Jsou chvíle, kdy sportovní novinář zapomene na diktafon a užívá si, že je právě tady a teď. Po deseti letech už se mi to nestává tak často. Sedím s Jiřím Kubíčkem v jeho bytě na Andrově stadionu. Vedle v křesle Karel Brückner.
Srkáme kávu. A koukáme na fotbal. Ne na nějaký tuctový mač. Na Olomouc v odvetě čtvrtfinále Poháru UEFA v Madridu proti slavnému Realu.
V sobotu tomu bylo přesně 25 let, kdy neznámí sigmáci naháněli světové hvězdy. Hagi, Hierro, Manuel Sanchís, v útoku věhlasní kanonýři Butragueňo, Hugo Sánchez, nynější trenér Barcelony Luis Enrique jako zelenáč na lavičce, Leo Beenhakker vybral z široké palety možností jinou základní jedenáctku.
To jeho protějšek, už tehdy bělovlasý Brückner, měl o sestavě jasno. Oproti prvnímu zápasu, který na Andrově stadionu, kde se mačkalo přes čtrnáct tisíc natěšených diváků, skončil po trefách Hapala a Hierra nerozhodně, nehrál kvůli zranění hrotový útočník Šindelář, naopak připravený už byl běloruský stoper Bokij.
„Můj jediný cizinec, klíčový hráč,“ podotkne Brückner, jenž společně se sportovním ředitelem Kubíčkem sestavil výběr převážně z fotbalistů z okolí.
Na lavičce měl jen čtyři mládence: Guzika, Barboříka, Gottwalda a brankáře Vaniaka.
Karel Brückner (vlevo) a Jiří Kubíček
„Já si spíš potrpěl na silnou jedenáctku než lavičku,“ prohodí 77letý Brückner s jiskrou v oku. Tehdy v březnu 1992 se jeho báječná trenérská kariéra, která vyvrcholila nádhernou hrou a bronzem s Českem na Euru v Portugalsku v roce 2004, rozjížděla.
„Vždycky jsme hráli na dva hroty – Kerbra a Šindeláře. To byly věže, ohromná dvojice, síla. A čtyři halvy, kteří odehráli všechna utkání – Látal, Hapal, ty neměl nikdo. Maroši byl génius, nedal jeden balon dozadu, vše dopředu. A Hanus. Měli jsme výborného Bokiho s Kovářem, Kotůlkem, Vaďurou,“ jmenuje tým, jenž v bráně jistil Přibyl.
V madridské odvetě zvolil defenzivnější rozestavení s pěti záložníky. Znovu postavil osmnáctiletého Michala Kováře, nejmladší libero Evropy. Přestože se běhavá Olomouc předtím prezentovala parádními výkony a postupem přes šokovaný Hamburk, který vyřadila po výhrách 2:1 a 4:1, tentokrát taktiku soupeři uzpůsobila.
„Na Realu to jinak nešlo, lítalo to kolem tyček. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom se udrželi na dostřel. Bránili jsme, bránili, bránili. Do tlaku jsme se v konci nedostali,“ vzpomíná Brückner. A Kubíček namítne: „Nehráli jsem tam druhé housle, vůbec.“
Obránce Miloš Slabý pro sigmácký bulletin řekl: „Každý z nás si hrábnul. Museli jsme dodržet pokyny trenéra, hrát s nimi otevřeně by byla sebevražda. Ale byli to kluci z masa a kostí jako my. Jen brali trochu jiné peníze.“ Ještě bojovný pokřik zazní ze šatny hostů a jde se na to. Domácí se na poloprázdném stadionu Santiaga Bernabeua před 40 tisíci diváky dostávali do vyložených šancí obtížně, naopak v první půli mohla jít Sigma do vedení.
Levý obránce Jiří Vaďura si to neohroženě šturmuje po křídle a do pokutového území posílá zakroucený centr. Zdá se, že ho lapí brankář Buyo, jenže do vzduchu jako po žebříku vyšplhá čahoun Milan Kerbr. V souboji s gólmanem se dostane před jeho ruce, hlavou trkne do míče. Tyč!
„Jirka Vaďura perfektně uměl akce z obrany rozehrávat,“ chválí Kubíček zesnulého dříče.
„Odmítli jsme nabídku Realu na Kerbra. To nepochopíte“
Zatímco olomoucké hvězdičce Pavlu Hapalovi se odveta tolik nedaří, Kerbr zaujme. A to natolik, že před funkcionáře Sigmy přistane nabídka od prezidenta Realu Mendese: „Uvolněte Kerbra na hostování s opcí. Sánchez začíná stagnovat.“
Tehdy talentovaný mladík Pavel Hapal (vlevo) při debatě s hlavním rozhodčím.
Nepochodil. „Prodávali jsme Hapala do Německa, nechtěli jsme oslabit zase příliš. Nepustili jsme ani Marošiho. Čekaly nás zápasy v poháru,“ vysvětlí Kubíček a nevěřícně se usměje: „My jsme odmítli Real Madrid. To nepochopíte.“
Copak my, ale co Kerbr? Kubíček jen pokrčí rameny na znamení, že tohle už není jeho starost. On chtěl udržet silný mančaft ještě chvíli pohromadě.
