Pro brankáře naprosto šokující. Pro nezaujatého diváka povznášející. Pro fanouška vítězného mužstva úžasný a hřejivý.
A co gól znamenal pro samotného Antonína Panenku?
„Měl pro mě zásadní význam – stal jsem se slavnějším,“ říká muž s pověstným knírem dvaatřicet let po události.
Místo a datum, které pro něj tolik znamená: Bělehrad, 20. červen 1976.
Finálový zápas evropského šampionátu Československo – Spolková republika Německo skončil 2:2. Rozhodnutí musel přinést penaltový rozstřel. Z československého mužstva postupně skórovali Masný, Nehoda, Ondruš a Jurkemik. Z německého tábora byli úspěšní Bonhof, Flohe a Bongartz. Jejich čtvrtý střelec Höness však Viktorovu branku překopl!
Řada byla na Panenkovi.
„Už asi dva měsíce před mistrovstvím jsem se rozhodl, že když budu kopat penaltu, pošlu míč doprostřed branky,“ vzpomíná. Při šampionátu bydlel na pokoji se zkušeným brankářem Ivo Viktorem, kterého v lize takovou střelou už přelstil. Jenomže finále mistrovství Evropy není běžné ligové utkání!
„Ivo mě zrazoval,“ vypráví Panenka. „Vyhrožoval, že mi nedá klíč od pokoje, jestli to zvorám. Ale po finále mi sám odemkl dveře.“
Prudká střela ze značky penalty do středu branky nebyla ani za Panenkových časů velkou vzácností. Ale tohle měl být jiný, mírnější, zato lstivější kalibr.
„Při prudké ráně hrozí, že padající gólman ještě stačí máchnout rukou nebo nohou a míč vyrazí,“ upozorňuje muž proslulý úžasnou kopací technikou, umístěnými přímými kopy přes zeď a přesnými přihrávkami nakrátko i na vzdálenost větší než půl hřiště.
Maier nevěřil vlastním očím
Míč stojí na značce pokutového kopu. Hráč s číslem 8 se rozebíhá jako obvykle. V posledních okamžicích před střelou však zpomalí pohyb pravé nohy. Nic netušící německý brankář Maier se vrhá k levé tyči, špička Panenkovy kopačky lehce podkopává míč a ten pomalu plachtí do opuštěného středu branky. Na levém boku ležící německý gólman vyděšeně mrkne přes rameno, vzápětí vyskočí na nohy, nevěřícně zírá na rozhodčího...
Panenka už leží pod hromadou těl jásajících spoluhráčů!
Československo vítězí na penalty 5:3 a stává se nečekaným mistrem Evropy. Beckenbauer, který měl kopat z Němců poslední, už je bez práce. Nastal čas tesat do kamene sestavu vítězů: Viktor – Pivarník, Jozef Čapkovič, Ondruš, Gögh – Dobiaš (94. Fr. Veselý), Švehlík (80. Jurkemik), Móder, Panenka – Masný, Nehoda.
Druhý den všechna evropská média referovala o šokující penaltě. Vymýšlela různé přívlastky a konstruovala přirovnání. Nejčastěji se psalo o „padajícím listu“. Čeští novináři měli termín „vršovický dloubák“, protože Antonín Panenka je duší vršovických Bohemians. Francie přišla s poetickým přívlastkem „fotbalový básník“.
. Antonín PanenkaNěkdy mívám pocit, že penalta z finále mistrovství Evropy přehlušila všechno, co jsem kdy na hřišti udělal |
Jak se příběh fotbalové básně zrodil
Začal docela prozaicky. Po trénincích ve vršovickém ďolíčku zůstávali Panenka a brankář Zdeněk Hruška ještě dlouho na hřišti. Soutěžili v pokutových kopech. O čokoládu, o pivo i o peníze. „Zdeněk byl dobrý, prohrával jsem s ním, a tak jsem před spaním přemýšlel, co bych udělal, abych ho porážel,“ vzpomíná Panenka. „Napadl mě pomalý oblouk doprostřed branky. A tak jsem to vyzkoušel. Začal jsem nad Zdeňkem vyhrávat, ale současně i tloustnout po vyhraných čokoládách!“
Originální penalta byla na světě. Penalta století! Dva roky ji nacvičoval, než si byl jist neomylností. Neuspěl pouze jednou, a to proti neznámému brankáři v jihočeských Vodňanech.
„Reagoval pomaleji, než jsem předpokládal... Nedávno se mi nějaký člověk přihlásil a tvrdil, že je tím vodňanským gólmanem. Nepamatoval jsem si jeho tvář. Ani tentokrát jsem se ho nezeptal, jak se jmenuje,“ říká Panenka s úsměvem.
Později, z Maierových narážek v německé televizi, pochopil, že oběť svého vynálezu rozhněval.
„Západoevropští novináři psali, že jsem z něj udělal šaška. Jeho znal celý svět, kdežto mě tehdy skoro nikdo. Ale tak to myšleno vůbec nebylo. V tu chvíli to byl nejlepší způsob, jak dát gól,“ vysvětluje Panenka. „Později jsme se s Maierem několikrát setkali a oba jsme se tomu smáli.“
Dnes, s odstupem tří desetiletí, se na slavnou penaltu dívá střízlivě.
