"Vážně už je mi tolik?" zažertuje. "Mně ty roky opravdu vůbec nepřijdou." Jak být v tomhle věku rychlý téměř stejně jako v pětadvaceti, vážit na deko přesně jako v dobách největší slávy a kličky mít po těch letech snad ještě o něco vypilovanější? Na to prý recept neexistuje. "Ptá se mě na to kdekdo. A já odpovídám, že k tomu je zapotřebí fotbal opravdu milovat. A pak také být zdravý.
Musím to zaklepat, ale nikdy jsem nebyl vážně zraněný ani nemocný." Někdejší slávistická hvězda a mistr Evropy ze šestasedmdesátého dnes hraje za čtyři mužstva. Objevuje se v týmu českých fotbalových internacionálů, ve slávistické staré gardě, nastupuje i za Vízkovu Kozlovnu a někdy i za Amforu.
"Přednost dávám jednoznačně reprezentaci, je to přece jen pořád lvíček na prsou. Nároďák pro mě zůstal vždycky nároďákem," považuje si neúnavný křídelní útočník nejcennějšího dresu. "Za Kozlovnu chodím hlavně přes zimu na turnaj starých gard a na Amforu se dostane, když nemám reprezentační a slávistické povinnosti." Neodmítá ani častá pozvání na různé halové turnaje, kde se setkává s dalšími bývalými hvězdami. Není divu, že ročně nastřádá nevídaný počet utkání. "Slábne to, slábne. Loni jich bylo jenom osmdesát, protože soupeřů se hlásí pořád míň a míň," povzdechne. "Jo, to v osmadevadesátém, to jsem byl jinak zapřažený.
Nastoupil jsem v devadesáti zápasech, jen to fiklo." V týmu internacionálů se Veselý loni stal třetím nejužitečnějším hráčem. Předstihli ho jen Ondra s Čabalou. Jenže prvnímu je o čtrnáct a druhému o šestnáct let méně. "Nádherná atmosféra byla v létě v Neratovicích, když jsme hráli proti Slovákům," zavzpomíná. "Nebylo ani tak důležité, že jsme o gól vyhráli, jako spíš to, že jsme se po letech sešli se slovenskými spoluhráči z reprezentace." V národním dresu se cítí nejlíp i proto, že tohle mužstvo neprohrává. Loni šestadvacetkrát zvítězilo a jen dvakrát remizovalo.
"Já prohrávám strašně nerad, doteď to beru, jako když jsem hrával ligu. Před zápasem bych nedokázal jít se někam napít a ponocovat," ujišťuje. "Často chodím spát i v devět a doma se mi smějou, že jsem jako malé dítě. Ale věřím, že i ten spánek mě udržuje v kondici." Nejvíc mu to mezi internacionály sedí v útoku s Fialou. "Když mu to z křídla naservíruju, většinou je to gól. Tenhle dřív výborný bek se přerodil náramně.
Kdoví kam by to Honza dotáhl, kdyby hrál v útoku už zamlada," přemítá Veselý. "A úplně nejlepší pocit mám, když v záloze za sebou mám pracovitého Ivana Čabalu. To skoro nemusím bránit, což jsem vždycky k smrti nenáviděl." Téměř do čtyřiceti hrál první ligu za Rapid Vídeň a v rakouských nižších soutěžích se fotbalem živil do osmačtyřiceti.
Pak se vrátil domů, rok válel za Polaban Nymburk a další rok za Meteor Louny.
"Ještě v Lounech jsem si fotbalem vydělával, protože tehdy byl mecenášem klubu Američan německého původu Gänsel, co hledá štěchovický poklad." Teď se s dávkou černého humoru svěřuje, že už nějaký čas je na volné noze. "Firma, u které jsem jezdil, pro mě najednou neměla práci. Ale kamarádi od fotbalu slíbili, že pomůžou."
