Jak se žilo ve Vršovicích klukovi, který se styděl za své příjmení?
Já jsem dětství neprožil ve Vršovicích, ale na Vinohradech. Narodil jsem se na rozhraní obou čtvrtí v Moravské ulici. Prožil jsem krásné dětství. Měl jsem hodné, tolerantní rodiče, kteří mě nijak neomezovali. Dětský život jsem prožil na hřištích a pláccích.
Trochu to připomíná dětství brazilských kluků – jakmile se postaví na nohy, už kopou do balonu...
České děti to už nemůžou zažít, protože ta hřiště nejsou. Já jich měl desítky – park na Vinohradech, Gröbovka, na Jičíňáku… Nebyla auta, a tak jsme hráli na silnici, třeba ulice proti ulici. V zimě, když zamrzlo, jsme v ulicích i bruslili, a když napadl sníh, natáhl jsem si šlajfky a sjel jsem to až do vchodu školy.
Co jste si na těch pláccích nejčastěji zkoušel?
Dostal jsem od pánaboha trošku talentu, takže jsem byl fotbalově na jiné úrovni než ostatní kluci. Řešil jsem to tak, že jsem si do brány vybral to největší nemehlo, a hrál proti pěti šesti klukům. To byla krásná profi škola, protože člověk musel naráz bránit, útočit, sám si nahrávat. Ty hodiny, které jsem strávil na hřišti, dnešním klukům chybí.
Vy jste se ale také chodíval s tatínkem na zápasy dívat. Dalo se něco zajímavého okoukat i v pražských soutěžích?
Za sobotu neděli jsme viděli třeba tři čtyři zápasy. A když je člověk šikovný a má pozorovací talent, tak si vybere. Třeba na Vyšehradě hrál Břevnov a pravé křídlo vyřešilo situaci způsobem, o kterém jsem vůbec do té doby neuvažoval. Bylo to geniální a dodnes si to pamatuju.
A použil jste tu fintu někdy sám?
Samozřejmě.
Povídali jste si pak s tátou o zápase?
Moc jsme to neprobírali, mě o tom nebavilo mluvit, mě bavilo hrát. Samozřejmě se na fotbale něco řekne. Táta mi spoustu věcí vyčítal – že jsem málo pohyblivý a že neběhám, ale problém byl v tom, že mi to neuměl vysvětlit, pořád jsem nechápal, kam mám běhat. Možná kdyby to dokázal, byl bych dřív lepší.
Chodili jste pak i do hospody?
Chodil jsem hlavně na Vinohradech, kde jsem to měl nejblíž. Byly tam dvě stěžejní hospody, U Jirásků, která je dodneška, a U Slavíků. U Jirásků byla zvláštní tím, že to byla jediná hospoda široko daleko, která měla otevřeno do půlnoci. Ostatní v devět nebo v deset zavíraly, takže všichni ti, co měli ještě chuť popíjet, se nasyslili k Jiráskům. Bylo to zajímavé.
Dlouhou dobu jste byl pivař a najednou jste si na nějaký čas otevřel vinotéku...
Je pravda, že tenkrát k vínu ani moc člověk nepřirostl, v Praze se pilo hlavně pivo. Víno jsem začal trošičku ochutnávat až ve Vídni, kde existuje výborná věc – heurige (slavnosti mladého vína – pozn. red.) Vinař, který zrovna pořádá ochutnávku, má nad vchodem borovicovou větvičku. Tam je nádherná atmosféra, zažil jsem ji poprvé a na slavnosti jezdím dodneška. Člověk se tam nádherně nabaští a vždycky je tu nějaký harmonikář, lidi se krásně baví. Vypijí hodně vína, ale nikdo není agresivní.
A jaká vína byla ve vaší vinotéce?
Nechal jsem si udělat dokonce i malou kolekci svého vína s vlastní vinětou. Ale to spíš jenom jako dárečky, pro blízké, když mají narozeniny.
Kolik jste si nechal natočit lahví?
Můžu si je pořád doplňovat podle potřeby.
A které víno jste si pro vlastní značku vybral?
Hlavně rýnský ryzlink, pozdní sběr z Velkých Pavlovic. Takže by to mělo být dobré víno.
|
Antonín Panenka |
U pražského patriota bych vsadila na nějaké zdejší. Třeba z nedaleké Gröbovky.
Ne, ne. Ochutnal jsem Gröbovku jen jednou, letos jsem měl jít na vinobraní, ale prošvihl jsem to.
