Zatímco v Itálii, kde hraje za slavný Juventus Turín, jej velebí jako hrdinu, přízeň Čechů je mnohem vrtkavější.
Pro jednu část publika je fotbalovým králem, pro druhou namyšleným frajerem.
Když nedávno oznámil, že se vrací do národního týmu, Češi se rozdělili na dva tábory. Jedni jej vítají jako spasitele, druzí mu vzkazují, že je zrádce a že už se nemusí obtěžovat.
„Pavel by se vracet už neměl,“ překvapuje mě jeho otec Václav. Mluví jen přes plot své haciendy ve Skalné, rozhovor odmítá.
„Když jednou řekne, že je konec, měl by si za tím stát. Ale nechci se vůbec bavit,“ praví trochu zamračený chlapík v modré bundě italského klubu Lazio Řím, kde Nedvěd kdysi působil.
Zatímco před dvěma roky při oslavách Zlatého míče zval domů do Skalné známé, sousedy i novináře a vyprávěl o synovi zábavné historky, teď prohodí jen pár strohých slov.
Jako by se zabednil ve svém velkém ranči, který se rozprostírá na kopci kilometr od německých hranic, ve Skalné, kde žije 1600 obyvatel.
„Neberu telefony, nikam moc nechodím. Jsem znechucený z toho, co se o Pavlovi napsalo, jak ho tady lidi ve městě nechápou. Nemám pravdu, Same?“ podívá se na zlatého retrívra, který se líně vyhřívá na sluníčku.
Po dvou minutách se Václav Nedvěd slušně, ale rázně rozloučí a mizí sekat trávu. Na rozsáhlém pozemku, větším než fotbalové hřiště, kde jeho syn nechal postavit dva luxusní domy pro otce a sestru, to musí být věčná práce.
Už mezi nás nechodí, tvrdí jeho známý
Nedávno získal Pavel Nedvěd čestné občanství Skalné, na chodbě tamní sportovní haly je výstava jeho dresů a fotografií, zaplatil šatny u fotbalového hřiště, kde kdysi začínal.
|
Pavel Nedvěd Narodil se 30. srpna 1972 v Chebu, vyrostl v městečku Skalná. Je to nejslavnější a nejbohatší domácí fotbalista. Žádný český hráč se v zahraničí neprosadil jako on. V Itálii je léta vůdcem Juventusu Turín, vydělává čtvrt miliardy korun ročně. Předloni získal Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy. To před ním dokázal jediný Čech – Josef Masopust (1962). Hrál za Plzeň, Duklu a Spartu.Trojnásobný mistr se Spartou. Po stříbru na Euru 1996 odešel do Itálie. Čtyřnásobný vítěz italské ligy. Vítěz Poháru vítězů s Laziem (1999). Se ženou a dvěma dětmi žije ve vile u Turína. Zvažuje, že se v Itálii usadí. Sbírá hodinky, baví ho móda a auta. |
Přesto jsou na něj ve Skalné názory rozporuplné. „Pavel to myslí dobře. Jsme na něj pořád pyšní,“ říká prodavačka v konzumu naproti kostelu, v němž byl Nedvěd pokřtěn.
„Ještě tak před pěti lety s ním byla velká legrace. Jenže se hodně změnil, už mezi nás vůbec nepřijde,“ tvrdí starší muž před místní hospodou. „A ten jeho návrat do reprezentace vůbec nechápu. Asi si myslí, že bude zase bůh.“
Stejně jako většina fanoušků nemůže Nedvědovi zapomenout, že se kvůli poničenému zdraví vzdal reprezentace, přestože dál válel v italské lize. Když národní tým prožíval těžké období, Nedvěd nevyslyšel volání trenéra Karla Brücknera, aby pomohl. Místo toho jej před klíčovými zápasy v televizním vystoupení slovně napadl.
Poté, co tým minulý týden zvládl mimořádně důležité utkání ve Finsku a má blízko na mistrovství světa, Nedvěd změnil názor.
Těžko jej vinit z vypočítavosti. Pokud s ním teď národní mužstvo v rozhodující bitvě proti Norsku neuspěje, hrozí, že se největší kritika sesype právě na něj.
