„Musel jsem si vzít nějaký vitamin, abych dohrál. Už nejsem nejmladší,“ poví se 414 starty rekordman Olomouce a uctívaná persona.
Někdejší elegantní záložník či stoper se v rozhovoru ohlíží za strastiplnou cestou z drsného Bruntálska do bundesligy.
V prostějovské exhibici jste nastoupil za reprezentační výběr, ač jste za něj na turnaji v Maroku jako nejstarší debutující hráč ve 33 letech odehrál jen minutu proti Nigérii. Nedobírali si vás?
Nevěděli to! Přijelo jich míň, tak jsem musel nastoupit za ně. Bylo příjemné hrát za nároďák s kluky, kteří byli druzí a třetí na mistrovství Evropy. Konkurence byla tehdy obrovská. Je to něco jiného než teď, kdy nemáte v mužstvu žádného stopera, který by mohl jít do nároďáku. Tehdy byli dva výteční stopeři v každém týmu.
Fanoušci v Prostějově si přejí oprášit zašlou slávu Železáren, postavit tam nový stadion...
...to bych si přál taky! Pan Jura (předseda klubu a prostějovský primátor) si to vzal na sebe. Já věřím, že stadion bude a že se tam bude hrát druhá liga, ale sen je první liga.
Bavíte se o ní?
Teď momentálně ne, ale sen takový je. Chtěli bychom do budoucna určitě hrát první ligu.
V jakém horizontu?
Napřed musí být stadion, to je problém. Tři, čtyři roky? Pak se můžeme bavit, abychom udělali tým na postup. Nejdřív se musí vyřešit infrastruktura. Jinak to nejde.
Ani druhá liga není v Prostějově dlouho.
Teď druhý rok, takže se musíme ustálit a dát si trošku normální cíle.
Zatímco v národním týmu jste se jen mihl, v Sigmě máte naopak nejvíc startů ze všech. Je 414 utkání nepřekonatelný rekord?
Nemá jich Martin Kotůlek víc?
Oldřich Machala (vlevo), vpravo trenér týmu Sigmy Petr Uličný.
Nemá.
Věrnost klubu se teď moc nenosí. Ale kluci jsou nyní v Sigmě taky dlouho - Plšek, Houska... Taky bych nezůstal v Olomouci, kdybychom mohli přestupovat do zahraničí. Za komunistů jsme nemohli.
Nejkrásnější vzpomínka na Sigmu?
První zápas - gól. V Petržalce v 8. minutě. Hráli jsme jedna jedna.
To jste začínal jako záložník.
Já jsem byl vždycky záložník, ale postupně jsem se zatáhl. Bavil jsem se s ředitelem Jirkou Kubíčkem a říkal mi: Ty bys mohl hrát stopera. Pověděl jsem mu, že určitě, že bych ho chtěl potom hrát. Uměl jsem hrát konstruktivně, to se moc nenosilo.
Vaše elegantní vyvezení míče před vápno soupeře bylo pověstné.
Takových hráčů moc nebylo. Třeba Mira Kadlec to uměl takhle hrát, Luboš Kubík byl skvělý nebo Luboš Kozel. Cítil jsem se v obraně dobře.
Teď abyste konstruktivního stopera pohledal.
Teď nejsou skoro vůbec. Je to špatný, je to škoda. Ale já se tomu ani nedivím. Pořád říkáme, jak chceme dohnat Západ. V televizi jsou debaty, jak děláme všechno špatně, ale taky bychom si měli uvědomit, jaké tady jsou podmínky pro fotbal. Já si myslím, že jsme spíš rozvojová země. Staví se tady nějaké hřiště? Máme třeba jedno, na kterém se trénuje a když prší, tak tam nesmíte. Nemáte posilovnu. Spíš fotbal za podmínek, které máme, děláme velmi dobře. Já bych do toho tolik nešil, že děláme všechno špatně.
Jak dělá fotbal Sigma?
Bodově dobře. Body jsou důležité, upřednostnil bych teď body nad hrou. Za měsíc a půl nejde všechno změnit, jak si přeje trenér Radoslav Látal. Potřebuje čas.
