Chodili jsme do stejných obchodů, jedli ve stejných restauracích, tancovali ve stejných klubech, ale za těch zhruba dvacet let prožitých na severovýchodě Londýna jsme na sebe nenarazili.
Píše se listopad 1996. Večer před kvalifikačním utkáním mistrovství světa proti Gruzii sedím v hotelové ložnici v Tbilisi. Gary Neville, můj spolubydlící, leží na druhé posteli.
Ten gruzínský hotel byl po rozpadu Sovětského svazu jediný v zemi, který splňoval mezinárodní normy.
Měl čtvercový půdorys a z balkonů na vnitřních stěnách se otvíral výhled do otevřeného prostoru s halou, bary a restauracemi. Dveře všech ložnic naproti sobě, všude ocel a sklo. Vypadalo to tam spíš jako ve vězení. Z okna jsem viděl nedokončenou silnici a za ní líně tekoucí šedivou řeku.
Nebyl to zrovna obrázek, který by lákal k večerní procházce. Takže si s Garym jen tak povídáme.
V rohu běží televize naladěná na hudební kanál. Právě dávají nový videoklip Say You'll Be There od skupiny Spice Girls. Holky v něm tancují na poušti a Posh má na sobě přiléhavý černý kostýmek, ve kterém vypadá jako ta nejúžasnější ženská na světě.
...
Tehdy večer v tom klaustrofobickém hotelovém pokoji mi poprvé svitlo. Posh Spice je fantastická a já se k ní musím dostat. Gary si nejspíš myslel, že mi z toho prostředí přeskočilo.
Poprosil jsem svoji sestru Joanne, ať doma vyhrabe nějaké číslo magazínu Smash Hits, abych se o Victorii dověděl něco víc: například její příjmení.
Asi po měsíci jsme jeli do Londýna hrát proti Chelsea a před zápasem někdo v kabině řekl, že na Stamford Bridge jsou dvě členky Spice Girls.
Které? Je tady Posh? Kde sedí? Cítil jsem rozechvění, ale nechal jsem si to pro sebe. Možná přišla příležitost, na kterou jsem čekal. Pak jsem zjistil, že v hledišti sedí Victoria s Melanií Chisholmovou. Když jsem šel po zápase do hráčského salonku, modlil jsem se, aby tam byla.
Zamířil jsem k mámě a tátovi. Victoria s Melanií se bavily v rohu. Přistoupil k nám jejich manažer: "Zdravím, Davide. Já jsem Simon Fuller. Starám se o Spice Girls.
Rád bych vás představil Victorii."
Cítil jsem, jak mi na čele vyrážejí perličky potu. Najednou se tam udělalo hrozné vedro. Přišla k nám. Neměl jsem připravenou řeč, tak jsem ze sebe vysoukal: "Ahoj, já jsem David." Victoria vypadala celkem uvolněně.
Myslím, že si s Mel daly pár skleniček vína. Na hřišti jsem předtím vstřelil gól z voleje a doufal jsem, že to na ni udělalo dojem. Ale pak jsem zjistil, že neměla brýle. Victoria vůbec netušila, co se dělo během zápasu. Dívala se na mě a zjevně neměla ponětí, co jsem zač.
Manchester United? Chelsea? Hrál jsi dneska vůbec? Později jí někdo připomněl, že si moji fotku vybrala v albu hráčských kartiček, když se Girls pár dní předtím fotily ve fotbalových dresech.
"Já jsem Victoria." A to bylo všechno. Nenapadalo mě, co říct dál. Simon Fuller se trochu rozpovídal o zápase, ale dneska si vůbec nevybavím, co vlastně říkal. Victoria se vrátila do růžku k Melanii a já k rodičům. Díval jsem se na ni přes místnost. Vlastně spíš zíral: nemohl jsem z ní spustit oči.
A viděl jsem, že Victoria zase pokukuje po mně. Měl bych jí říct o telefonní číslo a zkusit ještě navázat konverzaci. Ale neudělal jsem to. Odešla. Já taky. Bylo po všem. Propásl jsem velkou šanci.
...
