Co vám tam to děvče napsalo?
Počkejte, já to přeložím: NEDVĚD DÁVÁ GÓLY, NIKDY SE NEZASTAVÍ, JAKO ON TO NIKDO NEUMÍ. JE TO ZLATÝ ANDĚL. Víte, co jsme teď zažili při výjezdu z tréninku, to bylo v pohodě, ale někdy jsem na fanoušky naštvaný. Často mě vůbec nenechají vyjet na silnici a někteří tátové od rodin jsou schopní hodit mi před auto malé dítě, abych zastavil.
To snad ne.
Ale jo. Teď jsme otevírali krám se suvenýry našeho klubu a byl tam chlap, který držel tak dvouměsíční dítě. Najednou mi ho normálně na metr hodil, aby mě s ním mohl vyfotit. Musel jsem mu říct: To si děláš srandu, ne? Takhle to přece nejde! A pak jsem to ani nemohl vyprávět ženě, ta by z toho byla vyřízená. V tomhle Italy opravdu nechápu.
Víte, co mě překvapilo? Kolik dívek a žen bylo mezi těmi fanoušky, kteří si na vás chtěli sáhnout.
Zrovna dneska jsme to s klukama v kabině probírali. Vrcholí právě volba italské miss a v televizi se těch holek ptali, jakého by si přály manžela. A asi čtvrtina řekla, že fotbalistu. To je to trošku divný, ne? Prostě italská výchova. Ale jinak máte pravdu - pořád mě překvapuje, kolik dospělých žen sedí při zápasech na tribunách. I když pořád říkám, že ženská nemůže nikdy rozumět fotbalu tak jako chlap.
Respektují Italky, že už jste deset let ženatý?
Co jsem tak odposlechl, mají mě za až moc seriózního a říkají, že bych se taky občas mohl usmát. Jenže já už jsem takový, že neznám nic jiného než cestu na trénink a z něj domů. Jinak nechodím na žádné večírky nebo diskotéky. Proto mě Italky moc pozitivně nehodnotí, nic se mnou není. Jen sem tam se objeví nějaký milostný dopis nebo esemeska, ale nikdy neodpovídám.
Strach o děti
V kolika letech jste vlastně začal s kopáním do míče?
Můj táta byl dobrý útočník, měl nabídky i z první ligy, a tak mě vodil od čtyř let na stadion u nás ve Skalné u Chebu, kde jsem pořád padal přes balon.
Vašemu synovi - taky Pavlovi - budou čtyři už za rok. Čeká ho taky zakopávání?
Myslím, že zatím ne. Nemám čas k něčemu ho vést a mladýho teď stejně zajímají spíš auta. Dokonce i mě formule chytly - dřív jsem nevěděl, že existují, ale co žiju v Itálii, zajdu se podívat i na závod a jsem nadšený. Ale stejně nechci, aby jednou Pavlík dělal takhle nebezpečný sport.
Takže ho asi stejně nemine fotbalový míč...
To si bude muset vybrat sám, já ho k ničemu nutit nebudu. Ale Ivance je šest a chodí na sportovní gymnastiku. Včera jsme hráli zápas zrovna v době, kdy měla představení - byla trošku špatná z toho, že jsem nepřišel. I mně samotnému vadí, že na děti nemám čas.
Ale člověk, který chodí na osm hodin denně do práce, si svých dětí často užije stejně málo jako vy.
Jenže ten má aspoň soboty a neděle, a to se pak jede třeba na výlet. Já nemůžu. Trénuju, hraju, pořád se to opakuje. A když se vrátím, tak děti často už spí.
Vyčítají vám to?
Spíš se ptají, proč fotbal dělám. Odjíždím na soustředění a říkají: Už to nehraj, zůstaň doma. Je těžké jim to vysvětlovat.
Dovolíte dětem, aby si šly hrát se svými vrstevníky z úplně obyčejných italských rodin?
Právě proto jsme teď mladou dali do normální školy - nechtěli jsme, aby poznala jen děti bohatých. Bylo to na radu našeho pediatra, který říkal, ať vyrůstá mezi všemi.
Ale i mezi jejími spolužáky už jsou nejspíš kluci, pro které je Nedvěd pánembohem.
Tohle ona vůbec nechápe. Kolikrát za ní přiběhnou děti a říkají, že jsem super, a ona na ně jen nechápavě kouká. A pak má další otázky, na které těžko hledám odpověď.
Oni jí to kamarádi vysvětlí sami.
