V únoru 1997 v Poděbradech české národní mužstvo v přátelském duelu zvítězilo 4:1 a z tehdejších dvaceti hráčů, kteří se na hřišti objevili, je v současném Brücknerově výběru pouze Nedvěd.
Předtím Česko hrálo s Běloruskem dvakrát v kvalifikaci o mistrovství Evropy 1996. V Ostravě v březnu 1995 zvítězilo 4:2, v Minsku v říjnu téhož roku vyhrálo 2:0. Ve středu české národní mužstvo nastoupí proti Bělorusku v Teplicích v kvalifikaci o účast na evropském šampionátu 2004 v POrtugalsku.
Kvůli zlomenému malíčku na pravé noze přišel Šmicer nejen o sérii zápasů v Premier League, ale zároveň o vstup do kvalifikace. A kvůli sobotnímu dvoufázovému tréninku v Liverpoolu si musel odpustit televizní přenos utkání Moldavsko - Česko 0:2. "Chytám v Anglii první i druhý program České televize a Primu," říká. "Mrzelo mě to, ale v sobotu měl trénink přednost, tak jsem se musel spokojit až s nedělním večerním sestřihem."
Po tomto zhlédnutí záznamu z Kišiněva však Šmicer litovat přestal. "Když jsem viděl, na jakém terénu se to hrálo, řekl jsem si, že jsem o nic nepřišel. Fotbal na dívání to na tom blátě a loužích ani být nemohl. Divil jsem se, že rozhodčí takové hřiště vůbec uznal," poznamenává. "Když si pak někteří spoluhráči v Liverpoolu stěžovali, na jak hrozném terénu musela hrát Anglie v Bratislavě se Slovenskem, říkal jsem jim, že proti Kišiněvu to byla pohádka."
Žádnému ze spoluhráčů z národního mužstva nevolal, ani se mu nikdo neozval. "Proč taky telefonovat, když to takhle parádně dopadlo. Možná kdyby býval hrál, tak bych zavolal Milanovi Barošovi, ale takhle to nemělo smysl," říká. "Jo, kdyby se nevyhrálo, to by byla jiná. To by mě pak moc zajímalo, co všechno za tím bylo."
Když v pětadevadesátém Uhrinovo mužstvo dvakrát Bělorusy přehrálo, nastupoval Šmicer ještě za jedenadvacítku, přestože debut v seniorském týmu si odbyl už na podzim 1993. "Potom jsem ale ztratil skoro celý rok komplikovaným zraněním kolena a dvěma operacemi," říká.
Na kvalifikační zápasy s běloruskou jedenadvacítkou si pamatuje. "Taky jsme dvakrát vyhráli stejně jako áčko, ten v Bělorusku dokonce 3:0 a já dával dva góly," připomíná. "Z těch tehdejších dvou zápasů prvního mužstva si trochu vzpomínám jen na ten v Minsku, tam tenkrát dával jeden gól Páťa Berger."
Ten poslední duel s Běloruskem před pěti a půl lety v Poděbradech mu dodnes přijde podivný, ostatně jako tenkrát všem. "Vzpomínám si, že se dlouho neřeklo, jestli se to vůbec bude počítat jako oficiální mezistátní zápas, hrálo se na takovém otevřeném hřišti skoro bez ochozů, Bělorusové snad nastoupili s hráči z jedenadvacítky," popisuje.
"Byl to spíš takový guláš, po přestávce se v naší sestavě vystřídalo osm hráčů, další tam šel hned na začátku místo zraněného Druláka, který z toho byl nešťastný, protože zrovna začínal angažmá v Linci. Všichni jsme prostě cítili, že to prostě nebylo ono."
Dnes už je Šmicer konečně v pořádku. "V pátek jsem bez problémů absolvoval první trénink s míčem, předtím jsem jen běhal. To víte, že mě pořádně štvalo takhle nešťastně přijít o ligu a o nároďák. Tím spíš, že v sedmi letošních přípravných zápasech reprezentace jsem chyběl jen jednou. A navíc mi to po letní přípravě šlo, cítil jsem se skvěle, na kvalifikaci jsem se strašně těšil."
Dnes odpoledne nastoupí za liverpoolskou rezervu na Aston Ville. "Bude to můj první zápas od toho zranění na Letné v přáteláku s Jugoslávií. A když to dneska přečkám bez úhonu, budu už připravený na sobotní ligu v Leedsu."
