Nedvěd je váš náčelník, říká Abedi Pelé

Akkra - (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Legenda afrického fotbalu. Muž, který byl třikrát za sebou zvolen nejlepším hráčem Afriky. Vítěz Ligy mistrů. Tehdy, 26. května 1993, proti AC Milán přihrál na vítězný gól. Abedi Ayew řečený Pelé. "Když jsem byl dítě, hráli jsme fotbal bosi. Na boty nebyly peníze," řekl Abedi Pelé v exkluzivním rozhovoru pro MF DNES.

Abedi Pelé - ABEDI PELÉ. V současnosti zřejmě nejslavnější obyvatel Ghany. Trojnásobný nejlepší fotbalista Afriky, v dresu Olympique Marseille vítěz Ligy mistrů 1993. | foto: Jan Palička

"Dnes jsem nadšený, že můžu Ghaně vrátit to, co mi umožnila," dodal.

V 41 letech už není dávno tak hubený jako kdysi, když v dresu Olympique Marseille, AC Turín nebo Mnichova 1860 motal hlavu obráncům soupeře. Je úspěšným obchodníkem a také vlastníkem, prezidentem a zároveň trenérem klubu FC Nania, který hraje druhou ghanskou ligu.

V pátém patře luxusního sídla, které si nechal postavit u jedné z mnoha špinavých tržnic v metropoli Akkře, se posadil do černé kožené sedačky, nohy položil na stůl a pod modrou vlajkou Světové fotbalové federace FIFA vyprávěl.

Vážně jste rád, že jste zpátky? Nechybí vám Evropa?
Vůbec ne. V Evropě jsem strávil přes dvacet let, to stačilo. Moje mise musí pokračovat doma. Navíc skoro polovinu roku vždycky strávím na cestách. Dva nejstarší synové hrají v Marseille, všude mám spoustu přátel.

Kdekoli v Ghaně jsem byl, tam o vás mluvili s úctou.
Jsem motivací pro ostatní. Moje tvář, moje kariéra, moje peníze. Ghaňané mě vidí jako vzor. Že i z chudého kluka může díky fotbalu vyrůst bohatý muž. Teď chci Ghaně všechno vrátit.

Co všechno?
Kdybych nedostal šanci, mohl jsem dnes dole na tržišti prodávat ryby nebo banány jako spousta dětí, se kterými jsem vyrůstal. Ale já šanci dostal. Kluk z buše.

Už v šestnácti jste hrál na Africkém poháru.
Ano, tady je důkaz (ukazuje na zašlou černobílou fotografii z roku 1982, na které sedí mlaďounký a rozčepýřený Abedi Pelé na lavičce mezi dospělými).

Vypadáte jako Brazilec Pelé na mistrovství světa 1958 ve Švédsku. Přijel jako mladíček a stal se kometou.
Jako já. První zápas s Libyí, prohráváme jedna nula a trenér říká: Hej, mladej, svlíkej se! Přihrál jsem na vyrovnávací gól a další zápas proti Tunisku už jsem hrál od začátku. Od té chvíle jsem vlastně vždy patřil do reprezentace. Byl to začátek všeho. Dneska to zní jako pohádka, co?

Hvězdy Afriky

1. BŮH: George Weah (Libérie).
Kromě portugalského imigranta Eusebia jediný Afričan, který získal Zlatý míč. V roce 1995, zrovna když přestupoval z Paříže do AC Milán. Ramenatý útočník uměl vletět do šance jako tank. Pro Libérii je bohem. Za národní tým hrál, trénoval a financoval ho. Přitom vyrůstal mezi špínou a násilím ve slumu Clara Town u Monrovie. Mohl se stát prezidentem Libérie, ale loni neuspěl ve volbách. Dnes žije v ghanské Akkře.

2. DĚDEČEK: Roger Milla (Kamerun).
Proslavil ho světový šampionát 1990 v Itálii. Sám prezident Kamerunu ho musel přemluvit, aby hrál – 38letý Milla už byl ve fotbalovém důchodu. Nápaditý útočník slavil čtyři góly tanečkem u rohového praporku a prostřílel cestu až do čtvrtfinále. A trefil se ještě o čtyři roky později! Je nejstarším střelcem mistrovství světa.