Asi jo, ale zatím opravdu nic nechápe, protože se žena snaží vychovávat děti tak, aby... Jak bych to řekl... Vychovává je v tom, že nejsem nic zvláštního. Neříká, že je tatínek úspěšný fotbalista a vy dvě budete možná taky jednou slavné, děti. Tímhle způsobem vychovávají své děti Italové, ale my se ženou ne.
Asi přece jenom máte strach, když tyhle problémy konzultujete s pediatrem.
Určitě mám, výchova dětí je hrozně citlivá záležitost. Já třeba nechci, aby si ty moje někdy myslely, že si můžou cokoli koupit a pak to všechno rozbít...
Jste schopný jim odepřít hračku?
Moc ne, ale žena určitě. Dneska si mladej cestou ze školky vybral v obchodě velikánskej bagr a já už bych ho koupil, ale ona říká: Ne, má toho doma strašně moc, je to zbytečný... Takže nic nedostal. Ale je těžké říkat ne.
Bydlím na sedmé jamce
Je to čtrnáct dní, kdy česká reprezentace porazila Holandsko a postoupila na mistrovství Evropy. Jak dlouho vám po tak důležitém vítězství vydržela euforie?
Skoro hned mě přešla. Jen někde uvnitř zůstala taková tichá vnitřní radost, že se to povedlo a já udělal svojí práci dobře. Ulehčilo se mi. Ale hned jsem začal myslet na zápasy Juventusu. Víte, takhle jsem vychovaný - nikdy moc neoslavuju, a když se nedaří, tak se zase dlouho netrápím. Fotbal je prostě takový, že jste jednou nahoře a pak dole, ale nikdy se nesmíte nechat zlomit.
Byly chvíle, které vám ten váš fotbalový vaz skoro zlámaly?
Největší krize přišla před dvěma lety, kdy jsme nepostoupili na mistrovství světa. Tehdy jsem byl opravdu smutný. Lidi u nás hodně nadávali a to mě skoro zlomilo. Začal jsem uvažovat, že už za nároďák nebudu hrát a přenechám to mladším.
Tohle je zajímavé - proč jste pokračoval? O prestiž vám už asi nejde, když hrajete v Juventusu Turín, jednom z nejlepších týmů na světě, a o peníze taky ne. Odměny za reprezentaci jsou pro vás k pousmání.
Ale já chci hrát za zem, ve které jsem se narodil a kam se dostanu strašně málo. Vždyť tam jsem jenom na deset dní dovolené ročně... Zní to jako fráze, ale je to tak - chci se u nás představit lidem a ukázat jim, že jsem si zasloužil hrát v Itálii a opravdu jsem dobrej. A ještě třetí důvod - to, že jsme se dostali do tak slavných evropských týmů, byla právě zásluha národního mužstva a teď mu to musíme vrátit. Nejde si říct, že za to jsou zanedbatelné peníze a člověk jen riskuje zranění. Za Čechy se hraje hlavně srdcem. A pro mě to byla vždycky čest. Byla, je a bude.
Tady v Juventusu jste se spoluhráči kamarádi?
Ano, takoví profesionální kamarádi. Každý si dělá svoje věci, ale na hřišti pak musíme být parta. A navíc já jsem typ, který udělá svoji práci a pak už pro něj neexistuje nic jiného než rodina. Třeba na nějaké navštěvování není čas.
Ale já jsem slyšel, že na vyhlášené koláče vaší ženy se občas spoluhráči zastaví.
Ale to zas jo. Často chodí hrát golf a my bydlíme přímo u sedmé jamky, takže když stojí za plotem, staví se na kafe nebo na koláč. Ale to jsou veškeré naše styky mimo fotbal.
Oni se vás nesnaží přemlouvat, abyste si šel taky zahrát golf?
To by mi zabralo minimálně čtyři hodiny a doma už bych nebyl vůbec. Takže nechám golf na dobu, kdy skončím s fotbalem.
Nezlobte se, ale vy musíte mít pověst suchara.
To mi všichni dost často předhazujou, ale já si z toho hlavu nedělám. Takový jsem byl odmalička - ostatní kluci mi říkali, že život není jenom fotbal, a určitě měli pravdu. Ale já si pořád říkal, že když chce člověk dělat práci pořádně, tak tomu musí obětovat hodně, kolikrát i tu rodinu. Vidíte? Teď se stmívá a my jsme mohli někam vyrazit na procházku. Jenže musím odpočívat. Určitě ho beru až moc vážně, ten fotbal.
Když jste s ním začínal, tak hráči normálně jedli knedlíky, někteří dokonce i kouřili a pili alkohol. To dnes asi na špičkové úrovni nepřichází v úvahu.
