S fotbalem jste začínal v klubu FC NH Ostrava jako brankář?
Ne. Byl jsem útočník. Ale nechtělo se mi běhat, tak jsem šel do brány.
V osmi letech jste přestoupil do ostravského Baníku už jako gólman?
Jo. Součástí změny byla i škola. Bylo to pro mě něco. Baník měl velký zvuk. Užíval jsem si to.
A dařilo se. Postupoval jste kategoriemi, v šestnácti přišla první pozvánka do reprezentace, pak jste se dostal i do A týmu.
V přípravce jsem tolik nechytal. Změna přišla v žácích, kdy se přešlo na velké branky. Ve 14 letech jsem byl kapitán, v patnácti jsem podepsal první profesionální smlouvu. Dostal jsem se mezi čtyři nejmladší v historii klubu, kteří dostali kontrakt takhle mladí. Pak mi bylo šestnáct a byl jsem posunutý o tři roky výš do staršího dorostu.
Všechno šlo tak, jak mělo?
Jasně. Získal jsem agenta, byl v reprezentaci, zajímaly se o mě kluby jako Tottenham a Newcastle. V osmnácti letech jsem se připojil k áčku Baníku jako třetí gólman.
Našlápnuto jste měl skvěle. Kde se to zabrzdilo?
Já to neunesl. Hlava to nezvládla. Řada lidí, včetně mého otce, který mě přivedl na první nábor, se mi snažila pomoci. Ale já byl tvrdohlavý. Létal jsem ve hvězdách. Myslel jsem si, že mi patří všechno. Byl jsem král Ostravy. Na tom jsem vyhořel.
Co byste dnes udělal jinak?
Jednou jsme jeli s tátou v autě a on už věděl, kam moje kariéra míří. Zeptal se mě: Víš vůbec, co znamená pokora? Odpověděl jsem, že nevím. A tehdy jsem to skutečně nevěděl. Proto to tak nakonec dopadlo. Neuvědomoval jsem si, čeho si mám vážit a jakou mám šanci. Dnes to vidím jinak.
Myslíte, že stejný problém má řada podobně nadějných fotbalistů v tomto věku?
Určitě. I proto se po kariéře věnuji mentoringu, abych takovým klukům pomohl. Dnešní doba i fotbal jdou hodně rychle kupředu. Když to přeženu, tak kopat do míče umí kde kdo. Ale rozhoduje hlava. Mladí kluci nemají sebevědomí. Nebo je to často jenom maska a mají falešné sebevědomí. Mají strach a schovávají se za to, že už jsou úspěšní. To ale není pravda. Já nebyl jiný.
Přispívá k tomu i doba. Kdyžtak mě opravte, ale mám pocit, že řada lidí sportuje jen proto, aby to mohla sdílet na sítích. Místo lásky ke sportu je to póza.
Absolutní souhlas. Když někdo chce být úspěšný, musí pro to udělat maximum. Víc než kdokoliv jiný. Sport musíte milovat. Dělat ho proto, že vás baví a že z toho máte dobrý pocit. Ne že díky tomu získáte x sledujících.
Ještě se vraťme k té osudové větě. Kdy jste ji od otce slyšel?
To mi bylo tak patnáct a cítil jsem se jako profík. Řešil jsem smlouvu, agenta, seknul se školou. A o životě jsem nevěděl nic. V Česku je to problém. Neumíme vycítit šanci a o to víc začít makat. Položím otázku vám. Proč to zvládají třeba Chorvati?
Je to země s jinou kulturou, mentalitou. Přitom rozlohou i počtem obyvatel menší než Česko.
Ano. Ale podívejte se, kolik mají Chorvati hráčů v nejlepších fotbalových ligách světa. Nebo i v realizačních týmech. Inspirujme se klidně tam a přenesme to k nám. Ať trochu doženeme naše manko.
Mám ještě jedno srovnání. Když jste se dostal do prvního týmu, Baníku Ostrava, byl jste na stejné úrovni s Jiřím Pavlenkou. On je dnes reprezentační brankář chytající německou ligu, vy už máte po kariéře. Mrzí vás to?
U Jirky ne, protože jsme přátelé a moc mu jeho úspěchy přeju. On byl v Baníku nechtěný a můj pravý opak. Já si toho nevážil, on byl vděčný. Byli jsme tak na stejné úrovni, kdy jsme hráli přípravný zápas proti Frýdku-Místku a každý měl chytat poločas. Oba jsme podali slušný výkon, ale trenér Jan Baránek ukázal na něj a on vyletěl nahoru.
