„Nedělají mi problém sprinty ani skákání. Zapojil jsem se už do hry a cítím se hodně dobře,“ libuje si tahoun fotbalové Zbrojovky Brno, který šel v dubnu s přetrhanými vazy v koleni „pod kudlu“.
„Vím, že když budu zdravý a noha vydrží, mám před sebou ještě nějaký rok na nejvyšší úrovni. To mě žene dopředu,“ dodává 38letý záložník.
Po několikaměsíčním martyriu se vousatý zarputilec před pár dny vrátil na trávník do plného tréninku. A v sobotu bude opět vůdce.
Zbrojovku nepřivede ve Zlíně jako kapitán, Zavadil pojede v čele automobilové kolony brněnských fandů, kteří na derby vyrazí. „Koleno drží, ale do zápasu bych jít ještě nemohl,“ oznamuje brněnská ikona.
A kdy se tedy v lize objevíte?
Pan doktor, který mě operoval, mi řekl, že potrvá osm měsíců, než půjdu do zápasu. Nedávno skončil šestý měsíc, na poslední kontrole mi řekl, že se mám zapojit do tréninku. Snažím se dělat všechno, teď už jdu i do hry, jen nechodím tolik do soubojů. Byl jsem na silových testech a i ty vypadají dobře, jen musím trochu posílit stehno. Mám čas vše dohnat a spíš to vypadá, že budu připravený na jarní zápasy.
Po Zlíně je dvoutýdenní reprezentační pauza. Po ní byste se nechtěl vrátit aspoň na lavičku?
Láká mě to, ale nevím... Možná by nějaký čas byl, jednalo by se o jeden, maximálně dva zápasy. I na doporučení lékařů ale nechci nic uspěchat. Kvůli jednomu zápasu to obětovat nemůžu. Potřebuju vědět, že zvládnu souboje, chodit do nich napůl nejde. Může se to změnit, ale vše směřuju na jaro.
Kolona na derby do ZlínaPodobně jako loni pořádá exbrněnský útočník Petr Švancara automobilovou výpravu fanoušků do Zlína. Sraz je naplánovaný na sobotu pravé poledne na stadionu za Lužánkami, odjíždí se ve 12.30. Moravské derby má výkop v 15 hodin. „Akce se mi líbí. Věřím, že to přitáhne daleko víc lidí,“ říká kurýrující se lídr Zbrojovky Pavel Zavadil, jenž pojede v čele kolony. |
Nehonily se vám během rekonvalescence myšlenky, že byste se na to už nejradši vykašlal?
První moment po zranění, když jsem slyšel diagnózu, nebyly myšlenky zrovna pozitivní. Ale po operaci, když jsem mohl něco dělat a pomalu se začal připravovat, se mi vše vrátilo. Pochopil jsem, že mám ještě něco před sebou. Když jsem na hřišti, mám obrovskou chuť, až se musím kontrolovat.
A co byla největší vzpruha?
Z počátku mi nešlo moc běhat, vlastně jsem se to znovu učil. Největší vzpruha ale byla, když jsem začal posilovat. Předkopy, zakopávání, noha rychle sílila. Strašně mně pomáhají balanční cvičení na bosu, na trampolíně. Noha byla stabilnější a věděl jsem, že to bude dobrý. Intenzivně cvičím každý den, než jdu trénovat, získávám větší důvěru. Můžu se na nohu spolehnout, můžu kopnout, dát dlouhou přihrávku, zaseknout si.
Psychice zase pomohlo, když vás trenér Habanec v létě vzal s týmem do Rakouska, že?
Jo, mluvili jsme spolu, než sem přišel. Do Rakouska jsem chtěl jet, myslel jsem, že už tam budu běhat. Lidi mě ale brzdili, takže jsem tam spíš jezdil na kole a posiloval. Hlavně jsem ale chtěl být s týmem, protože tam se tuží parta, hrají se těžké zápasy a vidíte, jak na tom jsme. Protože jsem tu pátý rok, chtěl jsem u toho zase být.
Jste momentálně asi tím nejpovolanějším divákem. Jak se Zbrojovka pod novým koučem změnila?
Má trošku jinou fotbalovou filozofii a pohled. Snažíme se hrát jiný styl, fotbalověji, víc držet míč. K tomu ale přišlo hodně nových hráčů a ne všichni kvůli zranění hrají. To dění ovlivnilo a myslím, že první půlrok musí trenér hlavně poznat, co může v těžkých zápasech od týmu čekat. Potřebujeme ale dělat body. Máme jich třináct a chceme udělat dvacet. Věřím, že ve zbývajících zápasech to je v našich silách.
A jaká je atmosféra v kabině?
Myslím, že tady byla vždycky dobrá parta a kolektiv. Atmosféra je furt podobná. Vždycky jsme drželi při sobě, i když tu byly těžké chvíle, teklo nám do bot a hrálo se o záchranu. Jádro je tady hodně silné a kluci jsou odolní. Jsem přesvědčený, že není žádný problém. Přišli noví hráči, kteří potřebují rychle zapadnout a být na hřišti, chce to chvilku času. Ne každý z fleku může být platným členem, ale kluci jsou šikovní. Dejme jim ještě prostor.
Když jste byl půl roku bez fotbalu, přemýšlel jste, co budete dělat, až ukončíte kariéru?
Když to bylo čerstvé, nějaké myšlenky byly. Stáří mi nedělá problémy a už nyní vím, že po kariéře chci zůstat u fotbalu. Teď ale mám novou motivaci hrát na profesionální úrovni. Dokud budu na hřišti, musím odvádět sto procent tam. Další myšlenky si nechávám, až nastane čas. Pokud budu zdravý, vím, že před sebou třeba dva roky ještě mám.
Fotbalem žijete. Nebyl jste kvůli zranění protivný?
Doma mi to nikdo neřekl. Je pravda, že jsem měl víc času na rodinu a na děti, kterým jsem se mohl věnovat. Chodil jsem na tréninky a viděl, jak malej pracuje. Protivný jsem ale nebyl, doma se o fotbale moc nebavím. Jelikož jsem toho prošel hodně a byl dlouho venku, poznal jsem, že domů se práce netahá.