Po změně stran Los Blancos (Bílý balet) či Los Merengues (Pusinky), jak se Realu přezdívá, roztáčí sigmáky víc. Ale ti statečně odolávají. Jenže bezgólová plichta jim nestačí.
Musí otevřít vrátka. A v 82. minutě si Sánchez – nepůsobil, že by stagnoval – naběhl na přízemní centr na přední tyč. Šikovně patičkou tečuje míč na vzdálenější tyč, od které se odrazí za čáru. Opravdu?
Jak mě Brückner oznámkovalZa poslední dva dny jsem ve společnosti legendárního trenéra Karla Brücknera strávil pět hodin. Dvě a půl hodiny jsme si povídali a další den dvě a půl hodiny ladili výsledek. Dělat s fotbalovým géniem rozhovor je zážitek i trest. Jako perfekcionalista řeší téměř každé slovo. A téměř s ničím není spokojený. „Nejhorší je dělat věci povrchně. Třeba rozhovor,“ povídá mi. A pak mě oznámkuje: „Tak za tři minus. Ale nejlepší dávám trojku.“ Díky za váš čas, Mistře. |
Zpozorníme. Díváme se na záznam zas a znova. „No, tak až teď po 25 letech vidím, že míč celým objemem za čárou být nemusel...“ nadzvedne Brückner obočí. Žádný záběr ovšem není dostatečně průkazný.
Marně Přibyl mačká kopačák v náručí, Hugo Sánchez už dělá oslavné salto, jeho devítka na zádech ve vzduchu chvíli připomíná šestku.
Hotovo, úchvatná olomoucká jízda Evropou končí. Ještě tisková konference. Brückner v šedém saku a bílé košili s kravatou smířeně vykládá, že na víc už nebyly síly. Hráli jsme vabank, tlumočník překládá.
Opravdu nebyla šance, že by tažení Hanáků pokračovalo až do semifinále?
„Kdyby dal Kerbr gól, tak jo,“ věří Kubíček. „Spíš doma jsme měli uhrát lepší výsledek,“ doplní Brückner.
„Měli jsme na to přejít přes Real Madrid. Chybělo opravdu málo,“ mrzelo Hapala.
Jak Kubíček v Moskvě kupoval hráčům punčocháče
Bangor City, Torpedo Moskva, Hamburk. Až stanice v Madridu byla konečná.
„Nejvíc vzpomínám ale na atmosféru na Andrově stadionu. Bylo to něco fantastického, lidi byli úžasní,“ mrazí Marošiho ještě dnes.
„Měli jsme v kádru dvanáct hráčů na použití. S Torpedem Moskva to bylo těžké utkání. Jejich prezident přišel tady na večeři v teplákách, podcenili nás. V Moskvě napadl sníh, Karel mě poslal koupit hráčům punčocháče. Jedny stály dolar, koupil jsem jich jedenáct. My jsme doma vyhráli 2:0 a v socialistické Moskvě uhráli 0:0. Neuvěřitelné,“ vykládá Kubíček jednu z mnoha poutavých historek. „Pak jsme měli Hamburk. A za tu práci byla odměna Real Madrid. Protože jsme byli v laufu a Karel to měl výborně vymyšlené, tak jsme ani s ním nepropadli.“
Olomoucká současnost je však mnohem šedivější; dnes čeká Sigmu usilující o návrat mezi domácí elitu druholigový zápas na hřišti Táborska.
K hřejivým vzpomínkám se tak fanoušci modrých choulí v zimě častěji. Ač bitva s Realem byla i pro ně vrcholem, nejvíc hráčům utkvěly zápasy s Hamburkem.
Takto zval na zápas bulletin Sigmy Olomouc.
Brückner souhlasí: „My jsme tehdy měli svůj osobitý projev. Neříkám, že jsme ho nemuseli uzpůsobit podle soupeře, ale třeba na Hamburk jsme hráli naprosto svůj fotbal. Musel hrát podle nás a nestačil. V obou zápasech jsme byli dominantní mužstvo, které se taktikou nepřizpůsobilo soupeři. Náš největší zápas nebyl s Realem, ale v Hamburku.“
V čem byla síla Sigmy? Brückner to z určité pokory či trenérské etiky nikdy nepoví, ale síla Sigmy byla v Brücknerovi. Ve vizionáři Brücknerovi. O fotbale přemýšlel jinak.
Hráče učil nové taktické prvky, standardky, založení útoku nebo presink. „Honili jsme tygra,“ připomene Kubíček zažité slovní spojení pro neúnavné olomoucké napadání, které Brückner přivedl takřka k dokonalosti, načež se Brückner ušklíbne: „Pořád jen presink, presink.“ Nebylo to zdaleka jen o presinku, jehož prvky vypozoroval u belgických klubů a rozvinul o vlastní jedinečné myšlenky.
