Český stoper č. 1. Proč tak pozdě? Nechci se v tom pitvat, říká Čelůstka

Až si vyhrne pravý rukáv, určitě si všimnete. Pod ramenem má vytetované dvě modlící se ruce a životní krédo: Srdcem k vítězství! Takový Ondřej Čelůstka je. Přímočarý a nebojácný. Jen zatím nebyl tolik vidět.

Ačkoli za pár dní oslaví třicetiny a má za sebou solidní angažmá ve Slavii, v Itálii, Anglii, Německu nebo v Turecku, fotbalová reprezentace ho objevila teprve nedávno.

Česko vs. Bulharsko

Online reportáž v pátek od 20:45

Seznamte se s českým stoperem číslo 1 pro páteční kvalifikační utkání proti Bulharům.

Hrával jste anglickou ligu, Ligu mistrů, ale národní dres vás míjel. Všechno mělo svůj čas?
Nevím. Spíš si myslím, že hraju stejně jako před dvěma nebo pěti lety. Nevyletěl jsem najednou.

Ale teprve pod trenérem Šilhavým jste začal kopat v reprezentaci. Šest zápasů v základní sestavě.
Nebylo mi příjemné, když se mě předtím reprezentace netýkala. I když jsem třeba hrával anglickou ligu za Sunderland, na reprezentačním srazu jsem byl jednou. Proti Kanadě jsem v listopadu 2013 dal gól po třech minutách a pak zase šlus.

Proč?
Nejvíc ze všeho záleželo na trenérech, ale nechci se v tom pitvat. Nechci se vracet v čase a přemýšlet: Proč až teď? Proč to nešlo dřív?

Ale?
Každý start v reprezentaci a každá čárka na pažbě z vás dělá zkušenějšího hráče a zvedá vaši cenu. Bohužel čas vrátit neumím. Při vší úctě k Antalyasporu, kde kopu teď, třeba jsem mohl udělat ještě lepší přestup.

Český stoper Ondřej Čelůstka proti Anglii.

Taky vám utekly evropské šampionáty 2012 a 2016.
O to víc si přeju, abych se dostal na ten příští. Euro je můj sen, pro který udělám všechno. Miluju zápasy, které jsou pod tlakem. Přáteláky nemusím, ale bomby, ve kterých jde o život, si užívám.

Zrovna se dvě bomby blíží. V pátek večer s Bulharskem, v pondělí s Černou Horou.
Jestli chceme na Euro, musíme to urvat. Není kam uhnout, nad čím kalkulovat, jde o všechno.

Přitom kvalifikace teprve začala.
Ale první místo ve skupině si určitě pohlídá Anglie, která má snad ještě lepší tým než Brazílie nebo Německo. My hrajeme o druhé místo, ze kterého se taky postupuje, a musíme to teď doma zvládnout.

Jste natěšený?
A jak! Já sám vlastně hraju o všechno. Ve fotbale se spousta věcí rychle mění, za pár dní mi bude třicet, takže to klidně může být moje poslední šance na velký turnaj.

Už před deseti lety jste kopal za Slavii, pak Palermo, Trabzonspor, Sunderland, Norimberk...
Sunderland byl skvělá škola. Nejlepší a nejnáročnější liga na světě. Podzim 2013 mi vyšel, jaro už bylo horší. Hrál jsem málo, byl jsem sám, protože přítelkyně dodělávala vysokou školu. Do toho ponuré počasí na severu Anglie. Vlastně jsem byl rád, že sezona skončila.

Ondřej Čelůstka ve službách Sunderlandu.

Ale zažil jste finále Ligového poháru ve Wembley.
To bylo něco, i když jsem ten zápas proseděl na lavičce. Pětaosmdesát tisíc diváků, proti nám Manchester City s Džekem nebo Agüerem a od desáté minuty senzačně vedeme 1:0. Kdyby se po přestávce nezbláznil Yaya Touré... Trefil se do šibenice. Z pětadvaceti metrů, ze záklonu a technicky placírkou. Tím se všechno otočilo, City vyhráli 3:1.

Na hostování do Sunderlandu si vás vybral Ital Paolo Di Canio, který jako hráč hajloval na hřišti. Jaký byl coby trenér?
Já byl jeho kůň. Zato kluci, na které tolik nespoléhal, s ním měli problémy. Občas to bylo peprné. Vybavuju si scénku, to ještě trénoval Swindon, jak v tunelu naháněl vlastního hráče a chtěl se s ním poprat.