3. AFRICKÝ PELÉ: Abedi Pelé (Ghana).
Třikrát za sebou byl zvolen nejlepším fotbalistou Afriky. V Evropě hrál za Marseille, Lille, Lyon, AC Turín nebo Mnichov 1860. Dnes vlastní klub FC Nania ve druhé ghanské lize, provozuje stavební firmy a kasina. Kromě toho se stal ambasadorem za světovou federaci FIFA. Jeho manželka je napůl Ghaňanka a napůl Libanonka, mají dceru a tři syny, kteří hrají za juniorské výběry Ghany.

4. MUŽ ZE SEVERU: Rabah Madjer (Alžírsko).
Jediný zástupce severu Afriky. Nejblyštivější moment šikovného záložníka přišel ve finále Poháru mistrů 1987. Tehdy v dresu FC Porto ťukl míč patičkou do sítě Bayernu. Porto vyhrálo 2:1. Ten rok se stal Madjer nejlepším fotbalistou Afriky, později trenérem Alžírska.

5. BUDOUCNOST: Samuel Eto’o (Kamerun).
Lepšího útočníka Afrika nemá, bohužel, Kamerun se neprobojoval na mistrovství světa. Eto’o je nejlepším střelcem španělské ligy, klíčovým mužem Barcelony a nyní trojnásobným nejlepším hráčem roku v Africe. Teprve v 25 letech. Do jeho záře pomalu stoupá Didier Drogba, útočník Chelsea a Pobřeží slonoviny. Jeho na šampionátu uvidíme.

Dokonalá pohádka. Vážně jste vyrůstal v chýši a hrál fotbal bez kopaček?
Kdo měl míč, byl král. Kopačky neměl nikdo. Měl jsem chudé rodiče, žili jsme ve vesnici bez vody a elektřiny. Táta nepracoval, zato měl tři ženy. A s nimi osmnáct dětí. Vlastně možná devatenáct. Fotbal byl pro mě všechno. K tréninku jsem jezdil každý den 30 kilometrů autobusem. Ze školy na autobus, pak trénink a v osm večer zpátky.

Snil jste o tom, že z vás vyroste superstar?
Chtěl jsem být nejslavnějším člověkem na světě, pak jsem chtěl být vojákem. Sny o fotbale jsem neměl. Já chtěl jen hrát a hrát a hrát. Nikdy by mě nenapadlo, že si fotbalem vydělám na auto, na dům.

A na vlastní klub. Co vás to napadlo koupit FC Nania?
Může za to manželka. Před šesti lety, to jsem zrovna končil v Dubaji, se mě ptala: Co budeš dělat teď? Nevím, říkám, vrátíme se a budu asi podnikat. A ona na to: Počkej, to není pro tebe, ty musíš zůstat u fotbalu, nebo se zblázníš.

Přemluvila vás?
Byl to dobrý nápad. Nania byla tehdy v páté lize a po mých investicích každý rok postupuje. Máme 40 hráčů, slušné hřiště, malý autobus, jezdíme na soustředění do Švýcarska, do Německa. Takovou péči nemá v Ghaně nikdo. Jen Nania. Příští rok vytvoříme akademii pro žáky, už jsem koupil 20 hektarů půdy za Akkrou, a pak zaútočíme.

Zatím ale proděláváte.
Ve fotbale zatím jo, miliony dolarů. Počáteční investice. Ale až prodáme jednoho Essiena nebo Drogbu, začnou se peníze vracet. Říkám chlapcům: Tohle je vaše šance. Já nelituju jediného dolaru, všechno vracím Ghaně.

Hrajete ještě fotbal?
Naposledy před třemi měsíci. Už jsem líný. Stačí mi, když kluky trénuju.

Ve městě Kumasi na severu jsem potkal dalšího slavného fotbalistu, Tonyho Yeboaha, vašeho přítele. Seděl na barové stoličce, opíjel se, měl nejméně o 30 kilogramů víc než před pěti lety.
Neodsuzuju Tonyho, má noční klub, hotel, ale já prostě žiju jinak. Chci, aby jméno Abedi Pelé zůstalo symbolem, motivací pro ostatní. Před dvaceti lety nikdo neznal ghanské fotbalisty, byli jsme lidi z buše. Dnes je Ghana v kurzu, máme talenty a velkou budoucnost. Snad i díky mně. Budeme hrát na mistrovství světa.

Ano, poprvé. A ve skupině potkáte Česko.
Bojíme se vás. Vážně. Češi jsou jediní, koho se bojíme.