Vrátili jste se spolu někdy k tomuto zlomovému momentu?
Jasně, několikrát. Letos v létě jsme spolu trénovali a smáli se, že on chytá za Werder Brémy a já ho trénuju. Ale snažil jsem se ho podporovat, protože to mu chybělo. A platí, že když jsem mu několikrát kryl záda z lavičky, tak vždy udržel nulu.
Za Baník Ostrava jste v první lize nikdy nenastoupil, párkrát jste byl na lavičce. Kariéru jste restartoval na Slovensku po přestupu v roce 2015?
Určitě. Než jsem si zranil záda, tak se řešil můj přestup do Sparty Rotterdam či Standardu Lutych. Nešel jsem na Slovensko, abych se tam usadil a byl tam do pětatřiceti. Jsem ambiciózní člověk. Můj sen vždy byl Arsenal. A to platí pořád. Jestli se tam mám dostat jako hráč, trenér nebo nosič vody, tak za tím půjdu.
Pomohla vám změna prostředí i po lidské stránce?
Jo, byla to správná facka. Osamostatnil jsem se. Dnes jsou to směšné věci, ale musel jsem se o sebe postarat, zajistit si jídlo, prát si. Měl jsem plný servis a nevážil jsem si toho. Až když jsem o to přišel, tak jsem to zjistil. Kolikrát jsem si pobrečel, jak mi bylo doma dobře. První tři měsíce jsem bydlel v pokoji dva krát tři metry. Moc mi to pomohlo. Kdyby mi kariéra vyšla, tak jsem měl třeba miliony a slávu. Ale mohl bych být hlupák, se kterým by si neměla co říct ani vlastní rodina.
Patrik Macej v době, kdy oblékal dres Dunajské Stredy.
Váš život, to je jedna velká horská dráha.
Moje bývalá přítelkyně říkala to samé. Ale aspoň se v životě nenudím a rychleji se učím. Rád zkouším nové věci. Ale nelituji toho. Přeji si, aby můj příběh byl inspirativní. Ať jsou moji následovníci lepší než já. Nezměním celý svět. Ale pokud pomůžu alespoň jednomu klukovi dosáhnout toho, na co má, tak budu moc rád.
Aktivní kariéru jste ukončil ve 25 letech kvůli problémům se zády. Co přesně se stalo?
Doktoři se shodovali, že jsou to chronické problémy. Chtěl jsem znát příčinu. Zjistilo se, že mám zdegenerované kosti v kyčlích. Od toho to všechno vycházelo. Popraskaly mi ploténky. Bolest byla příšerná. Nešlo to. Teď zvládnu základní gólmanské věci, ale do brány už se necpu.
Od začátku této sezony jste trenérem brankářů v Budějovicích. Jak jste se dostal do Dynama?
Jarda Drobný hledal někoho na pozici trenéra brankářů, protože toho na něho samotného bylo moc. A jelikož se znají s Jirkou Pavlenkou a já zrovna skončil s kariérou, tak Jirka zvedl telefon a do Budějovic mě doporučil. Přijel jsem se ukázat a už jsem tady zůstal.
Trenérské zkušenosti jste měl nulové. Nebyl to od klubu risk?
Částečně určitě. Ale Drobas má v klubu takové slovo, že se na něj dá. A já už nelétám ve hvězdách, že jsem trenér v lize. Vážím si šance a chci ji využít. Jarda Drobný je obrovská osobnost, obdivuji ho. Jsme spolu denně v kontaktu a spolupracovat s ním je lepší než přečíst deset knížek. Navíc on působil v zahraničí a snaží se to přenést k nám.
Oproti Drobnému jste o 14 let mladší. Jak vás bere? Troufnete si mu něco říct?
Myslíte, že jsme se za těch pár týdnů nepohádali? Samozřejmě a kolikrát. Oba se chceme učit a na nic si nehrajeme. Každý si ale svůj názor musí obhájit. Já se od něj hodně učím a dostávám i víc a víc prostoru v tréninku.
Oficiálně trenérem brankářů nejste. Studujete licenci?
Ano. Koncem října získám C, v lednu budu mít B. Chci trenérské i brankářské licence, čeká mě pět šest let studia. Moc se na to těším.
Věnujete se i mentálnímu koučinku. Co je při něm klíčové?
To, že sám hráč chce. Ne že mu to nařídil agent. Kluci můj příběh znají. Vědí, čím jsem prošel. A já jim toužím pomoct. Oni sami mi zpátky pomáhají, vzájemně se učíme.
