Od pervitinu na fotbalový šampionát. Chci normálně žít, říká český kapitán

Spojení "mistrovství světa bezdomovců v pouličním fotbale" vzbudí nedůvěřivý úsměv. Jenže po paralympiádě je to druhá největší sociální sportovní akce na světě. A pro bývalého narkomana a kapitána české reprezentace Radima Šebestíka představuje naději najít v životě nějakou lepší kolej.

I na mistrovství světa bezdomovců dřou fotbalisté do roztrhání těla. Nejinak tomu bylo na šampionátu v Melbourne před dvěma lety. Momentka je z utkání domácí Austrálie s Rakouskem. | foto: Profimedia.cz

Jak začala jeho cesta na fotbalový šampionát? Radim Šebestík klidným hlasem vypráví: "Asi tím, že mě přejel vlak." Být zkušeným vypravěčem, nejspíš by si Šebestík vychutnal ohromené ticho, které se po jeho odpovědi rozhostí.

On ho však nevnímá, je příliš vzrušen vlastním příběhem, který vygraduje v pátek: v den svých 29. narozenin usedne do letadla a jako kapitán reprezentace v pouličním fotbale se vydá na mistrovství světa do brazilského Ria. "Dal jsem si pořádný dárek k narozeninám, nemůžu tomu uvěřit, je to jako sen."

Pervitinový sen

MS v pouličním fotbale

Po paralympiádě druhá největší sociální sportovní akce na světě se bude hrát od neděle v Brazílii na pláži Copacabana i s osmi Čechy. Šampionát bude mít 60 účastníků. Turnaj je určen pro lidi bez domova či s problematickou, např. drogovou minulostí. V minulosti se ho účastnil i Portugalec Bebé, kterého si v létě za 7,4 milionu liber pořídil Manchester United. Hrají tři muži v poli plus brankář mezi mantinely.

A tak se mladík pod vlivem drog, na nichž byl dvanáct let závislý, položil do kolejiště a odtud sledoval, jak se po nich řítí vlak. A co má být? Je přece neohrožený hrdina, má určitě víc životů. Až ho vlak přejede, opráší se, vstane a posune se do dalšího "levelu".

Do jiného "levelu" Šebestík skutečně proskočil; ne ve hře, ale v opravdovém životě.

Co vidí a slyší člověk pod jedoucím vlakem? Míhající se šmouhy a útržky nebe? Hukot jako uprostřed Niagary a zoufalé kvílení brzd? Když vlak konečně zastavil, měl nad sebou zázrakem přeživší muž dno čtvrtého vagonu a také poselství: Dost! Přestaň! Jinak to špatně skončí! Právě tenkrát, pod koly vlaku, cesta do Brazílie začala.

Byla ještě dlouhá a složitá. Vedla přes psychiatrickou léčebnu a terapeutické centrum Sananim, odtud se Šebestík dostal do tuzemské kvalifikace turnaje, jež pro něj skončila nominací na šampionát.

"Chci normálně žít. S fotbalem"

Teď v rozpacích slibuje, že se na turnaji pokusí o co největší úspěch. Že už se nikdy nedotkne drog, slíbit nemůže, byť v to doufá. "To nemůže slíbit nikdo z narkomanů," říká šéf Sananimu Jiří Richter. "A fotbal závislost neřeší, i když tady hraje významnou roli."

Skončí-li tým do 15. místa, dostane od šéfa českého fotbalu Ivana Haška doutníky. Šebestík doufá v ještě krásnější odměnu: "Díky fotbalu chci zase dokázat žít normálně. V rodném Uherském Hradišti jsem hrával za dorost, byl jsem z rozvrácené rodiny a fotbal mi pomáhal utéct od problémů. V sedmnácti jsem poznal drogy a myslel si, že s nimi uteču snáz. Byla to blbá volba. Teď ji chci zvrátit."

Když to říká, vypadá odhodlaně. Ne jako muž pod vlakem.

Žádný sen, realita. Sen, ze kterého se už nemusel probudit, potkal Šebestíka před dvěma a půl lety. "Těžko se to popisuje, ale tehdy mi připadalo, že jsem součástí počítačové hry, že jsem postava ve filmu. Za halucinace mohl pervitin."