V cizině měl každý andělíčka strážníčka
Ve dvaatřiceti letech jste přešel do Rapidu Vídeň, z totalitního Československa do úplně jiného světa...
Nejlépe to vystihl jeden trenér v Rakousku. Sám byl Jugoslávec a přesně to popsal: všechny socialistické země jsou šedé. V tehdejším Československu bylo všechno stejné, takové ponuré fádní budovy. A najednou jsem vyjel na Západ – viděl červené a zelené baráky, barevné oblečení i auta.
Byla pro vás Vídeň stejně domácká a vlídná jako Praha?
Já jsem Vídeň znal, protože se říká Vídeň je malá Praha a Praha je malá Vídeň. Věděl jsem, že je tam spousta Čechorakušanů, emigrantů, že to není tak tvrdá němčina jako ta německá. Věděl jsem, že není tak daleko od Prahy, že když si sednu do auta, tak jsem za tři čtyři hodiny doma a zase mohu nabrat kyslík. Jako ryby potřebují okysličit vodu, tak já potřeboval nadejchat tu atmosféru, abych tam zase měsíc nebo kolik vydržel.
Takže to nikdy nebyl domov?
Nedovedl jsem si představit, že bych žil někde jinde než v České republice.
Nikdy jsem si ani nemohl představit, že bych emigroval. Měl jsem tu možnost, ale nevyužil jsem ji.
Stýkal jste se s Čechy?
Občas jsem zašel do hospody U Vozovny. Chodil tam Lanďák (herec Pavel Landovský – pozn. red.) a další známí lidé.
Oslovila vás v zahraničí i Státní bezpečnost?
Samozřejmě, že byly náznaky. Myslím, že jsem měl přiděleného člověka, který se víceméně o mě staral. Ale já jsem si žil fotbalem, tak jsem s tím problém – doufám – neměl. Ale každý jsme měli svého andělíčka strážníčka.
Mají Vídeňané nějakou vlastnost, která je vám milá?
Jsou přátelští. Když člověk něco dokáže, tak jej uznávají, což našim lidem chybí. Já, když do Vídně přijedu, tak tam mám vlastně trochu lepší renomé než tady. Nedokázal jsem si představit, že bych žil jinde než v Česku, ale časem jsem to změnil. Mým druhým domovem by určitě bylo Rakousko.
Kde to máte rád v Praze?
Manželka má hodně ráda Karlův most. Já ho spíš přejdu a dám si někde blízko kafíčko, to je moc příjemné.
Jak by se vám líbila za devět let v těchto místech pražská olympiáda?
Já nevím. Z hlediska sportovního by bylo fajn, kdyby člověk mohl vidět nejlepší výkony na vlastní oči a zažil tu atmosféru, na druhou stranu mi to připadá neuskutečnitelné. Už teď se nedá parkovat, kapacity hotelů jsou malé, infrastruktura je špatná. Přijde mi to jako sen, spíš taková pohádka. Na druhou stranu všechny takové velké podniky jsou ekonomicky výhodné, přinesou hodně peněz.
A potřebuje Praha nutně peníze?
Potřebuje, ty potřebuje každý.
Jezdím autem. I když metro by bylo rychlejší...
Co považujete za zásadní problém v Praze?
Parkování a nesmyslné jednosměrky, to někdy člověk zdeptá.
Jak se pohybujete po Praze?
Zásadně autem, i když to metro by asi občas bylo rychlejší. Už v mládí jsem znal Prahu poměrně dobře a poměrně brzy. Když jsem jako učeň dostal legitimaci na městskou dopravu, vlezl jsem snad do každého autobusu, abych věděl, kam jede. Vždycky jsem se svezl na konečnou a zpět.
Jak odpočíváte?
Hodně, ale vždy při sportovním vyžití. Dovolená u moře je pro mě za trest. Fotbal už nemůžu, takže golf, tenis, ping-pong či kulečník, karty. Něco, co je soutěživého, co se může hrát o něco…
O co hrajete?
O všechno. O kachny, o peníze…
Hodně se setkáváte s celebritami, líbí se vám na pražských večírcích?
Praha je docela dost malá, takže člověk potkává pořád stejné lidi a nepřináší to nic nového. Ale když na večírky člověk nechodí, ztrácí trošičku kontakt s lidmi. To také není dobře. Je potřeba to skloubit.
