Osud plzeňské Viktorie ovlivnil významně. Nejprve jí vystřelil postup do první ligy, poté jí k postupu mezi elitu pomohl i jako funkcionář.
Na oplátku musíte Plzni vděčit i vy, nechala vás proniknout do dospělého fotbalu.
Coby mladík jsem přišel z Bohemky, v Plzni se hrála druhá liga. Pro mě to byl jeden z důležitých mezníků. Pak jsem na dva roky odešel na vojnu do RH Cheb, kde jsem bohužel utrpěl těžký úraz kolene. Do Viktorie jsem se pak vrátil zraněný, těžko jsem se z toho dostával. Záhy jsem přestoupil do Slavie.
Vzpomínáte na hráčskou etapu ve Viktorii v dobrém?
V Plzni jsem poznal řadu úžasných lidí. Trenéry Rubáše, Michálka... Měl jsem výborné spoluhráče od Jirky Sloupa přes Miloše Paula, Honzu Homolu, Pepíka Kovačiče a další. Byla to jedna z pozitivních etap mé kariéry, rád jsem se pak vrátil v roli manažera.
Zmínil jste zranění, bolavé koleno vaši kariéru významně poznamenalo...
V té době jsem byl nejlepším střelcem reprezentační jedenadvacítky, měl jsem odehráno nejvíc zápasů a patřil do širšího výběru dospělého nároďáku. Během zápasu na Bohemce jsem si ale přetrhl křížový vaz, což byl pro mě zlom. Tenkrát se to ještě neoperovalo jako dnes, kdy je podobné zranění záležitostí půl roku.
Omezovalo vás to v klasickém zápasovém tempu?
Když hráč dobře rehabilituje, tak zas tolik neztratí, ale já tehdy musel hrát tři a půl roku bez vazu. Bylo to hrozně obtížné, řada dnešních fotbalistů si to nedovede představit. Díky tomu, že jsem byl poctivý v posilování a přípravě na každý zápas, se mi podařilo kariéru prodloužit až do jednatřiceti let včetně dvou zahraničních angažmá. Dva roky na Islandu a čtyři v Německu.
Z Plzně jste nejprve zamířil do Slavie, sešívaný dres jste ale mockrát neoblékl.
Byl jsem tam čtyři nebo pět let, odcházel jsem ale několikrát na hostování. Přišel jsem za trenéra Petržely, který mě chtěl dlouhodobě. Počítalo se se mnou do útočné dvojice s Pavlem Kukou, naplánované to bylo celé dobře. Ale nevyšlo to.
Proč jste se tedy následně rozhodl přesunout na v té době „nefotbalový“ Island?
Skauti přijeli sledovat nějaké fotbalisty do Česka a my jsme se Slavií hráli přátelské utkání zrovna proti Plzni. Vyhráli jsme 4:2, dal jsem dva góly a večer jsme v hotelu Internacional podepisovali smlouvu.
Dorazil jste krátce poté, co váš klub KA Akureyri získal svůj dosud jediný titul.
Bylo to něco neprobádaného, vždyť jsem byl první Čech, který šel na Island hrát. Nakonec se mi tam narodila i dcera, Island je tedy se mnou pořád nějaký způsobem spojený. První sezonu jsem byl třetím nejlepším střelcem tamní ligy, po druhém roce jsem pak odešel. Islandská liga se začínala profesionalizovat a získávala finanční prostředky, aby se do budoucna něco vytvořilo. A dnes jsou děti mých spoluhráčů v reprezentačním áčku.
Byl to pro vás kulturní šok?
Na život jsem si zvykl, trénoval jsem i mládežnické mužstvo. Hrozně mě to bavilo. Spokojená tam byla i moje tehdejší přítelkyně, dnes už manželka. Lidi byli strašně vstřícní.
Stejně jste se ale vrátil.
Do Slavie, která mě hned poslala hostovat do Budějovic. Pomohl jsem jim k záchraně, hrál jsem s Karlem Poborským. Znovu se mi ale obnovilo zranění kolene, měl jsem kromě vazu už i problémy s meniskem. V té době už se tyhle věci operovaly, na Bulovce mi profesor Podškůbka udělal plastiku křížového vazu. Půl roku jsem ještě stihl v Benešově, pak jsem odešel do Německa. Přišla nabídka z Paderbornu. Přijel se na mě podívat kouč Rybarczyk, bývalý hráč Bayernu Mnichov, a vybral si mě k sobě.
Bylo vám jasné, že vám zdraví nedovolí v kariéře pokračovat?
Ještě jsem přestoupil do Oldenburgu k trenéru Mirku Votavovi, to byly také výborné časy. Měl jsem ale čím dál častěji svalové potíže, takže jsem skončil. Nebylo to kvůli kolenu. Vrátil jsem se do Čech, hned jsem dostal nabídku z Plzně na post sportovního ředitele.
Ve fotbalovém prostředí jste musel zůstat.
Určitě. Pamatuju si, že už když mi bylo nějakých jedenadvacet, tak jsem říkal, že po kariéře bych chtěl dělat něco jako pan Paska nebo pan Nehoda. Myslel jsem si, že bych na to měl buňky a bavilo by mě to. Každý mě děsil, že budu muset udělat mezinárodní zkoušky a složit několik set tisíc švýcarských franků. Ale byl to můj sen a vyšlo to.