Při příštím domácím zápase se Victoria objevila na Old Trafford. Tentokrát bylo vše, jak se patří. Victoria před zápasem povečeřela s šéfem klubu Martinem Edwardsem, o přestávce měla s Melanií vystoupení na hřišti a po utkání postávala v hráčském salonku se sklenkou šampaňského v ruce. Vstoupil jsem dovnitř a šel pozdravit mámu s tátou.
A protože jsme se už krátce viděli, bylo tentokrát snadnější navázat s Victorií hovor. Vypadala fantasticky. Měla těsné kalhoty a titěrné khaki tričko s velkým výstřihem.
Neuvěřitelná postava. Bál jsem se, aby si o mně nemyslela něco neslušného: na klíční kosti měla malinký flíček, nějakou pihu, a já z ní nemohl odtrhnout oči.
...
Zamířil jsem k baru objednat pití. Vtom se ke mně Victoria přitočila. Ani jeden z nás nevěděl, kde začít. Jak si žije taková popová hvězda? A jak profesionální fotbalista? Ale oba jsme asi měli dojem, že spolu potřebujeme mluvit, a když jsme konečně spustili, žádnému z nás se nechtělo přestat. Nakonec jsem se rozhlédl po místnosti a pomyslel si: Kam se všichni poděli?
...
Victoria odešla na toaletu a já se rozhodl: "Teď, anebo nikdy." Když se vrátila, vyhrkl jsem, že ji zvu na večeři. Neměl jsem vůbec žádný plán. Nepromyslel jsem, kam bychom mohli vyrazit. Byl to jen instinkt: nechtěl jsem, aby odešla.
Victoria řekla, že se musí vrátit do Londýna, protože Spice Girls odlétají v pondělí do Ameriky. Ale požádala mě o telefonní číslo. Okamžitě jsem si to spočítal. Proč ho chceš? Abys mohla zapomenout, že jsem ti ho dal? Nebo ho ztratit? Nebo se prostě rozhodnout, že mi nezavoláš?
"Ne, Victorie. Ty mi dej číslo." Naškrábala ho na kabelce a podala mi svůj palubní lístek z ranního letu na trase Londýn - Manchester.
Napsala mi číslo na mobil, pak ho přeškrtala a místo toho mi dala telefon k rodičům. Ten vzácný kousek papíru mám dobře schovaný. Byl to pro mě poklad a dalo se téměř vyloučit, že bych ho mohl ztratit.
Ale když jsem dorazil domů, opsal jsem si to číslo nejmíň na pět dalších lístků a pro každý případ je rozmístil do různých pokojů.
Obvykle se mi po zápasech špatně usíná. I po šesti hodinách ve mně pořád pumpuje adrenalin. Té konkrétní noci mi třeštila hlava i ze setkání s Victorií. Ráno jsem se vzbudil pozdě. Asi v jedenáct jsem vzal Číslo a vytočil ho. Hlas ve sluchátku zněl jako Victoria, ale protože jsem neměl jistotu, slušně jsem se zeptal: "Je tam Victoria?"
Ještěže jsem rovnou nespustil. Byla to její sestra Louise. "Ne. Šla cvičit. Kdo volá? Řeknu jí, aby vám brnkla."
...
Seděl jsem na posteli a zíral na telefon. Půl hodiny? Připadalo mi to jako týden. A pak aparát zazvonil. "To je David? Tady Victoria." Navázali jsme tam, kde jsme skončili předchozího večera na Old Trafford. Měl jsem z toho pocit, že oba chodíme kolem horké kaše a snažíme se sebrat odvahu říct, co máme na srdci.
V Manchesteru už jsem se na to jednou zeptal, ale odhodlal jsem se to zopakovat: "Co děláš potom?" "Nic." "Jsem v Manchesteru, ale zajedu dolů. Můžeme někam zajít." O pět hodin později jsem byl v myčce v Chingfordu: auto muselo vypadat jako ze škatulky. Nemohl jsem vědět, jestli na Victorii udělám dojem s novým modrým BMW M3 se stahovací střechou, ale nechtěl jsem nic ponechat náhodě.
