Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Nedvěd: Sbohem váhavého muže

Karel Brückner a Pavel Nedvěd - KOUČ A ODCHÁZEJÍCÍ HRÁČ. Karel Brückner a Pavel Nedvěd po vystřídání v utkání proti Srbsku. | foto: Michal SváčekMF DNES

19 2006
Také jste se nevěřícně usmáli, když Pavel Nedvěd v úterý oznámil KONEC V REPREZENTACI? Už jednou se výjimečný fotbalista s týmem loučil a pak se do něj zase vracel. Tentokrát se však nic takového opakovat nebude. Národní tým podle všeho nadobro přišel o největší hvězdu a nejlepšího hráče.

Ač je Pavel Nedvěd silně věřící, jedno biblické doporučení se mu nikdy nedařilo příliš ctít. "Vaše slovo budiž ano, ano – ne, ne." S tou radou měl nejslavnější český fotbalista všech dob velké problémy celý život.

"Pavel potřebuje spoustu času, než něco udělá. Není rozhodný. Kolikrát si něco usmyslí – a pak to třikrát změní," přiznala nedávno jeho manželka Ivana v rozhovoru pro magazín MF DNES.

Proto se i po jeho nynějším prohlášení o konci reprezentační kariéry okamžitě vyrojily pochyby. Vždyť už jednou se Nedvěd s reprezentací rozloučil a pak se složitě vracel zpět.

Výmluvné je, že bookmakeři sázkové kanceláře Fortuna odmítli vypsat před Nedvědovým oznámením kurz, zda se vzdá, či nevzdá účasti v týmu. Měli obavy, že pokud by ohlásil po čase další comeback, ozvali by se lidé, kteří nyní své peníze prohráli.

Snadno lze pochopit, že se nad Nedvědovými slovy o konci kdekdo skepticky ušklíbá.
Přesto věřte: výjimečný hráč, jehož fotbalové kvality obdivuje celý svět, už nikdy za Česko nenastoupí.

Opravdu NIKDY.

Velké dítě?

Psychiatr Jan Cimický loni označil Nedvěda za nevyzrálou osobnost, která vlastně neví, co chce. "Je to takové velké dítě. Připadá mi, že si není vnitřně jistý,"řekl o něm doslova.

Při vší úctě k lékařské autoritě: ta charakteristika na Nedvěda tak úplně nesedí. Podle těch, kteří jej znají blíž, není spravedlivá. Nedvědovy životní priority jsou jasně dané. "Můj život je rodina, fotbal a Bůh," netají.

NEROZHODNÍ ČEŠI

Dominik Hašek
hokejový gólman
Končím a jsem zase tady! Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil. Takových kotrmelců je hokejová kariéra jedenačtyřicetiletého brankáře Dominika Haška plná. V létě 1999 sezval do Prahy zámořské televizní štáby a s velkou slávou oznámil, že následující sezona bude jeho poslední. Ale nedokončil ji kvůli zranění, a tak se rozhodl pokračovat. V roce 2002 vyhrál Stanley Cup – cenu pro vítěze NHL – a zase skončil. Ale v roce 2003 se do NHL opět vrátil. "Dobil jsem baterky," říkal tehdy. Pak ještě dvakrát zvažoval odchod do důchodu, nicméně nedávno podepsal další roční smlouvu s Detroitem. Čeká ho poslední štace?

Jaroslav Tvrdík
ekonom a politik

Kdo jiný je lepším důkazem rozkolísaných postojů a zmateného odchodu z vrcholné politiky než bývalý poslanec a exministr obrany  Jaroslav Tvrdík.  Byla to fraška, když v květnu roku 2003 rezignoval na svou funkci ministra hned v několika krocích: podáním demise, jejím odvoláním a pět hodin nato opětovným podáním. Měsíc poté už ovšem přemýšlel, zda by se do politiky neměl znovu vrátit. "Jestli se jednou budu vracet, některé věci budu určitě dělat jinak..." nechal se tehdy slyšet v rozhovoru pro Lidové noviny. A po třech letech na postu prezidenta ČSA se skutečně vrátil. Jako volební manažer ČSSD.


Jan Ruml
bývalý politik
Několikrát zopakoval: V politice končím! Apřesto se zase vracel. Vydržel v ní 15 let. "Pořád tam byl pocit důležitosti, mesiášství... Člověk stál pořád před nějakými výzvami a nedokázal jim čelit jinak, než že je přijímal,"říká třiapadesátiletý Jan Ruml, bývalý senátor a ministr vnitra.  V době vrcholící aféry kolem nejasného financování ODS koncem listopadu 1997 se postavil proti šéfovi Václavu Klausovi a vyzval jej k odstoupení. Poté založil dnes už bezmála pohřbenou Unii svobody a v roce 1998 úspěšně kandidoval do Senátu. Před dvěma roky, když se loučil "zatím"naposledy, prohlásil: "V politice jsem 15 let a ještě si chci zachovat zbytek zdravého rozumu, proto odcházím."Kdo mu věří?

