Švejdík krušné časy z podzimu 2010 vydržel, dostal se do Sparty a ve čtvrtek večer jako člen základní sestavy bude s týmem usilovat o postup do vyřazovací fáze Evropské ligy na hřišti Kirjatu Šmona.
"Když hrajete za český klub, tak poháry jsou na tom to nejlepší. I když já si po těch problémech užívám každý zápas, každý trénink," přiznal devětadvacetiletý stoper.
Začátky jeho potíží se datují k říjnu 2009. Na tréninku v Groningenu, kde v té době působil už čtvrtým rokem, si při špatném došlápnutí přetrhl zkřížený vaz v levém koleni, poškodil menisky. Následovala operace, pak druhá, třetí.
Co bylo pak?
Blížil se konec jara 2010, koleno nebylo v pohodě a nedohodli jsme se na podmínkách nové smlouvy. Odjel jsem domů do Prahy, rehabilitoval a sám trénoval.
Byl jste bez angažmá, hledal jste si nový tým?
Spíš jsem sháněl doktory. Chodil jsem běhat a koleno nateklo. Ujel jsem pár kilometrů na kole a koleno zase nateklo. Byly to pro mě krušné chvíle. A pak mi doktoři řekli, že to chce ještě jednu operaci, takovou dočišťovací.
A vám se na ní nechtělo, že?
Ne, byl to pro mě šok. O operaci jsem nechtěl ani slyšet. Marodil jsem víc než rok, měl několik zákroků za sebou a měl jsem jít na další? Tak jsem si řekl, že radši skončím s fotbalem.
To jste neudělal. Co se ve vás hnulo, co váš názor změnilo?
Že fotbal mám opravdu rád. Měl jsem před očima, jak jsme jako malí kluci hrávali v Opavě za barákem. Chtěl jsem zase hrát, zase se potit na tréninku, být v kabině s kamarády.
Ondřej Švejdík
|
Uběhly dva měsíce a dostal jste nabídku ze Sparty. To byl asi druhý šok, ne?
Nejdřív jsem kolem Vánoc odjel s kamarádem trénovat na Slovensko, to mi moc pomohlo. A v lednu začal přípravu ve Spartě. Domluvili jsme se, že to dva týdny zkusím a uvidím, co koleno vydrží. Jestli zvládnu kondiční soustředění. Pak jsem odletěl i na další soustředění do Dubaje a tam podepsal smlouvu.
Ale loni na jaře jste stejně nehrál. Proč?
Šel jsem asi dvakrát za béčko, jinak jsem trénoval. A v létě jsem uvítal, že si mě vzala Dukla na hostování. Bylo to v Praze, navíc mě chtěl trenér Kozel, s kterým jsem kdysi hrával v Bohemce. Byl jsem nadšený. Sice mě vždycky po tréninku všechno bolelo, byl jsem unavený, ale šťastný.
Během sezony jste odehrál téměř všechny zápasy. Jednou jste chyběl kvůli trestu za žluté karty a pak ještě v obou zápasech proti Spartě. Jak jste prožíval závěr ligy, kdy Dukla v předposledním kole vybojovala se Spartou remízu, která ji definitivně připravila o titul? Byl jste rád, že jste ten zápas hrát nemusel?
Chtěl jsem, aby Sparta byla mistrem, protože jsem věděl, že tam v létě zase půjdu zpátky. Na jednu stranu chcete proti Spartě hrát, protože v lize větší zápas není. Ale na druhou stranu jsem byl rozpolcený. Ani nevím, jak bych se při zápase choval.
Věděl jste, že po skončení hostování v Dukle budete hrát za Spartu?
To ne. Měl jsem nabídky z předních českých klubů, krásnou smlouvu mi dávala i Dukla. Záleželo na Spartě, jestli si mě nechá. Asi mi vyšla příprava, že jsem zůstal. To jsem byl rád, za Spartu jsem chtěl hrát vždycky.
Opravdu? Už když jste začínal v Opavě?
Chtěl jsem být mistrem ligy a dostat se do ciziny. To byl můj dětský sen. A ta Sparta tam někde byla taky.