Sigma nadaného stopera má. Zamlouvá se vám Václav Jemelka?
Už dva roky, kdy hrál s Urošem Radakovičem, jsem si říkal, že konečně má Sigma výborného stopera! Vlastního odchovance, to jsem rád. Když se mu bude vyhýbat zranění, má před sebou velkou budoucnost.
Zpátky k vaší minulosti. V Petržalce to začalo.
A vrcholilo poháry. To bylo něco víc, vždy mě bavily. Když se nehrály v Sigmě poháry, tak to nebylo ono. Pokaždé se řeklo, že se musí udělat všechno pro to, aby na druhý rok poháry byly. Stálo to za to.
Mrzelo, že jste přišel o tu nejslavnější pohárovou jízdu pod trenérem Brücknerem do čtvrtfinále Poháru UEFA?
Ale zase jsem byl v bundeslize, v jiném prostředí, viděl jsem, jak se má dělat fotbal, ne jak se dělá v Česku. Se všemi podmínkami, show, fotbalista je celebrita, ne jak tady. Úplně jiný svět. Takže to nemrzí. Kluci hráli s Realem, já na Barceloně. Tehdy byla Sigma špičkové mužstvo, sedmnácté na světě. To je skvělé. Jen jsem přál klukům úspěch. A když jsem se vrátil, bylo to ještě krásné dovršení. Hrál jsem dalších sedm roků. Nemyslel jsem si, že budu hrát ligu tak dlouho.
Váš nejmilejší spoluhráč?
Jirka Vaďura.
Řízný bek. Předčasně zesnulý...
Byli jsme velcí kamarádi. Ale nejen s Jirkou, měli jsme výbornou partu. Leoš Kalvoda, Jirka Malík, Milan Kerbr... Bylo tolik dobrých hráčů, dobrých kamarádů, ale s Jirkou Vaďurou jsme si byli nejblíž. Každý věděl, že jsme taková dvojice.
Pocházíte z odlehlého kraje. Věděl jste, že fotbal je vaše cesta?
Hned! Škola byla pro mě pasé. Vždycky fotbal. Přišel jsem ze školy, bouchl kabelou a v Moravském Berouně jsme hráli osm hodin fotbal denně. Teď mají kluci hodinu fotbalu. To bylo úplně něco jiného. Pro mě byla jasná priorita fotbal. Když jsem byl v učení a měl jsem špatné známky, smáli se mi, že se musím učit. Já jim říkal: Ale já budu hrát ligu! Naučil jsem se jen to, co jsem potřeboval. A tu ligu jsem hrál. Splnil jsem si to.
Prostějovský trenér Oldřich Machala
Přestože jste brzy přišel o tátu i mámu. To muselo být těžké.
Hodně složité. Ve čtrnácti mi umřela maminka, v osmnácti otec. S bráchou jsme byli sami. Ale zase byla to pro nás škola. V těžkém kraji, kde je těžký život, museli jsme se nějak živit. Když vezmu všechno, co jsme zažili, tak mám dobré vzpomínky. Těžké, ale pro kariéru mi to bylo k duhu.
Kdo se vás ujal?
Do patnácti let jsem byl v Moravském Berouně na škole a potom jsem šel do Lutína do učení. A tam už to bylo takové, že jsem víc tíhl k Olomouci než k Bruntálsku. Maminka se mi narodila kousek od Olomouce, tak možná proto.
Rodiče by byli na vás tenkrát v Petržalce pyšní.
Táta zažil jen můj přestup do Olomouce, viděl mě hrát akorát v dorostu a druhou ligu. Jeho sen byl vidět mě v lize. Bohužel to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ale to je život.
Myslel jste na něj, když jste nastupoval na trávník?
No jasný. Kdyby to táta viděl, nevím, co by dělal. Musel by být spokojený jako hrom. Táta byl taky fotbalista, brácha taky, ale měl problém s koleny a skončil brzo. Tak jsem to musel dotáhnout nejvýš já.