A skutečně: kdyby měl fotbalista svůj osobní erb, klidně by si tato tři slova mohl vepsat do záhlaví. V těchto věcech působí Nedvěd vnitřně velmi jistě a názor za žádných okolností nemění.

Rodina – manželka a dvě děti – je pro něj nedotknutelná. Je tím téměř výjimečný mezi fotbalisty, kteří se často vyžívají ve sbírání ženských skalpů.

Bůh je Nedvědova kotva, smysl všeho. Před každým zápasem poklekne na trávník, rukou se ho dotkne a skloní hlavu k soukromé modlitbě.

Fotbal je Nedvědovou vášní. Droga, které beznadějně propadl a je jí schopen obětovat skoro cokoliv. Mnohem víc než drtivá většina ostatních fotbalistů. K rodině, Bohu a práci přistupuje Nedvěd s obrovskou zodpovědností.

Chová se takhle nevyzrálé dítě? Kam však v životě Pavla Nedvěda, který se pravděpodobně do Česka natrvalo už nevrátí, zařadit vztah k rodné zemi, a tím pádem i jeho potřebu reprezentovat?

Rozum versus srdce

Není od věci přirovnat v souvislosti s Nedvědem národní tým k milence, která člověku občas způsobuje mnohem víc příkoří než slasti, přesto je nesmírně těžké ji nadobro poslat k vodě.

Jak je jeho zvykem, přistupoval Nedvěd i k reprezentaci s maximální zodpovědností. "Ta zodpovědnost byla až šílená,"líčí trenér národního mužstva Karel Brückner. "Zatímco Milan Baroš dal, v nadsázce řečeno, dva góly a teprve potom se zeptal, proti komu jsme vlastně hráli, Nedvěda odpovědnost vyčerpávala."

Dnes jsou záložníkovy vztahy s fanoušky na velmi slušné úrovni, ale nebývalo tomu tak vždy. Ve slabší chvilce si jednou Nedvěd povzdychl, že by uvítal víc respektu od českých příznivců.
"Kéž by viděli, že dělám pro úspěch národního mužstva úplně všechno," vyklouzlo mu z úst.

Z reprezentačních akcí se vracel Nedvěd psychicky zcela vyždímán. A občas nejen psychicky. Šéfové Juventusu neskrývali rozladění, když hráč skončil v semifinále mistrovství Evropy 2004 s poraněným kolenem.

Královsky tak platili fotbalistu, který se nezranil v jejich dresu. Právě po turnaji před dvěma roky se stárnoucí Nedvěd s reprezentací loučil poprvé. Racionálně vzato, nebylo to nelogické rozhodnutí.

Jenže rozum srdci neporučí. A emocionální Nedvěd nedokázal podle všeho český tým ze srdce dostat. Emoce plus hráčova tradiční nerozhodnost stály za aférou, jež se podobala bláznivým italským komediím. Jeho předloňský "odchod neodchod" je důvodem, že kdekdo ani nyní Nedvědovu adieu nevěří.

Zkažený? Absolutně ne!

K pochopení všeho je nutné vrátit se ještě o nějaký pátek zpět. Konkrétně do února 2002 na Kypr, kde se na turnaji český fotbal oklepával z traumatu po krachu vyhlídek na mistrovství světa, jež se v tom samém roce konalo v Asii.

České šance na vrcholný podnik zmařily v listopadu 2001 dva zápasy s Belgií. Za hlavního viníka zmaru byl nemilosrdně označen kapitán mužstva Pavel Nedvěd.

Prchlivý muž tíhu výčitek neunesl: zmizel do Itálie a s rodnou zemí téměř nekomunikoval.
Přesto se k němu donesla polemika skupiny odborníků, zda je vůbec správné, aby reprezentační dres oblékal. Pochybovali dokonce i někteří spoluhráči: Patrik Berger či Tomáš Řepka. Tehdy poprvé reálně hrozil Nedvědův konec.

Nový trenér mužstva Karel Brückner však dráždil tvrdohlavostí. Vzdor vlně argumentů, které vypadaly logicky, trval na svém a jako vůdce týmu viděl Nedvěda.

"Že by byl Pavel zkažený?" odbýval kritiky s předstíraným údivem. "Absolutně ne!"Jako projev důvěry nominoval kouč Nedvěda na turnaj na Kypr. Novou éru nezačal záložník ani trochu šťastně: kvůli zapomenutému pasu přiletěl se značným zpožděním.

