Karlu Poborskému v minulých šesti letech tleskali diváci v Anglii, Portugalsku a Itálii. Fajn, ale u nás část publika úspěch a peníze neodpouští.
Když vy nebo někdo z vašeho mužstva vstřelí v závěru utkání rozhodující gól, vybavíte si v tu chvíli, jaká prémie vám naskočila na bankovní konto?
Ne, takhle nepřemýšlí žádný hráč. V momentě, kdy padne gól, zachvátí fotbalistu euforie a obrovská radost. Jste v nepopsatelné extázi. Kdo ji nezažil, neví, o čem mluvím. Rozhodně si v tom okamžiku neuvědomíte, že vám na účet přijdou nějaké tisíce.
A pak, za pár minut, až euforie opadne? To už si na peníze vzpomenete?
Ani potom, protože zápas pokračuje a já se koncentruju na každou zbylou minutu hry. Pocity radosti, ale i bolesti, které je při fotbale také hodně, musíte co nejvíc krotit. Jakmile se někdo na hřišti moc rozčiluje nebo oslavuje, odvádí to jeho pozornost.
A dojde vám vůbec někdy, že za úspěšný výsledek dostanete při výplatě přidáno? Připadá mi, jako byste se to styděl přiznat.
Podívejte, fotbal je byznys jako všechno ostatní. Dokonce si myslím, že v poslední době se stal víc bitvou o prachy než hrou, která má přinášet radost. Já peníze počítám, až když mi přijdou na konto. Teprve pak si sednu, proberu, kolik jsme hráli zápasů, co mám ve smlouvě a kolik jsem dostal. Částky zkontroluju a dál se o to nezajímám.
V cizině jste to dělal stejně?
Ano, navíc venku prémie za vyhrané zápasy nejsou, tam berete jen prémie cílové například za titul. Takže kontrolujete pouze jedenkrát ročně. Tady u nás je to jiné. V naprosté většině klubů je hráč závislý na výsledcích. Proto v Česku asi někteří fotbalisté počítají častěji. Ale já to tak nedělám. Teď už jsem někde jinde.
Řekl jste, že se fotbal přiklonil k byznysu na úkor radosti ze hry. Kdy vám vaše povolání dopřávalo nejvíce pohody, radosti a legrace?
V roce 1996 ve Slavii, kdy jsme vyhráli ligu a postoupili až do semifinále Poháru UEFA. V té době se na Slavii dala dohromady vynikající parta. Po zápasech jsme společně chodili na večeři a na pivo. Jenže pak jsem odešel do ciziny, a tam je to velmi náročné, protože musíte být lepší než domácí fotbalisté. Tolik legrace už nezažijete.
A nyní, když jste se po šesti letech vrátil ze světa domů, už legrace vyprchala i z českého fotbalu?
Už i tady se neustále mluví o penězích. Pořád a pořád dokola. Každý se stará hlavně o sebe a snaží se urvat co nejvíc. Chce za těch deset, dvanáct, možná patnáct let profesionálního života vydělat co největší balík a pak si dát nohy na stůl.
Byl to i váš cíl?
Cíl? Nevím... Bojím se, abych nevypadal, že dělám chytrého. Já vám povím, jak to se mnou bylo. Moje cesta vzhůru letěla hrozně rychle. Z Českých Budějovic jsem šel na Viktorku, což byl obrovský krok dopředu. Následoval přestup do Slavie zase krok vpřed. No a pak už jsem se stěhoval do Manchesteru United. Potom následovala Benfica Lisabon, po ní Lazio Řím. Valilo se to nějak automaticky. A peníze se navyšovaly s mými novými kluby. Svůj plat jsem nemusel nijak honit a složitě se o něj dohadovat. Nabídky přicházely, cifry byly vyšší a vyšší, já přestupoval a bylo to super.
Zvažoval jste, že byste někde v zahraničí zůstal napořád?
Ne, to mě nikdy nenapadlo! V Čechách se mi líbí, mám je hrozně rád. Postavil jsem si dům na Hluboké. Je to maličké městečko, všichni se známe, nikdo mě tam neotravuje a mám naprostý klid.
Hrával jste v pražské Slavii, teď jste ve Spartě. Usadit se v Praze nebo její blízkosti vás neláká?
Ne, nedovedu si to představit. Prahu pro svůj život nepotřebuju. Ale abych byl upřímný, přemýšlel jsem o něčem jiném. Chtěli jsme si se ženou pořídit ještě jeden dům nebo byt v rakouských Alpách. Tam by se nám líbilo, protože oba máme rádi hory. Jenže v Rakousku to mají zařízené tak, že cizinec se k nejlepším lokalitám, které mě zajímaly, vůbec nedostane. Prostě si v nejatraktivnějším pásmu nesmí nic koupit. A nejde to ani nijak obejít.