Vandasova čísla27 branek nastřílel v nejvyšší federální soutěži a české lize. 150 milionů činily příjmy za odchody během jeho šéfování v Plzni. |
Na kariéru agenta došlo, dva a půl roku jste ale nejprve tahal z problémů Plzeň.
Spadlo se do druhé ligy, klub byl v potížích. Odešel generální sponzor, v devadesátém devátém to tedy nebyly žádné zlaté časy. Podařilo se nám ale prodat do Slavie bratry Došky, to byl impulz. Začala nás sponzorovat Západočeská energetika a hned jsme zase postoupili.
Byl přestup Lukáše a Tomáš Doškových potřebnou injekcí? Třicet milionů, pořádný balík.
Řekl bych, že takové částce v tu dobu ani nikdo nevěřil. Vedli jsme však jednání tak dobře, že jsme dostali tyhle peníze a další hráče na hostování do Plzně k tomu. Hodně nám to pomohlo. Klub na tom byl špatně, možná by skončil v konkurzu.
Na přelomu tisíciletí jste přivedli dvě na tehdejší dobu exotické posily, Brazilci Montezine ani Brustolin se v Česku příliš neprosadili...
Prodávali jsme Jardu Šedivce do Juventusu. Šlo o společný obchod s Pavlem Nedvědem za astronomickou částku. Agent Mino Raiola, který s námi spolupracoval, nám tyhle dva cizince doporučil.
Litoval jste posléze?
Byla to zkušenost. Vstoupil do toho Zdeněk Nehoda, s Raiolou zastřešovali italskou společnost, která Viktorii koupila. A bylo to na jejich přání. Ty hráče jsem úplně neznal a nedalo se nic namítat proti příchodu dvou Brazilců, které jsme neplatili. Finančně nebyli pro klub vůbec žádnou zátěží. Říkali jsme si, že prostě uvidíme. Ekonomicky to byla dobrá věc, po sportovní stránce už tak ne.
Dovedl byste si před těmi dvaceti lety představit, že Plzeň bude prohánět Spartu a Slavii v bojích o nejvyšší příčky?
Jde o stabilizaci pohledu, co chcete s klubem dokázat. Zažívám to i teď v Dukle. Myslím si, že když se sejde parta dobrých lidí, která táhne za jeden provaz, tak jde všechno. Musíte mít ale zajištěnou ekonomickou stránku, pevná záda. V Plzni musím především zmínit pana Kříže, pro klub odvedl velkou práci. Dal jasný impulz, kam by měla Viktoria směřovat. Když pak vedení převzali pan Paclík s Ádou Šádkem, tak to byla záruka, že tým bude šlapat. A Plzeň to dokazuje. Fantastické.
Středeční vyvrcholení fotbalové Fortuna ligy si mohl Pavel Vandas vychutnat bez větších emocí. K oběma týmům jej totiž pojí jistý vztah. Slavii patřil téměř pět let, za Viktorii hrál a později ji manažersky vedl.
Liga je rázem atraktivnější.
Všichni, kteří děláme ve fotbale, potřebujeme, aby byla silná Sparta a silná Slavia. A když se k tomu takhle dlouhodobě přidá Plzeň, tak je to něco nádherného. Vyměnila se tam řada kvalitních trenérů, teď s Adrianem Guľou se v tom pokračuje. Jde o systematickou práci.
Líbí se vám model, kdy klub primárně investuje prostředky, které si vydělá v pohárech?
Myslím, že to je rozdíl mezi Viktorií a Spartou se Slavií. Oba tyhle pražské kluby si mohou dovolit všechno. Zato Plzeň musí obracet každou korunu a dobře investovat. Ve Viktorii funguje výběr hráčů, rozmýšlení příchodů a odchodů.
Když jste Viktorii opustil, splnil jste si svůj sen a stal se agentem.
Italští vlastníci nechtěli, abych odcházel. Já se ale rozhodl pro mezinárodní zkoušky, vydal se touto cestou a vydrželo mi to sedmnáct let.
Kolik chybělo k prodeji Marka Suchého do Realu Madrid?
Byl tam jediný problém. Tenkrát jsem spolupracoval s německou agenturou, která Marka sledovala a byli jsme ve spojení po celou dobu mistrovství světa dvacítek v Kanadě. O přestupu rozhodoval Bernd Schuster a nakonec ho neangažoval. Když se na něj přijel podívat, tak obrana zrovna trošku propadla a nebylo to takové.
Pár zajímavých přesunů se vám ale zrealizovat podařilo...
Dohromady jsem byl u přestupů za nějakých tři sta milionů. Tehdy ale nelétaly takové částky jako dneska. Nemůžu o tom moc mluvit, někde jsou takové klauzule. Zprostředkovával jsem i některé přesuny německých hráčů. Zastupoval jsem hodně mladých fotbalistů od patnácti let, minimálně nějakých osmdesát procent se mi jich podařilo dotáhnout do první ligy a udělat z nich milionáře.
