Do Brna jej před časem kupoval místní legendární kanonýr Karel Kroupa za sto tisíc jako nadějného útočníka. Letos ho odtud ještě před šampionátem vykupovala italská Fiorentina.
Už jako obránce a za osmdesát milionů korun. "Aspoň můžu odehrát turnaj pod menším tlakem," tvrdil Mazuch – dítě štěstěny.
Když někam s reprezentačním týmem vyrazí, přiveze medaili. Na mistrovství Evropy sedmnáctiletých získal loni stříbro, s o dva roky staršími parťáky později vybojoval bronz. "A teď chci z Kanady zlato, je to ideální příležitost," směje se.
V neděli k tomu musíte udělat poslední krok. S Argentinou jste ve skupině uhráli bezbrankovou remízu. Máte na to ji i porazit?
Já myslím, že snad jo. Ale oni budou hrát úplně jinak než na začátku. Hlavně musíme udržet nulu.
Všechny okolo udivujete svým klidem. Budete aspoň před finále nervózní?
Ne, na mě to nejde nikdy. Nervózní prostě nebývám. Je to výhoda, i když někdy možná taky ne.
Jak se dají popsat pocity, které nyní v Kanadě prožíváte?
Postup do finále je obrovský úspěch. Pořád nám ještě nedošlo, čeho jsme dosáhli. Že hrajeme o zlato. Dělali jsme si srandu, že když jsme s Argentinou začínali, chceme s ní i končit. Jenže nikdo to nebral vážně a nakonec se to vyplnilo.
Chystáte před finálovým zápasem ještě nějaké střihání vlasů, nebo máte vymyšlený jiný rituál?
Teď už naštěstí ne. Všichni jsme dohola, není co stříhat.
Vy jste totiž ani nepočítali, že se dostanete tak daleko, že?
To nepočítal nikdo.Už tady v Kanadě ani nemáme peníze na diety. (smích) A v hotelu už nám dokonce jednou odblokovali karty od pokojů, ale my se tam ještě vrátili. To bylo překvapení.
Takže jste si už třeba před některým zápasem sbalili kufry, abyste mohli po zápase vyrazit domů?
To bylo před čtvrtfinále se Španělskem. Kluci už si na památku podepisovali dresy. Schovávali jsme si taky vlaječky a prospekty, kde jsme byli, abychom to mohli doma ukázat. Všichni počítali, že se Španělskem vypadneme.
V tom zápase jste udělal v podstatě jedinou větší chybu na šampionátu, když soupeř vystihl vaši rozehrávku a řítil se sám na brankáře, ale minul. To vám zatrnulo, že?
Hodně. Kdyby dal gól, tak už jsme mohli být doma. Byl by konec.
To se nestalo a vy jste se dostali až do finále. Jaký to má ohlas ve Fiorentině – vašem novém klubu?
Můj manažer pan Zíka mi říkal, že to sledují. A třeba po zápase s Rakouskem se mnou dokonce dělal rozhovor jeden italský novinář, který byl přímo z Florencie. Nevím, jestli tady je jenom kvůli mně, ale myslím, že spíš jo. Na žádném předchozím zápase jsme ho neviděl.
A s tím novinářem už jste se bavil italsky? Na pokoji jste chtěl bydlet sám, abyste se mohl učit italštinu, protože jste dostal od Fiorentiny za úkol se ji naučit, než tam naskočíte do přípravy. Jak jste pokročil?
No, vůbec. Italštinu se na hotelu neučím, pak to nějak zvládnu. Ten rozhovor byl v angličtině a překládal mi to náš vedoucí mužstva.
Do Fiorentiny vyrazíte hned po finále, nebo dostanete pár dní volno?
Původně jsem se tam měl hlásit hned, takže už jsem se před odjezdem radši se všemi doma rozloučil, s babičkami i s tetičkami. Ale teď mi psal pan Zíka, že asi dostanu týden volno a nastupovat tam budu až posledního července. Tak uvidíme.