Naopak - polovina Juventusu kouří. Dřív se kluci s cigaretami schovávali, ale teď už nemusí. Kdo chce kouřit, ať kouří, důležité je, co předvádí na hřišti. Trenér nám říká, že ho absolutně nezajímá, co děláme v soukromí, a tak je to asi správně, i když já osobně si myslím, že si hráči kouřením ubližují. Ale s tím jídlem máte pravdu - když jsem vyrůstal, jedl jsem normální vesnickou stravu, knedlo vepřo bylo skoro na denním pořádku. Vůbec jsme nevěděli, že se nad stravou musí přemýšlet. K tomu jsem se dostal až ve Spartě s doktorem, který se staral o cyklisty.
Jste na sebe od té doby při sestavování jídelníčku přísný?
Na dovolené občas člověk zhřeší, tam si dám těžké jídlo nebo víno. Ale aby bylo jasno - u nás v Juventusu je běžné, že se víno podává i k obědu před zápasem. Doktoři nám to rozhodně doporučují víc než kolu nebo fantu.
Nebo pět káv denně, které zvládnete vy?
Za to už jsem byl pokáraný. Pět silných italských káv denně se podepsalo na pravidelném krevním rozboru, a tak teď chtějí, abych pil jen tři. Snažím se to dodržovat.
Kdo si vzpomene na Pavla Nedvěda před dvěma lety, vidí před sebou šikovného, ale věčně vynervovaného, naštvaného hráče. Čím to, že jste se zklidnil?
Moje problémy vyplývaly z toho, že strašně nerad prohrávám, ať už na tréninku nebo v zápase. Proto jsem se nechával i vylučovat. Jenže po třicítce si člověk uvědomí, že už musí dávat příklad mladým a velké vztekání si v tomhle věku nemůže dovolit.
Vy i při tréninku hrajete naplno?
Vždycky. Málokdy na něm prohraju, opravdu to nemám rád. A stejně jsem na tom třeba i při tenise.
Většina hráčů Turína prý holduje hazardu. Nestrhli vás?
Italové jsou opravdu hodně hraví a sázeli by se o všechno. I na tréninku - jeden hecuje, že dá druhému z deseti střel aspoň dva góly, a kdo vyhraje, má večeři. Ale já to v sobě nemám. Nikdy mě nelákaly karty, ani v kasinu jsem ještě nebyl.
S Beckhamem bych neměnil
Teď k penězům - fotbalista Tomáš Skuhravý, váš předchůdce na italských trávnících, vydělával taky velké peníze, ale neinvestoval je šťastně a mnoho mu jich nezůstalo. Jak s nimi zacházíte vy?
Skoro žádné peníze nikam neinvestuju. Koupil jsem si nějaký ten barák, což je jistota, a to je všechno. Na tyhle myšlenky nemám čas. Prostě žiju tak, jak žiju a mám výhodu v tom, že se nemusím na peníze ohlížet. Ale jsem zvyklý si jich vážit a nerozhazuju.
Máte vlastně nějaké problémy, kvůli kterým občas nemůžete usnout?
Nemám, anebo jen drobné. Když jste vy a vaše děti zdraví, všechno ostatní se dá hodit za hlavu. Ale asi se ptáte proto, že se často tvářím vážně, až smutně, ale já smutný nejsem - mám všechno, co jsem kdy chtěl mít. K naštvání je jen to, že nemůžu jít s dětmi na procházku, aniž by mě někdo poznal. Nemůžu jít ani nakoupit, což dřív byla jediná činnost, se kterou jsem ženě pomáhal. Když chci mít trochu soukromí, vezmu si čepici a černé brýle, a to mě pak pozná jen čtvrtina lidí. Ale na druhou stranu jsou na tom někteří daleko hůř, třeba takoví Ronaldo a Beckham. Ani za nic bych to s nimi neměnil.
Co plánujete na první měsíce po konci kariéry?
Upřímně řečeno, nevím. Budu se co nejvíc věnovat dětem. Jinak si ještě nedokážu přesně představit, že jednou nebudu běhat po hřišti, a bojím se toho. Třeba spoluhráč z reprezentace Karel Poborský hraje hokej a golf, lyžuje, ale já nic takového nedělám, takže to budu mít těžší.
Vaše manželka prý má sen otevřít si jednou v Praze obchod s oblečením...
Tohle by nás zajímalo oba. Mně se svět módy líbí a opravdu by mě jednou bavilo jezdit po přehlídkách a vymýšlet módu.
Kdo vlastně ovlivňuje váš styl oblékání a účes?
