Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Německá vášeň se změnila v pískot

7 2006
Dortmund - (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Podivné hodiny prožilo Německo v den nešťastného semifinále. Od přátelství a sportovní vášně se dostalo až k nebezpečnému fanatismu. Mezi strmými tribunami arény v Dortmundu zněl pískot, jako by se rozbila siréna a nešla zastavit.

Reprezentační trenér Klinsmann skákal jako pominutý, dokonce mrsknul lahví o trávník, až se voda rozprskla do všech stran.

Ztratil soudnost, když záložník Borowski drsně sklouzl do kotníku Itala Tottiho. "To nebyl faul!" křičel nestoudně Klinsmann, i když zblízka viděl, že Tottimu šlo o zdraví.

Fanoušci na pekelném pískotu ještě přidávali, chtěli dotlačit Němce do finále stůj co stůj. Najednou bylo pryč férové chování, nadhled a slušnost, což Němce při šampionátu zdobilo.

Při italské hymně se pískalo, domácí hráči zapomněli na sportovní čest a nevrátili soupeři zakopnutý míč, když na trávníku ležel zraněný Cannavaro.

První porážka v Dortmundu

"Hráli jsme proti 60 tisícům fanouškům na stadionu, hráli jsme proti celému Německu v jeho zemi. Můj tým ukázal pravý charakter," pravil italský trenér Marcello Lippi.

Německo poprvé prohrálo ve svém vítězném chrámu. Až do úterý byly žluté stožáry stadionu v Dortmundu symbolem triumfu.

Však se také celé město vyšňořilo na tu slávu. Od stadionu na hlavní náměstí se vinul rudý koberec, při party v centru se sešlo 80 tisíc fanoušků, u stadionu dalších 40 tisíc.

V devět ráno ještě po chodnících jezdily děti na koloběžkách, za hodinu už byly ulice přecpané. Ukrajinští dělníci, kteří si zrovna u stanice nadzemky dávali k svačině rohlík s kečupem, nevěřili vlastním očím.

Jindy nudné vestfálské město se stalo metropolí světa.

Tisíce a tisíce lidí. Korzovali sem tam, pojídali klobásy, pili pivo, jezdili na ruském kole, skupovali národní dresy, barvy na obličej, zlatočerveno-černé třásně do vlasů, indiánské čelenky v národních barvách a vlajky na sto způsobů.

U televize 30 milionů

V hračkářství šly na dračku malé dětské tabulky, na které pak lidé křídou psali zoufalou prosbu: Koupím lístek. Ten zápas chtělo vidět celé Německo, vlna patriotismu dostoupila vrcholu.

Kdo neměl vlajku kolem pasu, za tričkem nebo aspoň nakreslenou na tváři, ten jako by nebyl. Dosud se přitom v Německu používání vlajek spojovalo především s neonacisty a teprve mistrovství světa všechno změnilo.

Roztančený Dortmund se těšil, jak Italy potupí. Na žádném jiném stadionu vNěmecku není tak elektrizující atmosféra, na žádném jiném nebyla domácí reprezentace tak úspěšná. Do úterý tu vyhrála 13 ze 14 zápasů, jen v roce 1977 remizovala sWalesem.

"Jedem, jedem, my jedem na Berlín," skandovala naplněná aréna už hodinu před výkopem, až z toho hromobití naskakovala husí kůže.

V televizi zápas sledovalo přes 30 milionů Němců, což je rekord všech dob. Jen v Berlíně u Brandenburské brány fandilo milion lidí. Až do předposlední minuty prodloužení věřili. Jenže pak německou pýchu sestřelil italský obránce Grosso.

Nekonaly se žádné hromadné bitky, policie zadržela po celé zemi jen zhruba 100 chuligánů kvůli drobným incidentům. Lidé si poplakali, nebo jen zůstali v šoku. Nepřipouštěli si, že by je finále minulo.

I přes porážku v semifinále fotbalová vášeň Německu vydrží, alespoň si to myslí profesor Wolfram Pyta z Historického institutu univerzity ve Stuttgartu: "Nově objevený patriotismus zůstane. Nedojde k žádné kolektivní depresi."

Italský reprezentant Marco Materazzi (23) zvedá po semifinále mistrovství světa z trávníku zdrcené německé fotbalisty Pera Mertesackera (17) a Bastiana Schweinsteigera.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze