Psal se rok 1992 a talentovaný záložník si tajně přál, aby by si jednou mohl fotbalem vydělávat.
O jednadvacet let později je Horváth pořád na scéně a platí za mazáka. Jak by také ne, když šéfuje Plzni. Jen v české lize odehrál už 389 zápasů a vstřelil 77 gólů. Naprosto po zásluze se jeho jméno objevilo v nominaci na nejlepšího záložníka české ligové historie. Svůj první zápas odehrál 28. listopadu 1993 jako osmnáctiletý hejsek.
Neboť Horváthova současnost je dokonale známá, vraťme se do časů, ve kterých mládenec s výrazným předkusem teprve začínal. Ve své autobiografii Můj příběh nekončí píše:
Právě do A-dorostu mě podle věku přesouvali. V sedmnácti jsem se klepal hrůzou, protože můj budoucí trenér Tadeáš Kraus měl pověst galejníka. "Je to ras a zabiják! Jeho tréninky tě zmasakrují," poslouchal jsem historky, které o něm kolovaly. Petr Gabriel, což byl fyzicky abnormálně nadupaný kluk, se prý pozvracel, když mu Kraus naordinoval opakované běhy na čtyři sta metrů: "Když se Gába poblil, jak asi dopadnu já? Budu zralý na kapačky a pak na koronera."
Když nás kluci ze starších ročníků chtěli opravdu vyděsit, říkali: "Počkej, až tě zavolají ke Krausovi do kanceláře. To se můžeš se Spartou rovnou loučit."
ZA SLAVII, ZA TEPLICE I ZA SPARTU. Ještě než se stal lídrem Plzně, hrával Pavel Horváth za tyto tři kluby a také za Jablonec. Se Spartou v jednom roce získal titul i vyhrál pohár.
Kraus býval vynikající útočník, reprezentant, dvakrát se objevil na mistrovství světa a za Spartu nastřílel přes dvě stě ligových gólů. Na soustředění v Kolíně si mě nechal zavolat. S úlekem jsem kráčel k pokoji, v němž měl základnu. Zaťukám a ozve se přísný a lehce pisklavý hlas: "Prosím, pojď dál."
"Dobrý den. Chtěl jste se mnou mluvit, trenére?" Nevím, jestli se mi hlas třásl víc nervozitou, nebo strachem.
Kraus byl pedant, měl svérázný způsob tréninků, s nikým se nepáral: "Sedni si, chci ti něco říct."
Ajaj! V pokoji byly zatažené rolety, trenér lehce pokuřoval doutník, nad ním poletoval nahořklý dým: "Potřeboval bys zhubnout, viď?"
"Asi máte pravdu, trenére."
"A co s tím uděláme?"
Neměl jsem sílu podívat se mu do očí: "Já se snažím, opravdu snažím. Ale to víte, jsem z řeznické rodiny. Tuhle párky, támhle šunka."
"Vím, vím, Horváthe. Ale kopat umíš, to se musí nechat. No podívej se, nasadíme ti dietku a uvidíme, co se s tím dá dělat."
Tím mě odzbrojil. Snad se ostatní trenéři neurazí, když řeknu, že mým trenérským tátou byl Táda. Pardon, pan Tadeáš Kraus. Znovu mě vrátil do hry a nabil mě energií. Nechal mě dělat blbosti a trpěl mi lehké výstřelky. Když jsem to přeháněl, přitočil se ke mně a tím svým pronikavým pišťákem povídá: "Pavle, dost už. Vzpamatuj se." Oba jsme věděli své. On byl vůdce a já taky.
Podívejte se na video, kterým Horváth knihu doprovodil
V Horváthově knize už nenajdete, jak na talentovaného klučinu vzpomíná sám Tadeáš Kraus. Proto přinášíme i jeho zpověď:
"On byl jediný kluk na place, který věděl, kam spadne balon, když ho nakopne na třicet čtyřicet metrů. On věděl i to, jak natočit nárt, aby dal míči správnou faleš. Balon se po dopadu buď může přibrzdit, nebo se v opačném případě sveze po trávníku a chytí rychlost. Pavel Horváth vypadal, že bude vážně dobrý.
Byl chytrý a snaživý. Nespoléhal jen na to, že má talent. Ostatně pode mnou měli ve Spartě talent všichni, protože jinak nemohli hrát za A-dorost. Pavel zvládal věci, které jiní neuměli. Byl režisér a vůdce, měl přirozenou autoritu. Vůbec jsem neváhal, když se volil kapitán. K němu páska pasovala.
Nejlepší záložníkSpolečná anketa Ligové fotbalové asociace a portálu iDNES.cz
|
Musel jsem mu jen důrazně připomenout, aby myslel na svou postavu. Zatímco ostatní byli většinou šlachovití atleti, jeho jsem vzadu v autobuse vídal, jak do sebe šrotuje zásoby od maminky. Vonělo to až k řidiči. Pořád měl hlad, tak jsem mu občas připomněl: "Hochu, to nemůžeš! Přibrzdi s tím jídlem, jinak se nám vykutálíš z autobusu."
Když pracoval dobře, drobně jsem ho pochválil: "Zajdi si za maminkou, ať ti dá. Dneska si zasloužíš."
Před Pavlem jsem vedl generaci hráčů kolem Patrika Bergera, což byli od Boha obdarovaní kluci, ale vesměs frajírci. Nechtěli na sobě pracovat. Věděli, že jsou nejlepší v republice, což jim stačilo ke štěstí. Horváthovi kumpáni se snažili. On možná nejvíc z nich. Kolikrát jsem s ním zůstával po tréninku na hřišti a pozoroval, jak piluje trestňáky. Jeden, druhý, třetí... Pořád dokola. Zkoušel rotaci, sklon nártu, sílu kopu. Chtěl být lepší, chtěl se zdokonalovat.
ANKETA: Nejlepšího záložníka volte zdeHlasovat můžete do neděle 5. května do 23 hodin |
Leckomu mohl připadat jako drzý klacek, který nezavře pusu, ale já byl přesvědčený, že v sobě má srdce bojovníka.
V dynamickém pohybu sice býval slabší, ale jinak samá pozitiva. Kopací technika, periferní vidění, intuice, standardní situace, vůdčí schopnosti, nadhled. Když jsem jiným musel dokolečka vysvětlovat, jak správně se na hřišti zachovat, jeho stačilo jen trochu popostrčit. Nechtěl bych Pavlovi příliš pochlebovat, ale jemu se prostě radit nemuselo."