jsem vyrostl o sedmnáct centimetrů. O sedmnáct!
V patnácti jsem najednou nebyl slušně vysoký kluk, nýbrž ten nejvyšší ve třídě. V tramvaji jsem si musel dávat bacha, abych se pořád nebouchal hlavou o držáky - a jak jsem býval přikrčený, lidi si na mě ukazovali: „Jéžiš, ten je velikej.“
Z té výšky jsem všude viděl, ale zároveň jsem všude vidět byl. A taky jsem se trápil.
Kvůli fotbalu. Kvůli tomu, že mi najednou nic nešlo. Dva tři měsíce byly šílené. Kvůli špatné koordinaci se mi všechno pletlo, v hlavě jsem měl zakódované pohyby, které byly vhodné pro kluka s metrem pětasedmdesát, ne pro bidlo, které se vytáhlo nad metr devadesát.
Neuměl jsem si vysvětlit, proč mě ruce neposlouchají. Pro brankáře je obecně nejdůležitější, aby dobře chytil míč. Možná to zní jako zbytečné klišé, ale je to svatá pravda. Takže se spoléháte na bezchybné spojení ruce plus oči. Očima musíte odhadnout vzdálenost míče a zároveň dokonale synchronizovat pohyb rukou. Najít ten správný okamžik, tu setinu vteřiny, kdy se dráha míče protne s rukavicemi.
Tehdy se ze mě stal nešika. Jako bych veškerý talent ztratil a zapomněl i na to, co jsem se kdy v brance naučil.
Víte, doma jsme se jako děti měřili u dveří, u těch kuchyňských. Já a moje dvě ségry. Ne že by to byl rituál, ale čárky, které po nás zůstávaly na futrech, by mohly vyprávět zajímavé příběhy.
Čechův životopisExkluzivně v MF DNES a na iDNES.cz Na trh právě vychází první autorizovaný životopis brankáře Petra Čecha s názvem Můj život, který sepsal s Janem Paličkou, reportérem MF DNES. Co se dělo, než se Čech stal fotbalovou celebritou? Jaké měl třeba dětství?  Petr Čech a obal knihy Můj život. První ukázka: Jak málem přišel o kariéru |
Stačilo se opřít o dveře, pevně přirazit paty k sobě, napřímit se, vypnout hruď a... Ještě nezapomenout pravítko, aby se mohla udělat přesná linka nad hlavou.
Většinou jsem se měřil se Šárkou, abychom zjistili, jestli jsme fakt dvojčata. Dlouho jsme se udržovali na podobné výšce, ale od třinácti se moje čárky objevovaly na futrech úplně jinde. A půldruhého roku poté se to bohužel dost nepříjemně projevovalo na hřišti.
Připadal jsem si nešťastný, zdrcený. Moje ruce byly jiné, delší, neobratné. Tělo jakbysmet. Co jsem dělával naprosto automaticky, vůbec nefungovalo. Kolikrát se mi stalo, že jsem natáhl ruce po centru a měl je o patnáct centimetrů výš, než letěl míč. Odhad? Mizerný! Těch blbých gólů, co jsem začal dostávat.
Naštěstí jsem se kousnul a dřel, abych toho nového človíčka naučil chytat taky. Tisíckrát a tisíckrát jsem v tělocvičně házel balon o zeď, chytal ho těma dlouhýma rukama a padal do žíněnek.
„Vydrž! Vydrž! Bude zase dobře,“ opakoval jsem si.
Uběhlo pár měsíců a pocit, že chytat umím, se vrátil. S odstupem můžu říct, že tu krizovou dobu jsem přežil poměrně bez úhon, navíc jsem vytušil, že se mi ta výška bude náramně hodit. V brance jsem najednou zabíral podstatně větší prostor, dál jsem dosáhl, a když jsem stál na malém čtverci, věděl jsem, že mě žádný míč nepřelétne. To všechno byly maličkosti, které ve finále udělaly strašně moc. Milimetry rozhodují.
Nakonec jsem dorostl na 196 čísel a můžu říct, že je to fakt výhoda.