Že nejde? A co německý multimilionář Franz Beckenbauer, jeden z nejlepších fotbalistů historie? Ten si koupil v Kitzbühelu celou rezidenci.
Jo, a taky to v Rakousku dodneška přetřásají! Leze jim to krkem. Beckenbauer zákaz nějak obešel. I já to zkoušel, ale marně.
Žil jste v Anglii, Portugalsku a v Itálii. Kde to bylo nejpříjemnější?
Mentalita lidí je podle mne nejlepší v Portugalsku. To je národ, který je chudší než my. Například zdravotnictví a školství má mnohem slabší úroveň než naše. Ovšem lidé jsou tam skvělí velice otevření, upřímní a příjemní. V Portugalsku jsem prožil tři roky, tedy nejdelší období, a proto jsem mu porozuměl nejvíc. Moc se nám tam líbilo. Naproti tomu jsou Angličané hodně studení a uzavření. Itálii jsem tolik nepoznal, protože jsem tam skoro nikam nechodil. Fotbalisté jsou mezi fanoušky tak strašně populární, že je velice náročné si někam vyrazit.
V které z těchto tří zemí mají fotbalisté největší společenskou prestiž?
V Anglii dostávají pomalu i válečné kříže! A v Itálii jakbysmet. Zatímco u nás jsme stále bráni jako příživníci. Nejen fotbalisté, ale i ostatní sportovci tu nejsou doceněni.
A proč?
Protože je tady spousta jiných problémů. Těžko můžeme chtít, aby nás sportovce nějak vysoko vyzdvihovali, když máme ve státě takový bordel.
Zajímají se čeští fotbalisté o politiku, která s nepořádky souvisí?
Víte, dělám fotbal dennodenně od čtyř let. Snažím se na něj maximálně koncentrovat, abych mu dával co nejvíc a na druhé straně z něj co nejvíc dostal. Politiku pochopitelně sleduju, ale že bych se o ni nějak konkrétně zajímal? Ne, a myslím, že podobně je na tom většina hráčů.
Před rokem, možná před dvěma, jste si nebyl jist, zda po letech v zahraničních velkoklubech ještě zamíříte do českého fotbalu. Spíše to vypadalo, že už na tenhle sešup nebudete mít chuť. Proč jste se tedy vrátil do naší ligy?
Hlavním důvodem byla rodina. Kluk chodí do třetí třídy a už ho nešlo dál učit doma, ačkoliv manželka dělala, co mohla. Navíc jsem v minulých šesti letech vystřídal angažmá ve třech zemích, takže ne bylo možné, aby syn neustále měnil školy a tamní jazyky. Tudíž jsme se rozhodli k návratu domů. No, a protože jsem ještě nechtěl s fotbalem skončit, přestoupil jsem do Sparty.
Jaké kluby jste na jaře z rodinných důvodů odmítl?
Mohl jsem zůstat v římském Laziu, nabídku jsem měl z AC Milán, z Turína, Verony, ale i z Norimberka, vídeňské Austrie... Byla toho spousta.
Vyslovujete jména, která by většině našich prvoligových fotbalistů pobláznila hlavu. Opravdu by se vám nevyplatilo v cizině ještě nějaký rok posečkat?
Musel bych tam zůstat sám, bez rodiny. A to jsem nechtěl. Řeknu vám něco, za co mě možná spousta lidí odsoudí: Já už mám vyděláno. Moje finančně zajištěná rodina se chtěla vrátit, tak jsme se vrátili. Jestli mi nová smlouva přinese třeba v Itálii hromadu nebo v Čechách jen hromádku, to jsme už nestavěli na první místo.
Jenže i ta vaše česká hromádka, kterou tisk odhaduje na dvanáct milionů ročně, zdejší lidi provokuje.
Sotva jsme doma na Spartě poprvé remizovali, už na mě lidi pořvávali, už mi moje příjmy vyčítali. Ale proč, prosím vás? Vždyť já ty peníze nikde neukradl! A jestli mi Sparta nabídla dobrou smlouvu, určitě ví, proč to udělala. Pokud mi někdo závidí, může zkusit totéž co já. Dlouhá léta trénovat, hrát a zase trénovat. Ať ukáže, že je lepší než já, a pak možná dostane ještě výhodnější smlouvu!
Loni v dresu římského Lazia jste nastupoval před padesátitisícovými návštěvami. U nás chodí na stadiony v průměru pět či šest tisíc diváků. Dokážete se před poloprázdným hledištěm přinutit k maximálnímu úsilí?
