Obránce Mareš vyrůstal vedle stadionu

Zlín - Na svou prvoligovou slávu fotbalová Jiskra Otrokovice už jen teskně vzpomíná. Stránky v klubové kronice, které zaznamenávají historickou sezonu 1964/65, dávno zežloutly. Přesto z jejího lůna vzešel účastník letošního mistrovství Evropy. Obránce Pavel Mareš je pro reprezentačního kouče Brücknera alternativou na levou stranu obrany.

"Po první lize nám tady zůstalo jen škvárové hřiště. Pavel, který má škváru doslova zadřenou pod kůží, může být příkladem, že i z klubu, který působí pouze v 1. A třídě, se lze dostat až do reprezentace," říká se stopou hrdosti v hlase otec Bohuslav Mareš.

Jaké byly začátky osmadvacetiletého hráče, který působí v ruském Zenitu Petrohrad? Různorodé! Přestože to měl z domu jen sto metrů na otrokovický Nový stadion, který je sídlem Jiskry, vyzkoušel kromě fotbalu řadu jiných sportů. Lyžoval, hrál tenis, věnoval se cyklistice i atletice. V patnácti nakonec vyhrál fotbal.

"Nikdy jsme ho nesměřovali k tomu, aby dělal jeden sport. Líbila se mu kolektivní hra, ve fotbale měl kamarády," vysvětluje maminka Jindřiška Marešová, proč nakonec zvítězila nejpopulárnější hra na světě.

"Přitom zájem o něj měli v tenise i lyžování, v obou sportech vynikal. Jenom atletika mu nešla. Jako malý hodně běhal, tak jsme ho poslali do místního oddílu. Zkoušel to s koulí, jenže mu spadla na nohu a on se pak s brekem vrátil domů," dodává s úsměvem.

Pavel Mareš vyrůstal spolu s o dva roky starším bratrem Janem. Jako malí doma často zkoušeli fotbal, občas se honili po bytě. Rodiče kvůli tomu raději jedny dveře zazdili. Ale žádné zásadní trable řešit nemuseli. "Pavel byl bezproblémový kluk," shodují se oba rodiče.

Všechna utkání, která odehraje, Mareš silně prožívá. I když navenek působí jako kliďas, v jeho nitru se odehrává boj. Když byl menší, zápasy často "dohrával" v noci.
"Křičel ze spaní a radil spoluhráčům, co mají dělat," vzpomínají Marešovi. "Občas jsme museli přiběhnout do dětského pokoje a zjistit, co se děje."

Někteří současní reprezentanti směřovali do národního týmu od útlého mládí. Marešova cesta se výrazně liší. Prvním momentem, kdy naznačil své možnosti, byl postup Jiskry do dorostenecké ligy. Mezi spoluhráče patřil například Libor Zapletal, který působí v druholigových Kunovicích.

"Stejně jako celé mužstvo Pavel zvládl odvetu o postup do ligy proti NH Ostrava, pak do Otrokovic celý rok jezdili silní soupeři. To se poprvé začínaly ozývat hlasy, že z toho Mareše by něco mohlo být," vzpomíná otec.

Ještě v osmnácti to nevypadalo, že by z něj mohl být profesionální sportovec. Po maturitě nastoupil na vojenskou prezenční službu do Kroměříže, zároveň hrál divizi v Hulíně.

Už se chystal do civilu i do běžného zaměstnání, když si jej do třetiligových Ratíškovic vytáhl trenér Blaha, současný sportovní ředitel Kunovic. Vzestup na sebe nenechal dlouho čekat.

Následoval Zlín, kde zaujal trenéra pražských Bohemians Vlastimila Petrželu. Kvalitními výkony v dresu klokanů si řekl o angažmá ve Spartě. To se nepovedlo podle představ, proto loni v zimě následoval oblíbeného kouče Petrželu do Petrohradu.

"O tom, že by někdy hrál v reprezentaci, nikdo z nás ani nesnil. Ale vůlí a pílí se vypracoval. Byl si vědom svých nedostatků, přesto je dokázal překonat," konstatuje maminka Marešová.