Objevil se až v průběhu úvodního zápasu mužstva. I odtud vycházely pokoutní hlasy o rozmazlené primadoně a on je nemohl úplně přeslechnout. Tehdy vnitřně nejistý skutečně byl. "Chci začít znovu,"hlesl, ale neznělo to dvakrát přesvědčivě.

Brückner – kterého Nedvěd do té doby prakticky neznal – však téměř odepsaného muže doslova reinkarnoval. Vytvořilo se mezi nimi výjimečně pevné pouto a Nedvěd dospěl do hráče, kterého Česku záviděl celý svět. Když velkou měrou přispěl ke strhujícímu vítězství nad Nizozemskem na Euru 2004, Brückner se k Nedvědovi naklonil a cosi mu vykládal. "O co šlo, si nechám pro sebe, ale budu si to pamatovat do konce života,"tvrdil dojatý Nedvěd. Ani on netušil, k jak hloupému příběhu se schyluje.

Návrat pro happy end

Pátrat po úplné pravdě v případu Nedvědova prvního odchodu z reprezentace je jako loupat cibuli: loupete, loupete, ale jádra se nedoberete nikdy.

Vinu má jistě i Brückner, který se zamotal do vlastních slov, když podivně vysvětloval, proč Nedvěd po evropském šampionátu v nominaci chybí. Mluvil o zranění, ale záložník přitom nastupoval do zápasů za Juventus.

A nakonec sám vzkázal, že končí. Tečka? Mohla by být. Nebýt samotného Nedvěda.
Tehdy se naplno projevila fotbalistova složitá povaha. Nedvěd se v jedné minutce dokázal vztekat, že se o jeho návratu spekuluje, a v druhé otevřít dveře pro další vlnu dohadů.

Ukázkovým příkladem bylo jeho chování po jedné společenské akci na pražském Žofíně. Novinářům tam v dlouhotrvajícím rozhovoru vyvracel zmínky o případném návratu. Vše se zdálo průzračné do doby, než zazněl poslední dotaz.

"Nezviklá vaše rozhodnutí ani postup na mistrovství světa 2006?"

"Touha po mistrovství světa mi vzadu v hlavě pořád doutná," zněla odpověď a následoval mnohoznačný úsměv. A vyberte si...

Ještě větší rozruch způsobil Nedvěd loni v říjnu při interview v televizi. Prohlásil, že uvažoval o návratu, ale zamítl to. Důvod? V novinách si prý přečetl Brücknerovo tvrzení, že nikoho nebude k reprezentaci přemlouvat.

Ta věta však nebyla v žádném listu nalezena. "Dost mě to ranilo,"přiznal trenér.

Zkraťme to. Nedvěd se do národního týmu vrátil před klíčovým bojem o šampionát s Norskem. Znovu na sebe vzal obrovskou zodpovědnost a zároveň veliké riziko: pokud by souboj s Nory dopadl špatně, hodila by se hlavní část viny na Nedvědovu blonďatou hlavu.

Záložník však zažil happy end: skvělým výkonem inspiroval mužstvo k postupu a na následném šampionátu byl bez debat nejlepším českým hráčem. Tím je i nyní, byť jako bývalý reprezentant.

Jako blanický rytíř?

Ale nemůže být brzy zase reprezentantem současným? Kde je psáno, že opět jako blanický rytíř nepřispěchá na pomoc týmu v nouzi? Ať se touto představou opájíte, nebo se jí děsíte, obojí je zbytečné.

Přes Nedvědovu pověstnou váhavost lze s téměř stoprocentní jistotou tvrdit, že už se v národním týmu neobjeví.

Existuje pro to několik dobrých důvodů. Například věk (od středy za týden oslaví Nedvěd čtyřiatřicátiny), přání rodiny či touha po méně náročném programu. Jeden však převyšuje všechny ostatní: fotbalová "milenka" už nemá Nedvědovi co dát.

Mistrovství světa – jež do letoška Nedvěd nikdy neokusil – bylo její poslední velkou zbraní, jak hráče s velkým srdcem přilákat zpět do náručí. Teď by to byl od Nedvěda příliš jednostranný vztah; na národním týmu mu nadále záleží, ale nechtěl už protahovat beztak nevyhnutelný konec.

Když se fotbalista rozpačitě loučil poprvé, Brückner odmítal jeho jméno vymazat z tabule, na níž má napsanou základní sestavu týmu. Teď může nápis "Nedvěd" nadobro a s čistým svědomím vygumovat. "Nemá cenu Pavla přemlouvat," uznává.

Váhavý muž udělal neodvratné rozhodnutí.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze