"Doktoři se tvářili docela dobře, takže doufám, že už žádné komplikace nepřijdou. Už je to bez fotbalu hrozně dlouhé a strašně rád bych zase hrál," řekl iDNESu v pátek dopoledne Pacanda při své pražské zastávce na cestě zpět do Brna. "Teď musím zapracovat na kondici, ta je po dlouhém výpadku katastrofální a trošku si zase začnu zvykat na míč," těší se na dny příští Jarůškův svěřenec.
Milan Pacanda byl na jaře loňského roku v rozletu. S reprezentační jednadvacítkou bojoval o postup na mistrovství Evropy i Olympijské hry, zářil v lize a pozorovatelé ze zahraničí pěli ódy na ofenzivní schopnosti brněnského hráče. Pro mladou hvězdu už dokonce před kritickým okamžikem byla přichystána konkrétní nabídka z Německa. Během okamžiku ovšem bylo všechno jinak.
Dvaadvacátý duben 1999, kdy Brno bojovalo o ligové body na Žižkově, byl pro Pacandu nejhorším dnem v životě. Po souboji se Zakopalem musel být odnesen na nosítkách z trávníku a o měsíc později v Berlíně operován. Místo několika dnů se pobyt na nemocničním lůžku v Německu protáhl na tři týdny. Komplikace přinesli hlavně horečky. "Mnohokrát jsem tenkrát přemýšlel, zda se tomu souboji nešlo vyhnout," přemítá Pacanda s odstupem čtrnácti měsíců od události. "Ale nemá cenu se k tomu vracet. Prostě se to stalo."
Myšlenky na fotbal musel vygumovat z hlavy, přesto se nevzdal naděje na brzský návrat. "Doufal jsem, že to bude otázka maximálně půl roku a zase budu hrát, ale všechno bylo jinak." Program následujících týdnů byl jasný - pravidelné cesty do Regensburgu na rehabilitaci.
Pacandovi se na čas zhroutil svět a těžce vzniklou situaci nesl. Nastaly potíže se životosprávou, začal vést poněkud bouřlivější život, opustila ho přítelkyně. "Hodně se o tom namluvilo a napsalo. I to, co nebyla pravda. Je to stinná stránka mého života, ale už o tom nechci mluvit. Je to všechno za mnou," prohlašuje po nedobrých zkušenostech. "Moc mi v tu dobu pomohli trenér Jarůšek a manažer Paska."
Smůle v roce 1999 neměl být konec. "Mnohým se hodilo, že jsem v prosinci po posledním ligovém kole měl autonehodu. Nebyla mojí vinou, ale vyklubené rameno muselo být fixováno a zase se na čas pozastavila moje příprava," pokračuje ve výčtu zdravotních komplikací brněnský fotbalista.
Letošní leden měl být ve znamení Pacandova návratu do velkého fotbalu. To by ovšem třináctého nesměl absolvovat trénink. "Stalo se to na umělé trávě a v brněnské nemocnici mi museli zlomenou čéšku hned operovat," vrací se k další osudové ráně. "A dalších šest měsíců jsem měl po fotbale. Teď mi ale v Berlíně potrdili, že je všechno v pořádku, a i s těmi dráty v koleni mohu začít naplno trénovat. Rozhodně mám co dohánět," uzavřel jednu nepříjemnou kapitolu svého života Milan Pacanda.
"Nejvíce mě mrzí, že nepojedu s klukama na olympiádu, ale takový je život. Teď se hlavně chci co nejdříve dostat do základní sestavy v Brně," poodhalil svoje nejbližší plány hráč Stavo Artikelu, který v lize odehrál 59 zápasů a sítě soupeřů dokázal rozvlnit třináctkrát.
 Brněnský útočník Milan Pacanda se nemůže dočkat návratu na prvoligové trávníky. |
