O to překvapivější byl jeho návrat mezi fotbalové tyče. V sobotu odchytal první zápas po půlroce za druholigové Kunovice, kde se dohodl na roční smlouvě. "Nebylo to ono, vždyť to byl můj první zápas snad po půlroce," přiznal Pařízek.
Chyběla vám větší sehranost s týmem?
Nejen to. Ale i jistota. Chytat v zápase je přece úplně jiné, než se postavit do brány na tréninku.
V Česku o vás nebylo dlouho slyšet. Kde jste se toulal?
Od roku 2002 jsem chytal v řeckém Ionikosu Pireus. V lednu jsem se vrátil s natrženým stehenním a břišním svalem. Po čtyřech měsících pauzy jsem se chvíli připravoval ve Zlíně s Pavlem Hapalem a v létě jsem měl jít do polské Poznaně, což nakonec nevyšlo. Zajímavě se pak vyvíjel přestup do íránského klubu Saba Batry v Teheránu, po měsíci jsem se ale vrátil, protože jsme se nedohodli na podmínkách.
Od té doby jste ale nechytal.
Rozhodl jsem se, že skončím s fotbalem. Nastoupil jsem do zlínského HP Tronicu, kde zajišťuju logistiku, řidičům plánuju trasu. Po práci jsem v Kunovicích připravoval brankáře, ale dostal jsem nabídku, abych šel do brány.
S trenérem Machalou jste kamarádi, že?
Přesně. Hráli jsme spolu v Olomouci. V prosinci jsem dostal brankářskou nabídku na roční smlouvu s opcí a rozhodl jsem se ji vzít.
Jde to skloubit s prací?
Jde, ve firmě mi vyšli vstříc. Na odpolední tréninky pojedu dřív z práce, večer si pak povinnosti v práci dodělám. Navíc mám možnost se občas připravovat s týmy Zlína.
Zkoušel jste se prosadit v Iránu, to je netradiční fotbalové prostředí.
Ve všech směrech to bylo jiné. Jsem moc zvědavý, jak dopadne jejich reprezentace na mistrovství světa, protože fotbal hrají na dost vysoké úrovni.