I když v současnosti působí ve vzdáleném městě Petra Velikého, s rodiči udržuje pravidelný kontakt. Telefonát následuje po každém utkání ruské Superligy i během týdne. "Voláme si nebo píšeme, jak dopadly zápasy, zajímá nás, jak se daří našemu vnukovi Dominikovi," říká Marešová.

Přestože v české metropoli strávil čtyři roky, po ukončení kariéry se obránce vrátí do rodného kraje. Jeho rodiče takové rozhodnutí nepřekvapuje. "Je rodinný typ, vždycky jsme při sobě stáli. Proto se vrátí na Zlínsko a ne do Prahy," říká Mareš senior.

Na brzký konec kariéry však český reprezentant rozhodně nemyslí. Touží po reprezentačním úspěchu. Přitom řadu odborníků jeho nominace zaskočila.

"Když před dvěma lety poprvé nastoupil v národním týmu, trpěl přílišnou nervozitou a doplatil na to. Z nominace na dva roky vypadl. Ovšem v Rusku hraje dobře, získal správné sebevědomí, které se při návratu do reprezentace projevilo.

Přípravný zápas s Japonskem zvládl. V tom okamžiku jsem uvěřil, že do Portugalska pojede," uzavřel Mareš senior.

PAVEL MAREŠ OČIMA RODIČŮ

Jaké nosil ze školy poznámky?
Moc jich neměl. Ale byl zapomnětlivý, hodně ztrácel věci. Takže se týkaly toho, že něco zapomněl přinést do školy.

Co dělal vždycky nerad?
Nikdy se mu nechtělo pracovat na naší zahrádce. Vždycky se vymlouval, že musí trénovat.

Za co nejvíc utrácel kapesné?
Moc velké kapesné nedostával. Měl rád sladkosti, tak většinou za ně. Jednou stál před samoobsluhou, kde viděl hromadu čokolády. Říkal: Až budu mít hodně peněz, koupím všechnu čokoládu v obchodě.

Na kterého fotbalistu si hrál?
Jako malý žil sportem, věnoval se různým disciplínám. Nakonec si vybral fotbal, protože tam měl kamarády. Ale žádné vzory neměl. Až později chtěl kopat trestné kopy jako David Beckham a vést míč jako Ryan Giggs.

Jakým jídlem jste mu udělali největší radost?
Dodnes má rád smetanovou omáčku s kuřecím masem. A taky měl rád sladká jídla jako žemlovku, amolety nebo rýžovou kaši. Naopak nesnášel lečo.

Kdy se vrátil z hřiště nejvíc potlučený?
Nebylo to z fotbalu. Když hráli s klukama hokej před domem, jeden z nich mu vyrazil tři spodní zuby. Ve fotbale vážnější zranění neměl.

Jaký dárek mu udělal největší radost?
Zase se to točilo kolem sportu. Lyže, brusle nebo kolo.

Chtěli jste mu někdy fotbal zakázat?
Ne, ani nebyl důvod. Trávil tím veškerý volný čas. Byli jsme rádi, že se vyblbne na hřišti.

Museli jste v jeho pokoji uklízet?
Bydlel v něm s o dva roky starším bráchou, takže nepořádek v pokoji měli často. Až když byli starší a domů za nimi přišly přítelkyně, začali si uklízet.

Čeho se bál?
Chrousta. Jednou jsem mu chtěla udělat radost. Chytila jsem ho na zahradě a donesla domů, ale hodně se polekal. Jsou mu nepříjemní doteď.

Když byl malý, čím jste si přáli, aby byl?
Nic konkrétního. Ale nikdy jsme příliš nevěřili, že by se sportem mohl živit. První zlom nastal v šestnácti sedmnácti, kdy se v Otrokovicích kopala dorostenecká liga. Tehdy nás prvně napadlo, že by v něm něco mohlo být.

Za co jste mu nejvíc vyhubovali?
Asi za ztráty věcí, to byl u nás slyšet křik. Ve škole zapomněl hodně věcí od rukavic, přes tenisky, peněženky až po klíče od bytu.