Je domluvený se stoperem Tomášem Kalasem, tak aby nemeškal: „Pohyb je pro mě droga. Tréninky s nároďákem nestačí.“
Dřív pomáhal připravovat rychlobruslařskou legendu Martinu Sáblíkovou, dnes dělá kondičního kouče u fotbalové reprezentace.
Poznáte ho snadno. Obvykle za ním běží stádo hráčů a on jim velí. Ten zarostlý, ramenatý, s potetovaným tělem a většinou v brýlích.
Je to velký rébus, jak správně vyladit dvacet hráčů, aby mohli splnit svůj poslední úkol v sezoně? Vyhrát kvalifikaci v Norsku?
Nejsložitější je, že každý skončil ligu jinak. Každý v jiném zatížení. A rozpoložení. Proto se tréninky rozdělují. Podle únavy, podle pocitů, podle bolístek. Ale všechno se dá vyřešit, jen to chce individuální přístup. Držíme se hesla, že hráči se za žádnou cenu nesmějí z reprezentace vracet v horším stavu, než ve kterém přišli.
Máte nejnovější počítačové programy, testy, sporttestry... Poznáte podle čísel, jak na tom kdo je?
Spíš podle očí a podle pohybového vzorce. Když se liší od toho, který známe, je problém. Suchá čísla můžou být zavádějící. Tím spíš, že nepracujeme na denní bázi jako v klubech. Hráče vidíme málo, nárazově. Někdo se může špatně vyspat, nesedí mu místní jídlo, prostředí. To se ukáže v číslech. Ale pohybová část skutečně napoví, co se děje.
Teď v Bruselu třeba?
Třeba Bořek Dočkal, který přiletěl z Číny. Dlouhá cesta, časový posun, únava. Musel se v prvních trénincích oddělit. Tomáš Sivok to samé, protože v sobotu hrál v Turecku zápas o záchranu. V závěrečné fázi sezony nic nedoženete, musíte jen ladit.
V klubech je to odlišné?
Diametrálně. Třeba Vláďa Darida podstupuje v Berlíně každé ráno biometrické měření, podle kterého se upravuje trénink. Ranní tep, zjistí se únava svalů. V reprezentaci je důležitá hlavně komunikace. Čili vysvětlit co, kdy a proč se má rozvíjet. Špičkové kluby mají naopak svoje vlastní kliniky. Logicky, když jejich hráči musí zvládnout přes šedesát zápasů v sezoně.
Karel Jarolím na tréninku české fotbalové reprezentace v Ústí nad Labem.
Dřív se kondiční stránka měřila od oka a jelo se podle mustru.
To je pravěk. Obecně se všechny sporty zrychlují. Není prostor na chybu. Klade se důraz na sílu a dynamiku, takže i fotbalisti musí zvládnout dlouhodobější zátěž a být atletičtější.
Co z toho plyne?
Že každý hráč by se měl rozvíjet podle toho, co potřebuje. Na světě nenajdete dva totožné tvory. Zatímco Paolo Maldini kopal na nejvyšší úrovni do jedenačtyřiceti, jiného v pětadvaceti zastaví syndrom vyhoření. Osudově záleží, jak se o sebe kluci starají. My, lidé od reprezentace, do toho vývoje nemůžeme vstupovat příkazy, leda dáme doporučení.
A to?
Českou specialitou bývá pivko po zápase. Jenže tělo si tu daň jednoho dne vybere.
Jedno přece neškodí.
Škodí. Na úrovni reprezentace a Ligy mistrů ano. Zlatan Ibrahimovic dlouho alkohol nepil, dbá o sebe, soustavně na sobě pracuje, a když mu nedávno museli doktoři operovat zraněné koleno, divili se, že vypadá jako dvacetileté. To je ten přístup, který nabízíme. Ne být asketa, ale starat se o sebe jako absolutní profesionál.
Je tělo vrcholového fotbalisty jako stroj?
Mělo by být jako stroj vyladěné, protože v jednom zápase naběhá i přes třináct kilometrů a v průměru se pustí do šedesáti sprintů.
