Do přípravného zápasu národního týmu s místními amatéry zbývalo několik minut a hlasatel známými jmény ještě víc vzrušoval napjaté diváky.
Křik, jehož ozvěna se odrážela od vysokých kopců, téměř každého okolo hřiště umlčel. "A teď, dámy a pánové, prosím o zvýšenou pozornost! S číslem 15 nastupuje absoluter top star!“ Následovala dramatická pauza pro zvýšení efektu. "Milááán Baróóš!“
Rakouští diváci nadšeně tleskali, čeští fanoušci se na sebe spíš rozpačitě koukli. Baroš – a absolutní top star? Ani sám útočník by si s největší pravděpodobností takové představení nepřál. Ať chce, nebo ne, vyzní totiž nutně ironicky.
Charakterizovat Baroše jako nejvyšší eso světového fotbalu by přitom bylo v Bad Kleinkirchheimu možné, pokud by před výrazem "absoluter top star“ bylo použito slovíčko "ehemaliger“ čili "bývalý“.
A třeba by šlo říct i „nächster“, budoucí, neboť v šestadvacetiletém Barošovi se stále skrývá velký potenciál, což dokázal i ve středečním zápase na mistrovství Evropy proti Portugalcům. "Aktuell absoluter top star“ však Milan Baroš určitě není.
I pro něj to nejspíš musí být frustrující pocit, byť se tak netváří. Když se ho kupříkladu ptáte na jarní sezonu, v níž byl v anglickém klubu FC Portsmouth útočníkem bez jediného vstřeleného gólu, rozhodně vám neřekne, že byla nepovedená. Ale není zřejmě možné, aby minimálně v koutku duše netušil, že se v jeho kariéře něco zvrtlo.
Na zatím posledním evropském šampionátu v Portugalsku v roce 2004 se stal Baroš králem střelců a svou dravostí bral všem dech. Podobal se tehdy injekční stříkačce, která se noří do žíly: tak byl rychlý a tak snadno soupeřovými obranami pronikal.
Jenže v poslední době zaujal rychlostí nejvíc francouzské policisty, kteří mu zabavili řidičský průkaz, když jel po dálnici ve svém ferrari 270 kilometrů v hodině. V nadupaném autě se řítí dopředu, na fotbalové dráze jako by zařadil zpátečku.
Aby nedošlo k omylu, pořád je to bezesporu jeden z nejlepších českých fotbalistů. Ale řekněte sami: Nečekali jste od něj víc? Mnohem víc?
Jako střela
Na turnaji před čtyřmi lety působil Milan Baroš v českém fotbale jako zjevení. Jako útočník, kterého Česko ještě nikdy nemělo. Při vší úctě k Vízkovi, Nehodovi, Skuhravému a dalším, Baroš byl prototypem fotbalového zabijáka, který v podstatě nešel zastavit.
Vzpomínáte například na jeho dva góly ve čtvrtfinále Eura, jimiž srazil Dánsko? Když Baroš letěl s¬ míčem u nohy brankám vstříc, musel mít pocit čerstvě vystřelené kulky, jak kolem něho svištěl vítr a nic ho nemohlo zadržet. Nešťastní Dánové byli proti útočníkovi pocházejícímu z valašských Vigantic prakticky bezbranní.
V Česku spíše vyrůstají vychytralí útočníci, kteří – zjednodušeně, nikoliv pejorativně řečeno – využívají své mazanosti k přelstění soupeře. Ale náhle tu, na Euru 2004, stál odvážný mladý muž neznající fotbalové kompromisy: vzal si míč, upaloval s ním přímočaře k bráně a skóroval.
Když před jedním zápasem určoval trenér českých fotbalistů Karel Brückner taktiku, prohlásil mimo jiné: "Vpředu je Baroš, to je divoká svině.“ Na tuto charakteristiku Baroš ve své autobiografii vzpomíná: "To jsem teda čuměl.“ Zároveň však přiznává: "Bylo to vtipné a přitom výstižné.“
K sympatickému projevu českého týmu, který získal na turnaji před čtyřmi lety bronz, přidával Baroš svými góly sladké tečky. Těch bylo nakonec pět, žádný další účastník šampionátu se mu v tomhle nevyrovnal. Baroš se proslavil. "Hrál v tu dobu sice za Liverpool, ale najednou se stal králem střelců a znal ho úplně každý,“ potvrzuje jeho někdejší spoluhráč Vladimír Šmicer. Na to, co dokázal, mohl být Baroš právem pyšný. Možná to však byla v jeho případě pýcha, která předchází pád.
V úvodu už zmíněného životopisu Baroš vysvětluje, proč knihu vydal už v tak mladém věku. Jeho vlastní biografie vyšla, když mu bylo pouhých třiadvacet a měl před sebou většinu profesionální kariéry. "Rád dělám neobvyklé věci,“ vysvětloval útočník.