Je to mnohem obtížnější. Na nádherných italských stadionech burácí početné publikum a žene vás dopředu. Tady přijdou jenom tři tisícovky. Dva tisíce osm set lidí je zticha, zatímco dvě stovky podnapilých řvou nadávky, při nichž rozumíte každé slovo. To je pro hráče velmi nepříjemné. I proto na tom český fotbal není dobře. Bohužel, v blízkých letech nevidím šanci na nějaké zlepšení.
Mohou se Češi holedbat tím, že jsou fotbalovým národem?
To sotva. Určitě nemají fotbal tolik rádi jako fandové v zemích, kde jsem působil.
Chystáte se po skončení hráčské kariéry pokračovat ve fotbale v nějaké jiné roli?
Nechystám. Svou budoucnost ještě moc neplánuju. Až přestanu hrát, sednu si a teprve pak se v klidu důkladně zamyslím. I nad případnými investicemi. Zatím mám většinu úspor v bance. Momentálně jsem jen spolumajitelem jedné třeboňské firmy, kterou vedou moji dva kamarádi. Vyrábíme zdravotnické postele, zásobujeme nemocnice a docela se nám daří. Byla to šťastná investice.
Firma nenese vaše jméno a nemá nic společného se sportem. Proč jste zvolil pro fotbalistu netradiční obor?
Protože podnikat ve zdravotnictví se mi jeví seriózní a čistou prací. Měl jsem si otevřít obchod se sportovním artiklem a nazvat ho podle sebe? Myslíte, že by se lidi jenom hrnuli? Kdepak, to není pravda. Ani zřizování restaurací se mi nezamlouvalo. Co bude dál, to se uvidí. Nemusím spěchat, do dalších investic mě nic netlačí.
Jste zámožný muž, který si může dovolit, co si zamane. Krotíte se, nebo si bez ohledu na názor okolí dopřejete vše, po čem toužíte?
Myslíte, abych nedráždil? Venku jsem si zvykl jezdit mercedesem. Teď ho mám i tady a koupil jsem ho také manželce. Předpokládám, že budu v těchto automobilech jezdit až do smrti. Nemám je proto, že jsou nejdražší nebo abych se s nimi někde předváděl, ale proto, že je považuju za nejlepší. Nikdo po mně nemůže chtít, abych jezdil ve škodovce. Možná se to některým lidem nelíbí, ale kdyby měli podobné možnosti jako já, pořídili by si kvalitní auta také.
Především v římském Laziu se hráči vybraně oblékali. Kdo nepřišel do kabiny mužstva podle poslední módy, byl pro smích. Držíte se toho i tady, nebo si už na šatníku nedáváte tolik záležet?
Zvyknete-li si na určité značky a prvotřídní kvalitu, těžko si odvykáte. Z Itálie jsem se vrátil domů před několika měsíci a přivezl jsem si plné skříně oblečení. Takže jsem si nemusel nic dokupovat. Ale až budu potřebovat nové džíny, zase si spíš vyberu od Armaniho než z tržnice.
Kde podle vás leží hranice mezi dobrým vkusem a snobstvím?
Poslyšte, já se dostal v zahraničních klubech do takových poměrů, kde perfektní oblékání bylo nejenom absolutně normální, ale vlastně i povinné. Přivykl jsem a je mi to příjemné. Třeba kvalitní boty jsou určitě pohodlnější a vydrží víc než jiné. Je to snobství? Záleží na úhlu pohledu. Dělník, který by se dozvěděl, kolik stojí třeba moje boty, si spočítá, že by na ně dělal dva měsíce. Vyčte mi, jsi snob a trouba! Co mu mám odpovědět? Je to jeho názor.
Karle, a kolik stojí vaše boty?
Dejte pokoj, to byl jenom příklad.
KAREL POBORSKÝ
Vicemistr Evropy z roku 1996 se narodil 30. března 1972. S fotbalem začínal v Třeboni, pokračoval v Českých Budějovicích, ve Viktorii Žižkov a Slavii. V roce 1996 se vydal do slavných evropských klubů. Působil v Manchesteru United, Benfice Lisabon a Laziu Řím. Letos v létě se vrátil do českého fotbalu, smlouvu podepsal Spartě. Stal se nejlépe placeným hráčem první ligy. Reprezentačnímu mužstvu by měl pomoci k postupu na mistrovství Evropy 2004 v Portugalsku. S manželkou Marcelou mají osmiletého syna Patricka a čtyřletou dceru Kláru. Za domov si vybrali jihočeskou Hlubokou, kde si postavili dům.
 Karel Poborský |