Faktor X? Génius na lavičce
„Víte, co je pravidlo první nohy?“ obrátí se ně mě. Než stihnu zakroutit hlavou, pokračuje: „Nevíte. Jirko, podej mi papír a tužku, nakreslím to.“
Následuje patnáctiminutový výklad doplněný jakousi čmáranicí. V kostce jde o to, jak nejlépe založit útok, kam přesně přihrát míč, kdo v jakém prostoru ho přebírá. „A všechno z jedničky, z prvního doteku, že?“ začínám se chytat.
„Jasně že z prvního doteku! Jak jinak? Viděl jste Tottiho?“ zmíní Brückner jako vzor legendu AS Řím.
Pak kreslí ještě zakládání útoku brankářem, jeho osm hlavních úkolů. Další papír je počmáraný snad všemi směry. Připomíná přitom umělce, génia v rauši. Zážitek.
„Naše hra a výsledky v poháru byla výborná práce trenéra Brücknera,“ uznal i Hapal. A ještě přidal: „Taky jsme měli výborně poskládané mužstvo. Všichni jsme si rozuměli na hřišti i mimo něj. To se dnes už možná nenosí, ale my fakt byli výborná parta, která táhla za jeden provaz.“ Kubíček pokračuje ve chvále muže, jenž seděl vedle něj v obýváku a pil vodu: „Hráli jsme náš nejlepší fotbal. Naše síla byla v genialitě strategie.“
Úctu má k Brücknerovi zřetelnou, přestože byl jeho nadřízeným. „Nadřízeným nechci říct. Byl jsem Karlovým partnerem, obdivoval jsem ho. A chtěl jsem ho pochopit. Karel říkal, že do hráčů musíš dostat 25 základních herních situací, tak jak je to učil na tréninku. Proto měl trénink dvě hodiny. Povídal jim: Rozhodne se to v šestnáctce, ale aby ses tam dostal, musíš mít nacvičených 25 herních situací.“
Brückner si dokola pouštěl úseky zápasů a hledal nové cesty. „Karel přišel, že chce odebírat německý časopis Trenér. Tak jsme mu ho odebírali,“ vykládá Kubíček. „Abys šel do výhody, musíš umět perfektně zahrávat standardní situace. My dávali dvacet až třicet gólů ze standardek,“ přidává další silnou stránku trenérského esa z Hané.
„V té době byl Karel neznámý trenér, netušili jsme, co v něm je. Brali jsme ho jako jednoho z nás. Jak byli Mozart a Beethoven geniální v hudbě, tak v Karlovi se rodila genialita fotbalové taktiky, kterou si zkoušel už jako hráč. Nebyl na něj tlak. Situace funkcionářům dovolila, aby byl neohrožený. Jednou jsme ho ale odvolávali a Karel mi řekl: Co jste si to vůbec dovolili mě odvolat? Vždyť já jsem Olomouc!“
(Ka)ras nezastává myšlenku mnohých trenérů, že tréninky musí hráče hlavně bavit. Výklus, bago, pak střelba... Střelbu před zápasem už dělat ani nechtěl, protože podle něj příliš namáhá tělo.
Byl originální. Svéráz. Paličák. Šéf. Charismatický Klekí Petra.
A hráči ho hltali, byť dělali taktické tréninky, které vůbec neznali, jenže neměli ani čas pochybovat, že by nefungovaly v praxi. Záhy zjistili, jak moc jsou platné.
„Karel mi třeba řekl: Nevoď mi sem podměrečný hráče. Trpaslíky si kup na zahradu a dej si je do skalky,“ přidá Kubíček další veselou historku. „Tohle jsem neřekl,“ opáčí Brückner. „Menší hráč může hrát jeden doma středního halva, ale venku musíme odrážet standardky, tak ho nepotřebuju. To jsi povídal,“ zopakuje Kubíček. „Víš, jakou mám paměť.“
Je znát, že se oba mají lidsky rádi. Pojí je láska k fotbalu i vážné hudbě. Po záznamu z Madridu ještě pouští muziku, Johnnyho Cashe a jeho Hurt. Úžasné pozdní novinářovo odpoledne.
Kubíček pak znovu Brücknerovi skládá komplimenty: „V Portugalsku zúročil všechny své zkušenosti. Jeho největší zápas je, jak porazil Advocaatovo Nizozemsko z 0:2 na 3:2. To už se nedá opakovat. V žebříčku trenérů FIFA ho to vyneslo na druhé místo.“
A zdůrazní: „Karel Brückner je český Bobby Robson, který ještě v 77 trénoval Newcastle. On měl taky jako Karel dar nestárnutí. Jenže v Anglii je fotbal posvátný, kdežto u nás je to jen malé divadýlko. Ale osobnosti jsou stejné.“
To už Brückner nevydrží a po téměř třech hodinách se zvedne z křesla: „Pánové, jsem sice v důchodu, ale tolik času jako vy nemám.“