Čtyři roky jste hrál v Nizozemsku, dostal se i do Sparty. Jen ten titul vám chybí. Pořád máte sen?
Jo, pořád. Ale je mi jasné, že vyhrát ligu je těžší a těžší. A pak...
Mrtvý pták na hlavěSparťanský fotbalista Ondřej Švejdík při zápasech zaujme i svým účesem. Vlasy má zvláštně upnuté do culíku. "Vzniklo to náhodou, já totiž experimentuju jak s účesem, tak s oblečením. Občas si zkusit něco nového. Je pravda, že na ty vlasy mám spoustu reakcí. Někdo na Facebooku napsal, že Švejdík má na hlavě mrtvého ptáka. Mně to nevadí. Když mi bylo dvacet, tak bych to asi řešil. Dneska už ne," říká Švejdík s úsměvem. |
Pak ještě přestup do ciziny?
Chtěl bych to ještě zkusit, ale Holandsko už asi nevyjde. Když jsem viděl, kdo proti nám v srpnu hrál za Feyenoord... Samí mladí kluci, o deset let mladší než já. Takže připadá v úvahu jen Itálie. Když to řeknu s nadsázkou, tak tam když obránce nemá aspoň třicet, tak nehraje.
Vám bude třicet v prosinci. Vzpomenete si ještě, jak jste před deseti lety odcházel z Opavy?
Bylo to tak trochu zadními vrátky. Nechtěl jsem prodloužit smlouvu, takže jsem byl jaksi nežádoucí. Moc mi pomohlo, že se mi ozvala Bohemka, i když jsem tam zrovna přišel v těžké době. Odcházel trenér Petržela, klub měl finanční problémy, sestoupili jsme.
Nelitoval jste?
Ne, nedíval jsem se zpátky. Byla to pro mě velká škola. Z pohodlí v Opavě jsem se musel naučit žít ve velkoměstě, postarat se sám o sebe. Byl jsem na sebe tvrdý, po tréninku jsem si přidával. Když jsme dostali volno, šel jsem trénovat sám. Pořád jsem tam viděl tu cizinu.
Po roce v druhé lize vás získala Mladá Boleslav, ligový nováček. První rok jste hráli o záchranu, další už skončili druzí. Ale o Ligu mistrů jste si nezahrál a šel do Groningenu. Jak jste se tam dostal?
Přišlo to z ničeho nic. Ani od manažera jsem neměl žádné náznaky. Pak jsem se dozvěděl, že mě Groningen sledoval dlouho. Odjel jsem na testy a viděl jiný svět. Nový krásný stadion, neskutečně přátelští lidé. Neváhal jsem ani vteřinu.
Zůstal jste čtyři roky. To jste musel být spokojený a oni s vámi. Bylo to tak?
Hlavně jsem byl překvapený, jak se tam hraje. Oni nebrání, vzadu hrajete jeden na jednoho. Proti vám černoušek s dredy, šíleně rychlý, šikovný, technický. Ale dá se říct, že mi tahle zkušenost pomohla. Skvělí byli fanoušci, město fotbalem žilo. Na zápasech jsme měli vyprodáno, chodilo kolem dvaceti tisíc. Jako fotbalista jste byl někdo.
Ale jen krásné chvíle jste tam nezažil. Měl jste zlomenou ruku, pak potíže s kolenem. Jak si fotbalista zlomí ruku?
Stalo se mi to při tréninku, nešťastná náhoda. Hráli jsme čtyři na čtyři na malém prostoru, já chtěl zblokovat střelu, ruku jsem měl nízko a protihráč mě do ní kopl. Prasklo to jak suchá větev. Přes tři měsíce jsem nehrál.
Horší však bylo druhé zranění, kdy to odneslo koleno.
Navíc to přišlo v nejnevhodnější čas, kdy mi zbýval necelý rok do konce smlouvy. Hráli jsme v Haagu a já špatně došlápl. A vlastně jsem pak ligu začal hrát až skoro za dva roky v Dukle.