Poznáte, kdy stroj hapruje?
Největší extrém je asi hokejová NHL. Dvaaosmdesát zápasů v základní části, pak play-off. Sto výkonů za rok je hranice, přes kterou se jít nedá. Přidejte přelety, časové posuny, nestihnete zregenerovat. To má devastační účinky. Fotbalu naštěstí liga kolem světa nehrozí, ale stejně je to strašný zápřah.
Pro tenhle přístup si vás vybral Karel Jarolím?
Trenér mě zná z Mladé Boleslavi a řekl bych, že si notujeme.
Ajaj, jste až moc velcí pedanti?
Moc? Co je moc? Dřív se hrálo pětadvacet zápasů za sezonu a pivko nebo dvě se v pohodě vstřebalo. Ale co když hrajete třikrát v týdnu a na konci máte jen čtrnáct dní volna? Je víc přenosů, lidé chtějí víc zápasů, zvyšují se nároky, zátěž se zvedá.
Jakub Brabec (v popředí) na tréninku fotbalové reprezentace.
I proto tolik dbáte na výživu? Pomáhal jste i Martině Sáblíkové.
Ona je fenomén. Má totiž snížené vyplavování kyseliny mléčné, čili nižší laktát. Když ostatní tuhnou, ona jede pořád jako dráha. Nemá absolutní rychlost, ale jakýkoli vytrvalostní výkon je pro ni daleko snazší než pro nás smrtelníky.
Kdyby si fotbalista zkusil její trénink?
Nezkoušejte to! Zničíte se.
A co ta výživa? Máte s sebou kufřík poslední záchrany?
Spíš bednu první pomoci. Tělo spotřebuje při výkonu ohromnou spoustu látek, které musí okamžitě doplnit. Minerály, vitaminy, aminokyseliny. Po každé zátěži připravujeme regenerační koktejly, vitaminy. Kdo chce před zápasem namotivovat, dostane nakopávač.
Prosím?
Přírodní stimulant, nic zakázaného.
Při pondělním přáteláku v Belgii byli hráči „nakopnutí“ slušně. Navzdory porážce 1:2.
Taky jsem měl dobrý pocit. Kondičně jsme se Belgičanům mohli rovnat, ale oni jsou rychlostně i v práci s míčem úplně jinde.
To bylo vidět. Jak z toho ven?
Změnit filozofii přípravy. Co nenatrénuješ v mládí, to už nedoženeš. Dynamika, vyražení, práce s balonem. Když je člověk pomalejší, má méně času na míč. Je to můj názor, ale v Česku pořád upřednostňujeme taktiku před rozvíjením individuálních dovedností. Je nutné pracovat na rychlosti, na práci s míčem. A taktika, to ať je nadstavba. Jenže u nás platí: Tady braň, sem se stáhni, hlavně musíme honit výsledek.
Vznikají regionální akademie, zlepší se to.
Taky doufám. V patnácti šestnácti letech by měl být kluk připravený na přechod do dospělého fotbalu.
Co jako kondiční trenér považujete za osobní výhru?
Mně stačí vyhrát. A vlastně to ani výhra být nemusí, ale kvalitní výkon ano.
A váš sen?
Abychom se společně rozvíjeli. Aby ta práce měla pro obě strany smysl.
Josef Hušbauer na tréninku reprezentace
Vzhledem k vašemu vyjadřování a potetovanému tělu jsem čekal výraznější slova.
Tetování vypráví celý můj příběh. Na lýtku český lev, svatý Václav, orlice. Heraldické znaky českých zemí, na levém prsu mám českého lva s mečem a pak rodinu, osmiletého syna Vincenta, životní křižovatky, démony. Jsem velký patriot a za Česko bych dýchal.
Máte spoustu energie, viďte?
Nabíjí mě, když jsem s klukama. Když se blíží zápas, když to prožívám. Jsem plný adrenalinu, testosteron na vysoké hladině.
Jak se toho zbavujete?
V jednu v noci si udělám pár kliků, napnu posilovací gumu, vybiju se a ráno se jede nanovo.