Mistrovství světa, které se koná jen jednou za čtyři roky, by si zahrál poprvé. Je to svátek nejen pro hráče.
Do Německa, dějiště šampionátu, se už teď chystají desetitisíce českých fanoušků, miliony se budou nervovat u televize... Nedvěd by tam určitě nechtěl chybět, byť tvrdí, že na turnaj ještě teď nemyslí.
Ale jeho názory se často mění jako počasí v dubnu.
„Působí na mě jako nevyzrálá osobnost, takové velké dítě. A to nejen svou chlapeckou tváří,“ tvrdí psychiatr Jan Cimický o uznávané celebritě, která nedávno oslavila 33. narozeniny. „Připadá mi, že si není vnitřně jistý. Můžou to být následky zážitků z dospívání, kdy se nejvíc utváří charakter.“
Nedvěd se ve čtrnácti letech stěhoval kvůli fotbalu do Plzně. Ze dne na den změnil prostředí, ze Skalné putoval do velkého města. Studoval stavební průmyslovku, bydlel na internátu nebo u trenéra Josefa Žaloudka, kterého bral jako svého druhého otce.
Domů do Skalné se vracel jen zřídka. „Chodila jsem ho vyprovodit a občas jsem plakala, když tak smutně koukal,“ vzpomíná jeho babička v obyčejném starším domku uprostřed Skalné.
„Ale vždyť na stýskání ani neměl čas. V hlavě měl stejně jenom fotbal,“ říká s úsměvem Nedvědův dědeček.
Moc dlouho si ale vyprávět nemůže, za chvíli jde do práce. Je sice v důchodu, ale dělá nočního hlídače v jedné místní firmě.
Ve dveřích si oba prarodiče trochu postěžují, že u nich vnuk dlouho nebyl na návštěvě. „Ale jsme v pořadí,“ hlaholí děda, který s ním kdysi jezdil na tréninky vlakem. „I teď jim to Pavel v reprezentaci ukáže.“
Odmala se Nedvěd připravoval na dráhu fotbalisty, podřídil jí všechno.
Kvůli sportu měl problémy ve škole, druhý ročník průmyslovky musel opakovat, protože zameškal příliš mnoho hodin.
„Nebyl zlý, ale dával jasně najevo, že je pro něj fotbal daleko důležitější než škola,“ vzpomíná učitelka matematiky, která jej nechala propadnout.
Maturitu Nedvěd přesto udělal – na vysvědčení má tři trojky a čtyřku. „Znal jsem jen hřiště. Když si ostatní užívali na diskotéce, já šel spát. Když si ostatní dělali Vánoce, já šel do lesa běhat,“ pravil Nedvěd.
Když působil na Spartě, někteří spoluhráči ho nebrali do party právě proto, že s nimi málokdy zašel na pivo.
„Koukali na něj divně, když pořád trénoval a hlídal si životosprávu,“ vybaví si Vlastimil Petržela, který Spartu tehdy vedl.
Je přátelský a vzápětí ani nepozdraví
Na hřišti je Nedvěd jasný vůdce. Přesně ví, co má dělat. Dokáže se rychle a většinou správně rozhodnout. V životě je tomu ale jinak.
Po názorových veletočích konečně přišel na to, že se chce vrátit do reprezentace, ale ne všichni Češi jeho rozhodnutí oslavují. Nevhodně je načasoval, nedostatečně vysvětlil.
Je nešťastný on i jeho rodina, roztrpčení jsou fanoušci...
|
Překotný vývoj kauzy Nedvěd Svými výroky o fotbalové reprezentaci Pavel Nedvěd rozladil spoustu českých fanoušků. Často mluvil poněkud nejasně, dost zmateně a protichůdně. A pak se ukřivděně divil, že mu spousta lidí v rodné zemi neporozuměla. |
Novináře obviňuje, že mu pokazili image, ale v mnoha případech si zavařil sám. Často netuší, co svými slovy může způsobit.
Nebylo moc šťastné, když třeba kdysi nahlas přemýšlel o italském občanství nebo když byl nerozhodný právě v otázce národního mužstva.
Chci reprezentovat? Ano. A pak zase ne. Nevím...
Jako by se rozhodoval podle nálady.