Mám vlastního krejčího, který mi šije všechno. Teď bych se měl setkat s Armanim, takže snad do toho světa módy nakouknu ještě víc. A vlasy, to je práce ženy - vždycky jsem nosil krátké, až ona mi řekla: Nech si je trošku narůst... A už jsem u toho zůstal.
Co vám na ní - tehdy zdravotní sestřičce - imponovalo před deseti lety? To jste ještě hrál za druhý tým Sparty, vzpomínáte?
Znali jsme se necelý rok a už jsem ji požádal o ruku - jí bylo devatenáct, mě jedenadvacet. A nedávno jsem jí řekl, že teď ji mám ještě radši, než jsem míval, což ji hodně zarazilo. Už prostě vím, jak se dokáže starat o domácnost a o děti a já že vlastně nemusím dělat vůbec nic, což člověk musí ocenit. Ale tenkrát ve dvaceti se mi líbila jako ženská, to byla rozhodující věc. Znali jsme se od dětství - ona jezdila k babičce k nám do vesnice a už tehdy tam byly sympatie.
Nejpopulárnější fotbalista světa, David Beckham, chce hrát po konci kariéry ve filmech. Vás tohle neláká?
Určitě ne, nejsem tak fotogenický. To raději založím fotbalovou školu, abych mohl dát mladým klukům něco z toho, co jsem se naučil.
Fotogenický nefotogenický, už takhle jste před kamerami několikrát týdně - znervózňuje vás to někdy?
Nad tím není čas přemýšlet, já vnímám jenom hru. Ani fanoušky často neslyším, maximálně poznám, jestli nespokojeně pískají, nebo nadšeně fandí. Jinak jsem v transu, zažraný do hry. Ale před čtrnácti dny mi vážně běhal mráz po zádech, když jsme po zápase s Holandskem zpívali všichni společně na Letné hymnu a trenér pak řekl, že to byl jeden z jeho nejhezčích životních zážitků. U mně to je stejné.
Umíte si představit, že vás ještě nějaký miliardář přetáhne z Itálie třeba do anglického klubu?
Naučil sem se nikdy neříkat nikdy a fotbal chci hrát do roku 2006. Ale nebylo by lehké měnit zemi a učit se novou řeč. Taky jde o děti - s těmi mě kočovný život moc neláká. Už takhle mají tak trošku bordel v hlavě a nevědí, jestli jsou doma v Turíně, nebo v Praze.
Nikdy jste neměl pořádné prázdniny. Nebudete si to chtít za ty tři roky vynahradit?
Nejsem ten typ. Každý rok jezdím na stejné místo a do stejného hotelu v Tunisu, nic jiného by mě ani nelákalo. Až do tohohle roku mě tam totiž nikdo neznal a měl jsem absolutní klid. Ale letos to nebylo ono - Tunisáci už jsou taky blázni do fotbalu a nedali mi pokoj, takže bohužel budu na příští rok muset najít nové místo. Ale žádné cesty kolem světa mě nelákají.
Pavle, na krku se vám houpe jednoduchý kříž, takové téčko...
Ten jsem dostal, ještě když jsem hrál v Římě, kde nás navštěvoval kněz. Docházel každou neděli a před důležitými zápasy i v týdnu, aby posvětil kabinu. I v Turíně míváme mše přímo v hotelu před zápasem, kdo chce, ten se jich účastní. Kněz tam mluví i o zápase a popřeje, aby se nám dařilo.
Vy jste chodil do kostela od dětství s babičkou. Neštvalo vás to tehdy?
Ne. Vždycky jsem to považoval za dobrou věc. A chtěl bych k tomu vychovat i svoje děti - budu je vést ke křesťanskému Bohu, protože to je zároveň cesta k dobré rodině. A děti musí vyrůstat v tom, že rodina je základ všeho.
Jste si skutečně jistý, že se všichni dohromady vrátíte domů, do Česka?
Vrátíme. I když z té typické české závisti máme pořád trochu strach.
Kdy jste se s ní setkal naposledy?
Mně osobně se zatím nic nestalo, ale zeptejte se ženy...
Tak Ivano, jak to je?
(Po posmutnělém Nedvědovi se manželka ozývá hlasem nečekaně energickým:) Kdybyste dnes viděl mé kamarádky, se kterými jsem vyrůstala... Potkám je a ony říkají: Ty se máš, všechno si můžeš koupit. Jestli mám zdravé děti, to už je nezajímá. Ale stejně se vrátíme, už kvůli českému chlebu - na ten místní jsem si nikdy nezvykla...