To v Ghaně slyším ze všech stran. Nebojíme se Italů, věříme si na Američany, jen z Česka jde strach. Proč?
Protože nemáme s českým fotbalem žádnou zkušenost. Nevíme, co od vás můžeme čekat. Přitom patříte mezi nejlepší týmy světa, druzí za Brazílií. Znám všechny vaše hráče, v Portugalsku namistrovství Evropy jsem vám tleskal vestoje.

To si děláte legraci.
Vůbec ne. Byl jsem tam jako vyslanec FIFA, člen Výboru proti rasismu. Žádný jiný tým na mě neudělal takový dojem. Bylo paradoxní, že prohrajete s Řeckem, jedním z nejslabších týmů na turnaji. Škoda toho semifinále. Jinak to byl parádní turnaj. Koller, Rosický, Ujfaluši, Galásek, brankář Čech, Baroš z Anglie. A ten rychlík na pravé straně, co zazářil před deseti lety na mistrovství Evropy.

Ten, který tehdy báječným obloučkem ve čtvrtfinále vyřadil Portugalsko? Myslíte Poborský?
Tenkrát byl ještě vlasatý, co? Miluju jeho styl. Je dravý, rychlý, chytrý.

A v Česku hraje druhou ligu. Ze Sparty ho vyhodili, protože si nerozuměl s trenérem.
Cože? Vyhodili? To se zbláznili? Poborský je speciální muž.

Na jednoho klíčového hráče jste zapomněl. Nebo si Nedvěda schválně necháváte na konec?
Nedvěd je unikátní. Ten nejlepší. Někdo je technik, někdo bojovník, někdo střelec. Jsou hráči, kteří jsou skvělí v jedné z mnoha disciplín. On umí všechno. Tím se liší od průměrných hráčů.

Ale bude mu už 34 let.
Každý stárne. Ale o to víc má zkušeností. On je šéf. Náčelník.

Nechválíte českou reprezentaci nějak moc?
Neříkám to kvůli tomu, že sedíš naproti mně. Prostě máte skvělý tým. Zůstává pořád stejný trenér? Ten starší šedovlasý pán?

Ano, zůstává. Trenér Brückner.
Tak to je první záruka, že odehrajete dobrý turnaj.

Kdo je tedy podle vás favoritem skupiny?
Ghana může jen bojovat a snít. Jsme outsidři. Českomá jeden z nejlepších týmů světa, o Italech se vůbec nemusíme bavit. A Američani? Ti jsou čím dál lepší.

Svým krajanům nevěříte?
Věřím, ale zároveň se obávám. Budou na šampionátu poprvé, hned první zápas hrají s Itálií. Jsem zvědavý, jak odolají psychickému tlaku. Zvlášť po Africkém poháru, který jsme pokazili.

Reprezentační trenér Dujkovič mi tvrdil, že Africký pohár je minulostí. Chyběli mu čtyři klíčoví hráči, což prý byl důvod neúspěchu.
Och! Výmluva! Tohle trenér nesmí vypustit z pusy. Každý se dá nahradit. Ať mi neříká, že Ghana nemá 23 stejně kvalitních hráčů. Kdo oblékne národní dres, musí toho být hoden na tisíc procent.

Čím můžete překvapit svět?
Vším. Máme skvělý tým, jenže zatím chybějí zkušenosti. Berte nás seriózně. Ví bůh, co se stane, ale já říkám: Ghana může překvapit. Jen musíme tvrdě pracovat, mít disciplínu, vášeň a štěstí. Když proti nám uděláte chybu, potrestáme ji! Podívejte na Senegal, jak zazářil na minulém šampionátu. Afrika umí být nebezpečná.

Co je vaší hlavní zbraní?
Těžko vybrat jednu. Technika je slušná, rychlost taky, Appiah a Essien jsou inženýři týmu, ostatní se přidají. Když to klapne, potrápíme vás.

Mimochodem, s jedním Čechem jste se chvilku potkával v Mnichově 1860. Pamatujete?
Jasně, Borimirov.

Ne, to byl Bulhar. Ale co Týce?
Ano, Roman. Míjeli jsme se, ale pamatuju, že byl nezastavitelný. Pořád běhal. Ale nějak měl špatná kolena, ne? Ještě hraje?

Druhou bundesligu, pořád v Mnichově 1860. Ale zase marodí s kolenem.
To mě nepřekvapuje. Škoda, byl to šikovný kluk.