Možná proto je v očích kritiků vnímán jako primadona, na kterou není spolehnutí. Náladovost je ostatně jeho výraznou vlastností. Zejména ve vztahu k novinářům.
Jeden den je přátelský, pozve je domů a ochotně vypráví o svém soukromí, je vtipný společník. A druhý den na tréninku dělá, že neslyšel pozdrav, na otázky odsekává, nasadí nepřístupný výraz.
Jedno slovo ho dokáže rozhodit na několik týdnů. Je nevypočitatelný, občas záhadný, takže se v něm často nevyznají ani jeho nejbližší. I proto je jeho vztah k médiím problémový.
Teď s nimi právě příliš komunikovat nechce. „Křivdu v sobě cítím dlouho,“ přiznává Nedvěd.
„A tak se občas nebaví a trucuje jako dítě. Připadá mi, že potřebuje být stále ujišťován, jak je výjimečný,“ tvrdí Cimický.
To se Nedvědovi plní beze zbytku. Jeho okolí je v tom důsledné. A tak Nedvěd žije ve vakuu své výjimečnosti.
Málokdy se dostane do styku s obyčejným světem. Díky svému sportovnímu umění, bohatství a popularitě nemůže v Itálii téměř vyjít na ulici. I když si narazí do čela kšiltovku a vezme si černé brýle, přesto se klidu nedočká.
„Vyrazili jsme na večeři. Chvíli poté, co jsme si objednali jídlo, ho lidi poznali,“ vzpomíná jeho nejlepší přítel Tomáš Pěček, který s Nedvědem vyrůstal. „Vzápětí byla celá pizzerie na nohou. Pavel se na mě nešťastně podíval a řekl: Mizíme. Zaplatili jsme, jídla jsme se ani nedotkli a prchali.“
Fotbalový král si užívá výsad, ale zároveň musí čelit obtížím svého jedinečného postavení.
Itálie Nedvěda hodně změnila. Z vyplašeného kluka se brzy stal sebevědomý mladík. Alespoň navenek.
„Itálie ho dost zkazila. Je rozmazlený, zavazují mu tam snad i tkaničky,“ prohlašuje nemilosrdně Ladislav Vízek, bývalý fotbalový reprezentant. „Jeho postoj k národnímu mužstvu se mi nelíbí. Pro mě byla reprezentace vždycky čest.“
Nedvěd se v nové zemi rychle naučil řeč. A nejen to. Když přišel po prvním tréninku do šatny italského klubu Lazio, našel své šaty na věšáku hanby. Spoluhráči mu tímto způsobem dali drsně najevo, že se jim jeho málo luxusní oblečení nezamlouvá.
Za necelých deset let už Nedvěd přemýšlí, že si po fotbalové kariéře otevře módní butiky. To je proměna! V národním týmu už delší dobu platí za největšího manekýna.
Když se vybíralo oficiální oblečení pro českou fotbalovou výpravu, návrháři šli při schvalování modelů za Nedvědem.
Dbá na svůj účes, pravidelně si barví vlasy.
V šatníku má drahé obleky od Armaniho, na rub saka si nechává vyšít své jméno. „Italové si potrpí, aby na člověku na první pohled poznali, jak si žije. Musím tedy utrácet za módu, auta a diamanty. Módu mám fakt rád. Nejvíc si potrpím na boty. A taky na luxusní hodinky, těch mám víc než padesát,“ řekl Nedvěd.
„Mně taky radil, co si mám vzít na sebe, abych nevypadal jako buran ze Skalné,“ říká jeho kamarád Tomáš Pěček. „Všichni nás totiž spojují.“
Nedvěd si zkrátka vzal do hlavy, že porozumí módě. Netrvalo dlouho a dokázal to. Je to svědectví o tom, jak je cílevědomý, ale i tvárný a přizpůsobivý.
„Často potřebuje impuls. Protože se těžko rozhoduje, hledá názorové vzory,“ vypozoroval Cimický.
Velkou oporou pro něj byl kdysi trenér Žaloudek, ale ten před dvěma roky zemřel. Důležité otázky teď řeší s otcem. „Zajímá ho taky můj názor, ale hlavně dá na svou manželku,“ říká Pěček.