„Vždycky jsem se snažil hrát pro diváky, aby si ze zápasu odnesli nějaký zážitek. Aby si měli v hospodě u piva o čem povídat. A abych z toho měl dobrý pocit i já. Myslím, že se mi to dařilo. Ale někdy mám pocit, že penalta z finále mistrovství Evropy přehlušila všechno ostatní, co jsem kdy na hřišti udělal. A to mě mrzí.“
Kouzlo fotbalových veršů
Dva a tři čtvrtě roku po nezapomenutelné bělehradské události bojovali českoslovenští fotbalisté o postup na mistrovství Evropy 1980, kde měli mistrovský titul obhajovat. V důležitém kvalifikačním zápase v Bratislavě proti Francii byl nařízen pokutový kop za faul na Masného. Nikdo se k exekuci nehrnul. Nechtělo se ani Panenkovi, ale od trenéra Vengloše přišel pokyn, aby se toho ujal.
„Spoluhráč Franta Štambacher mi špitl do ucha: Foukni mu to doprostřed! Odpověděl jsem mu, že to nepůjde. Přece to byli právě Francouzi, kteří o mně psali jako o fotbalovém básníkovi. Bál jsem se, že brankář Dropsy si počká a penaltu mi chytí. Ale Franta naléhal, že právě proto to nikdo nečeká. Tak jsem ten bělehradský dloubák risknul a ono to vyšlo zas.“
Tak Francouzi na vlastní kůži poznali kouzlo Panenkových fotbalových veršů.
Za celou kariéru dal tímto způsobem víc než třicet gólů. Odlišně se však zachoval přímo na evropském šampionátu 1980 v penaltovém rozstřelu o třetí místo s domácí Itálií.
„Věděl jsem, že teď už to prostě musím dát k tyči, protože všichni čekali střelu doprostřed. Brankář Zoff zůstal stát, a tak jsem měl dost času míč umístit,“ říká Panenka.
Trenér Vengloš, který byl na ME 1976 Ježkovým asistentem, určil přesně stejnou pětici střelců jako v Bělehradě proti Němcům. Všichni českoslovenští hráči penaltu proměnili, ale stejně se dařilo také Italům. Střílelo se dál, o výhře 9:8 rozhodl teprve úspěšný zákrok brankáře Netoličky při pokusu Collovatiho.
Kdyby žil jindy nebo jinde...
Panenkův „vršovický dloubák“ okopírovaly a dodnes používají takové fotbalové celebrity jako Zidane, Pirlo, Totti, Henry, Postiga, Riquelme či v české lize Horváth, abychom jmenovali aspoň některé ze současných hráčů. V jaké úctě je vynálezce penalty chován, to člověk plně pochopí, když si na internetu otevře stránky YouTube, kde na videozáznamech tyto penalty defilují: žádný z komentátorů z různých koutů světa nikdy nezapomene připomenout, že to je Panenkova penalta!
A jak vlastně Antonín Panenka tento svůj poklad zpeněžil?
Za titul mistra Evropy dostali hráči po šestnácti tisícovkách. Pro srovnání: Němci mělo za zlato slíbeno 25 000 marek! Žádná mimořádná prémie za „umělecký dojem“ na Panenku nepřipadla, protože fotbal je kolektivní sport. Tehdejší čelní představitelé československého sportu hráčům pogratulovali k úspěchu a řekli jim, ať zůstanou oběma nohama pevně na zemi.
„Neuměli jsme a vlastně ani nesměli svůj úspěch prodat. Kdyby se mi něco takového podařilo v dnešních podmínkách, vydělal bych jenom za reklamu tolik peněz, že bych zaopatřil rodinu na celý život,“ míní Panenka. Jedním dechem však dodává: „Nehrál jsem fotbal kvůli penězům.“
Co taky má říkat? Za peníze nehrál v někdejším Československu nikdo, ale zároveň je nikdo nikdy neodmítl. Ve srovnání se současností to však byly částky směšně malé.
Kdyby nežil v komunistickém státě, mohl přestoupit a začít vydělávat horentní sumy v některém bohatém klubu ze Španělska, Itálie, Francie nebo Německa. Bylo mu sedmadvacet, což je zralý fotbalový věk. Ale musel počkat ještě téměř pět let.
„V lednu 1981 jsem odešel do Rapidu Vídeň, protože tlak na funkcionáře už byl opravdu velký. Přesto jsem musel splnit obecné podmínky pro odchod: věk dvaatřicet a minimálně padesát mezistátních zápasů,“ vzpomíná Panenka.
Čtyři a půl roku hájil barvy vídeňského klubu, dvakrát byl mistrem Rakouska, dvakrát vítězem Rakouského poháru, zahrál si finále někdejšího Poháru vítězů pohárů a dostal cenu za nejhezčí rakouský gól třicetiletí. Pak působil několik let v klubech z nižších rakouských soutěžích.
Pořídil si za to rodinný dům kousek od Prahy, nic víc. Nezapře, že ho to mrzí. „Byli jsme nejméně tak dobří jako dnešní fotbalisté, ale proti nim nemáme nic.“
Na otázku, proč v 90. letech nevyužil svého jména a nezaložil třeba fotbalovou školu, nehledá Antonín Panenka odpověď lehce.
„Člověk musí mít podnikatelského ducha a ten v nás byl celý život potlačován. Byl jsem garantem prázdninové fotbalové školy pro děti z celých Čech, ale sponzoři nám nedali peníze... S jedním známým jsem si později otevřel cukrárnu, ale po dvou letech jsem toho nechal,“ říká devětapadesátiletý současný prezident Bohemians 1905.
Klubu, pro který Panenka navždy zůstane legendou a ikonou.