Sám jste žijící legendou Afriky, přitom na mistrovství světa se zase budete jen dívat. Nelitujete?
Ne, já toho prožil dost. S Marseille dvě finále Ligy mistrů, krásná kariéra v reprezentaci, poznal jsem Francii, Německo, Itálii, vydělal jsem peníze a teď sleduju, jak se zvedá nová generace. Snad i díky mně. A na to jsem hrdý.

Pelé, naučte mého syna fotbal, žádal slepý muž

Hned u hřiště stojí lodní kontejner, ze kterého nesměle a pomalinku vystupují malé holčičky. Bělocha vidí poprvé v životě. První, druhá, třetí, čtvrtá... Pak vychází jejich babička a taky máma s ročním nahým synkem, který se bude za chvilku cachtat ve škopíku se špinavou vodou. V mohutné rezavé skříni bez oken žije osm lidí.

Tak tady hraje klub, který vlastní jeden z nejslavnějších afrických fotbalistů všech dob? Vítejte u Abedi Eyewa, u afrického Pelého. Na konci univerzitního areálu v Legonu na okraji ghanské metropole Akkry je hřiště, na kterém se v Česku hrají vesnické soutěže, ale ve dvacetimilionové zemi patří mezi tři nejlepší.

"Staráme se, jak můžeme. I vodu jsme sem přivedli," pohladí střižený trávník Abedi Pelé, když po půl čtvrté přijede k tréninku.

Tkaničky u bot si nezavázal, na krku se mu houpe píšťalka, v puse má žvýkačku a ve tváři výraz drsňáka. Vlastník, prezident a trenér druholigového klubu FC Nania zatroubil, aby mu hráči odvalili z cesty dva veliké šutry, pak teprve vystoupil z luxusního černého mercedesu.

Je to obrovský kontrast: žijící legenda a bohatý muž, vedle něj 40 chudých chlapců, kteří touží být jako on. Proslavit se v Evropě fotbalem, vydělat peníze, vyhrát Ligu mistrů.

"V mém životě jsou dva bohové. Můj pravý bůh a můj trenér," tvrdí šestnáctiletý talentovaný útočník Kwabena.

Šest muslimů se ještě musí pomodlit. Omyjí si nohy, pod dřevěnou tabulí, kam se výsledek zápasu píše bílou křídou, pokleknou na trávník a za nimi cupitá slepice s houfem kuřat.

V africké zemi nad rovníkem, která se 17. června utká na mistrovství světa s Českem, slunce pálí, je určitě přes 40 stupňů, ale trénink začít musí. V půl šesté už se stmívá.

Pelému přinesou pohodlné sedátko, ze kterého se během dvou hodin zvedne jen párkrát. Nejdřív mluví před celým houfem a pak vítá nové hráče. Neznámí a nezvaní přišli zkusit štěstí.

"Odkud jsi, chlapče?" ptá se Abedi Pelé jednoho z nováčků.

"Z Temy, pane."

"A doteď jsi hrál kde?"

"Na ulici, pane."

"Tvoje pozice?"

"Jedenáct, pane."

"Takže umíš kopat levačkou?"

"Ano, pane."

Ve fotbalové mluvě číslo 11 znamená levý útočník. "Dostaneš deset minut. Jestli se neukážeš, tvoji kapitolu zavřeme."

Je jasné, že Abedi Pelé druhou šanci nedává. Začíná se. Trenér téměř rituálně vybere dvě mužstva a hraje se tréninkový zápas. Dvacet kluků sedí smutně na betonových schodech a vůbec se nedostanou do hry.

Zato Abedi Pelé z rybářského křesílka křičí: "Rychleji od nohy. Jsi blázen, že hraješ vzduchem? Copak se dá míč chytit dva metry nad zemí? Hej, používej mozek."

Trénink má grády, hráči se potí, ostře se faulují, chtějí zaujmout. Za tři dny je zápas.

V půlce tréninku prochází kolem hřiště slepý stařík, kterého vede vysoký mládenec. Přijdou až k Pelému, který se zvedne z křesla, podá slepci ruku a vyslechne ho.

"To je můj syn Kofi. Rád by se učil fotbal u vás, pane," říká slepec a jeho skleněné oči míří k nebi.

"Ať tvůj syn přijde v pondělí. Budeme zkoušet nováčky. Dávám šanci všem," řekl africký Pelé, slepý muž se uctivě uklonil a políbil mu ruku.

Pro obyčejné Ghaňany je Abedi Pelé bohem.