Nedvěd se prý s manželkou Ivanou poprvé setkal na diskotéce. Bylo mu dvacet a vypráví se, že tenkrát byl ve Spartě snad posledním, kdo ještě neměl dívku. Jeho první vážná známost brzy skončila svatbou. Manželka se vzdala práce zdravotní sestry a zůstala v domácnosti.
„Postarala se o mě,“ říká s vděčností Nedvěd. Jsou svoji už jedenáct let, vychovávají dvě děti.
Ve srovnání s ostatními celebritami je Nedvěd spíš rodinný typ, nepotrpí si na bujaré večírky. „Zbytek energie věnuje dětem a manželce,“ tvrdí Pěček.
Právě jí Nedvěd údajně slíbil, že se ve třiceti vzdá reprezentace a že v roce 2006 skončí s fotbalem.
To první nesplnil. A v italském klubu nedávno prodloužil smlouvu do roku 2008.
Bůh mi pomáhá
Fotbal je pro něj životní prioritou. „Fotbal, rodina a Bůh. To jsou pro mě tři nejdůležitější věci,“ pravil před lety Nedvěd.
Už jako malý kluk chodil ve Skalné s babičkou do kostela, pobožná Itálie jeho víru ještě prohloubila, hodně se věnuje charitě. Tvrdí, že nejvíc peněz utrácí za dárky.
Dvakrát v životě se setkal s papežem Janem Pavlem II. Poprvé mu Nedvěd políbil ruku, podruhé se s ním bavil o tom, jak vyrůstal v komunistickém státě. Pak mu věnoval svůj dres.
„Silnější osobnost jsem nikdy nepotkal. Vedle narození mých dětí to byl můj nejsilnější zážitek,“ vyprávěl Nedvěd.
Před každým zápasem se pokřižuje, občas zajde do kostela. „Věřím, že mi Bůh pomáhá. Třeba před šesti lety ve finále Poháru vítězů, kdy jsme s Laziem vyhráli. Neměl jsem formu, a přesto jsem dal vítězný gól.“
Už tenkrát Italové uctívali Nedvěda jako modlu. V zemi, kde je fotbal povýšený na úroveň náboženství, patří mezi hlavní hvězdy.
Od prvních chvil si publikum získal bojovností – na hřišti připomíná zarputilého buldoka. Italští novináři mu záhy vymysleli přezdívky „Stachanovec“ či „Ocelový robot“. I oni obdivují Nedvědovu výjimečnou fyzičku.
„Člověk buď síly při zápase má, nebo si je musí vybojovat,“ tvrdí Nedvěd.
Tenhle přístup je pro něj příznačný.
Leckdy je takhle umíněný nejen na hřišti, kde se občas hádá se soupeři i s rozhodčími. Vrhá se do všeho po hlavě, což občas hrozí ošklivým faulem, někdy se chová zkratovitě.
„Někdy vybuchnu. To mají všichni Nedvědi v rodině, jsem po tátovi,“ říká Nedvěd.
Kvůli své povaze byl několikrát vyloučen, ale bez ní by se nikdy nedostal na sportovní vrchol.
Italové mu občasné výstřelky odpouštějí, svého Nedvěda milují a on zase miluje Itálii.
„Štve mě, že mi doma fanoušci někdy nerozumějí,“ vyznal se kdysi Nedvěd.
„Italové ho uznávají víc než Češi. Prostě nezapomínají, že něco dokázal,“ tvrdí Pěček.
Proč mají Italové k Nedvědovi lepší vztah než Češi? Důvod možná není jen v jeho problematickém vztahu k reprezentaci.
„V Česku je asi trochu větší závist, ale lidi taky těžce nesou, když se někdo chová jako machr,“ řekl bývalý fotbalista Vízek.
Itálie Nedvědovi přirostla k srdci. Nedaleko Turína bydlí v luxusní vile, v přísně střežené zóně. S manželkou uvažují o tom, že se na jihu Evropy po skončení kariéry usadí.
„Nedivím se, hodí se do Itálie. Už teď je spíš Ital i s těmi jejich gesty. A italsky umí podle mě líp než česky. Aspoň některé jeho výroky v češtině vůbec nechápu,“ říká ironicky Vízek.
Nedvědovi jeho Italové prostě rozumějí víc.
