Byl to hezký zážitek, nezapomenutelná tečka za dovolenou v téhle hrdé zemi u Atlantiku. Ulice Aveira jsou hodinu před půlnocí plné. Mezi lidmi s vlajkami a šálami se proplétají auta, jejich řidiči teď užívají jediný nástroj: klakson. „Tů tů, tututů!“
Je to zábava, ani cizinec neodolá. Míjíme skupinku rozjásaných lidí, zatroubíme ve známém rytmu a dav je náš.
Fotbalovou horečku jsme mohli sledovat dva týdny. Vlajky v oknech domů od Porta po Algarve vlály od první chvíle. Dresy, šály a další fotbalové suvenýry zabíraly v obchodech stále více místa. Ve středu před semifinále už i prodavači v supermarketech povinně oblékli národní dresy a bar bez televize mohl večer rovnou zavřít.
Při finále byla celá země na nohou. Fanzony vyrostly na plážích, v parcích, na náměstích, televize odtud vysílala živé vstupy. V Aveiru, které samo hostilo před dvanácti lety zápasy Eura, měli fanzonu celý měsíc. V neděli byla přeplněná, a tak jsme radši zašli do uliček starého města. Náměstí se změnilo v jednu obrovskou zahradní restauraci. Dobry výhled měl každý. Když vám zakryl někdo obrazovku vlevo, stačilo otočit hlavu a sledovat fotbal u sousedů.
Ač se skóre neměnilo, atmosféra gradovala. Zraněnému Ronaldovi dav zatleskal, ale snad ještě větší aplaus vzápětí věnoval jeho náhradníkovi Quaresmovi.
Sportovně se tleskalo při šancích na obou stranách, nesportovně se lidé radovali při chybách rozhodčího ve prospěch Portugalska. Asi jako všude jinde...
Zpívaným chorálem publikum vítalo střídajícího Édera, jako by snad tušilo, že přichází spasitel. Muž, který rozhodne zápas. Gól!!! Náměstí je na nohou, bouchají rachejtle, do vzduchu létají konfety. Teď už nikdo v klidu neposedí. Začíná noc plná oslav.