Co u vás v Sunderlandu?
Čekal nás první zápas sezony proti Fulhamu. Měli jsme taktickou poradu a Di Caniovi začal zvonit telefon. Nejdřív vypnul zvonění, ale vibrace jely dál. Jak se displej rozsvítil znovu, trenér otevřel dveře a telefon mrsknul ven. S ničím se moc nemazal.

Ještě slavnější jméno jste potkal v Antalyasporu. Dva roky s vámi hrál útočník Samuel Eto’o, možná nejlepší Afričan historie.
Hodně jsme na něj museli makat, ale v šestnáctce to byl zabiják. Měl neuvěřitelný výběr místa, jeho statistiky byly úžasné. Když šel kopat penaltu, vůbec jsme neměli nervy, jestli dá gól. Díval se do poslední chvíle na gólmana a vždycky to uklidil k tyči. Borec.

Ondřej Čelůstka se raduje z vítězného gólu v dresu Trabzonsporu.

Co vás napadlo, když se poprvé posadil do stejné kabiny?
Respekt. Takové jméno! I když mu bylo čtyřiatřicet, pořád byl výjimečný. To se vůbec nedá srovnat s Nasrim nebo Ménezem, kteří k nám přišli z Manchesteru City a Bordeaux. Ani jeden z nich se nepředřel. Spoléhali jen na své jméno.

Zato Eto’o?
Dával spoustu gólů a byla s ním legrace. Teď mi vlastně připomínáte, že asi nezaplatil zápisné. A už nezaplatí, protože hraje v Kataru a stal se jedním z ambasadorů mistrovství světa 2022.

Když se ještě vrátíme do Anglie, zůstat jste tam nechtěl?
Měl jsem nabídku z Middlesbrough, což byla druhá liga, ale nechtělo se mi. Jako volný hráč jsem šel hrál do Norimberku, sice druhou bundesligu, ale s dobrou smlouvou. Jen to chtělo postoupit, což byl cíl, který nevyšel.

A mohl jste skončit ve Spartě.
To i loni. Zavolal trenér Pavel Hapal, že by měl vážný zájem. Seděl jsem i s Tomášem Rosickým, který začínal jako manažer. Vycítil jsem, že chce Sparta něco nového. Restart, bojovat o titul, a k tomu potřebuje stopera, který pomůže na hřišti i v kabině.

Vy jste přece slávista.
Bylo to pro mě citlivé téma. Slavia mi umožnila jít ven, byl to odrazový můstek do kariéry.

Nakonec jste zůstal v Turecku, ale co když se teď Sparta ozve zase?
Zatím nikdo nevolal, tak nemá cenu se o tom bavit. Smlouvu v Antalyasporu mám ještě na rok.

Na víc nemyslíte?
Pořád mám ambice, ale taky věk. Za chvíli mi blikne třicítka. Uvidíme.

Kolik vy vlastně umíte jazyků?
Nejlépe anglicky, německy jakž takž, italštinu mám nejradši. Za půl roku v Palermu jsem ji dostal pod kůži. A do turečtiny pronikám po šesti letech. Už bylo načase.

Jak to myslíte?
Sice máme k dispozici tlumočníky, ale já se chci domluvit sám. Zvlášť když vidím, jaký potenciál Turecko nabízí do budoucna.

Že byste zůstal i po kariéře?
To ne, vrátíme se na Moravu, tam jsme doma. Ale kdo ví, třeba bych mohl dělat manažera, skauta - a protože jsou Turci do fotbalu blázni, hodí se, když mluvíte jejich jazykem.

Čím vám Turecko tak sedlo?
Asi jsem prostě jižan. (úsměv) Pocházím ze Zlína, zkusil jsem Palermo na Sicílii, pak Trabzonspor u Černého moře, teď žiju v Antalyi u Středozemního. To jsou přece krásná místa k životu. Samé slunce.

Na konci dubna jedno slunce zašlo, váš kamarád Josef Šural zemřel při nehodě mikrobusu. Hrál nedaleko v Alanyasporu.
Ten den jsme se měli potkat. Manželka mě ráno vzbudila, protože si jako první přečetla zprávy: Něco se stalo, Pepa je na tom špatně! Pak už všechno běželo strašně rychle a já byl najednou ve vrtulníku směr Alanya. Letěl jsem na kondolenci. Nezlobte se, pořád je mi strašně smutno. Vždyť stejným mikrobusem cestujeme taky, když spěcháme ze zápasů za rodinami a zrovna není přímý letecký spoj. Jen Pepa se nevrátil... Vzpomínám na něj každý den a taky kvůli němu chci vykopat postup na Euro.