S odstupem času se vyjevil ještě jeden pádný argument pro stvrzení, že kniha o nadějném fotbalistovi vyšla ve správný čas. Další kapitoly by totiž popisovaly smutný ústup ze slávy a Barošovy nefotbalové skandály. Ne že by to bylo nezajímavé, ale sám hráč by se tím zcela jistě nechtěl chlubit.
Když v roce 2005 křtil životopis, nemohl ještě fotbalový kanonýr tušit, že krásné období v jeho kariéře končí. Svůj pád sice předpokládat nemohl, ale podle všeho k tomu nemalou měrou sám přispěl.
Krotký králík místo divočáka
Stal se z něj tak trochu vlastní vinou fotbalový Ahasver odsouzený k "věčnému“ putování z klubu do klubu. V období od posledního Eura k tomu nynějšímu má za sebou Baroš angažmá ve čtyřech klubech, a to je hodně. Ke všemu se pořádně neprosadil v Liverpoolu ani v birminghamské Aston Ville, Lyonu a naposledy ani v Portsmouthu.
Do Portsmouthu ho Lyon na posledního půlroku zapůjčil, a pokud ten nebude mít zájem o další "pronájem“ Baroše, což se může klidně stát, bude si muset hráč hledat další fotbalový domov.
Stěhování z místa na místo mu herně neprospívá. "Navíc mu tolik přestupů, kolik v poslední době měl, nedělá dobrou vizitku,“ míní bývalý reprezentant Radek Drulák.
Pro Barošovo "bloudění“ Evropou existuje spousta polehčujících okolností, ale nepopiratelnou pravdou také je, že kluby se opor zpravidla nezbavují, a když už, tak za velké peníze, což zrovna není případ českého útočníka.
Baroš na Euru 2004 a Baroš před Eurem 2008? Jako byste se dívali na zcela jiného fotbalistu. Z nejlepšího střelce Eura se stal muž, jenž nedal za celé jaro gól.
Ze sebevědomého killera s balonem nalepeným na noze je tápající hráč, jemuž uskakuje míč a o němž se oprávněně diskutuje, zda by měl vůbec hrát na šampionátu v základní sestavě. Z divoké svině se stal krotký králík.
Odepsaný? Ne, zakletý
Ale Baroš rozhodně není odepsaný. Jako by byl spíše zakletý. Ve slůvku "zakletý“ přitom spočívá naděje: třeba stačí něco změnit a z fotbalového chuďase se opět stane král.
Hloupé je, že "zlé kouzlo“ na sebe Baroš přivolal sám. Byl nejlepším střelcem Eura, o rok později vyhrál s Liverpoolem nejprestižnější klubovou soutěž, Ligu mistrů, a zdálo se, že v kariéře letí výš a výš. Jak se později ukázalo, byl to let Ikara: v krásném plachtění vzduchem už byl zakódován tvrdý pád.
Při vší úctě k tvrdé dřině, kterou musel Baroš bezesporu podstoupit, aby se dostal mezi fotbalovou elitu, šlo vše bez větších zádrhelů. Odlišná byla například cesta staršího a zkušenějšího Šmicra, který s ním jako první český fotbalista historie Ligu mistrů vyhrál.
"V kvalifikaci o mistrovství světa 2002 s Dánskem jsem nehrál dobře,“ vzpomínal Šmicer pro magazín Hattrick. "Neproměnil jsem dvě tři šance, nedával jsem tomu úplně všechno, ale potom jsem poznal, že člověk potřebuje dostat přes hubu. Posílí ho to. Kdyby mi to tehdy prošlo, už bych se třeba nikdy nedostal nahoru a nevyhrál Ligu mistrů.“
Podobná facka Baroše nepotkala. Možná i proto začal na svůj talent hřešit. Je zbytečné vypočítávat jeho aféry, na nichž si se zalíbením smlsnul bulvár. Baroš proti němu několikrát bojoval, někdy částečně oprávněně, ale vždy marně. Jenže – a to je podstatné – senzacechtivý tisk se pásl na skandálech, protože mu k tomu dal Baroš příležitost. Jednoduše tím, že v nich hrál hlavní roli.
Je příznačné, že postupem času média informovala o jeho opileckém tanci s kondomem za uchem mnohem víc než o vstřelených brankách. Poslední dobou už se o gólech ostatně psát ani nedalo, zkrátka žádné nebyly.
Jenže ve fotbale se vše mění hodně rychle. Baroš se nyní zklidnil – aspoň to tak vypadá. Třeba je jen otázka času, kdy opět začne být obávaným "lovcem gólů“. Výkon proti Portugalsku minimálně naznačil, čeho je Baroš opravdu schopen. A třeba to ještě víc ukáže v dalším průběhu turnaje.
Když za ním před evropským šampionátem 2004 přišli kamarádi v Anglii, že na jeho střelecký triumf vsadí každý sto liber, se smíchem jim doporučil, aby raději ušetřili, ale pak se nejlepším kanonýrem turnaje skutečně stal. Rozdíl mezi tehdejším a současným Barošem je, že vsadit na něj by dnes asi nikoho nenapadlo.
