Zvažoval jste hodně, jestli se vrátit do české ligy? Měla nevalnou pověst, úplatné rozhodčí a bůhví, jak je to dnes.
Kdybych se nevrátil letos, tak za rok určitě. Skončila by mi smlouva v Mönchengladbachu a já cítil, že je čas na návrat. Nechtěl jsem se deset měsíců za lepší peníze plácat někde po tribunách.
Bylo pro vaši zarputilou povahu těžké to vzdát?
To nejhorší. Ale nebylo jiné východisko. Nedostal jsem šanci, abych dokázal, že na to mám.
Třeba jste na to neměl.
Ale to trenér ani nevyzkoušel, rovnou mě odrovnal. Kdybych vyhořel, neřeknu ani ň. Nevzdávám se, na hřišti ani v životě.
Říká se o vás, že jste příliš velký slušňák. Ublížila vám někdy povaha?
Pamatuju si trenéra Kotrbu, když jsem pod ním v Jablonci začínal. Hned mi říkal: Pro fotbal jsi moc hodnej, musíš být na hřišti svině jako Tomáš Řepka. Jenže já to neumím.
Ani jste se nezkusil změnit?
Ne. Přistupuju k lidem tak, jak chci, aby se oni chovali ke mně.
Ale fotbal je boj.
Na hřišti rozhodně andílek nejsem, rozdám rány, ale přesto se snažím chovat slušně.
I když život se s vámi zrovna nemazlil?
Možná právě kvůli tomu. Od deseti let jsem žil jen s tátou, naši se rozvedli a máma s mladší sestrou se odstěhovaly. Ztratil jsem je, obě. Táta dělal na tři směny, v Liazu tahal těžká víka od motorů a já byl sám. Život mě vyškolil a já jsem za tu zkušenost vděčný.
Vymstila se vám někdy zdvořilá povaha?
Asi v Německu, než jsem se přiučil. Tam jede každý sám na sebe. Buď hraješ ty, nebo on, žádné přátelství. Maximálně v sobotu při zápase jsi spoluhráč, ale přes týden jsi soupeř.
Být povahově průraznější a agresivnější, možná byste nevypadl z reprezentace, nemyslíte?
To nevím. Dveře do reprezentace mi zavřela zranění. Při kvalifikaci na Maltě v říjnu 2000 jsem si přetrhl vazy, byl tři měsíce mimo a pak každý půlrok přišlo něco jiného.
Takže i tuhle kapitolu jste vzdal?
Ne, dodneška jsem to nevzdal. Dlouho jsem se divil, že v nároďáku hraje na mém místě kluk z ruské nebo holandské ligy a obránce z bundesligy ne.
To máte na mysli Jiránka s Grygerou?
Ano a rozhodně si myslím, že jsem nebyl horší. Vždycky jsem si říkal: Na další sraz bych mohl! Tak teď! Už to musí přijít! A nic. Trenér dává šanci jiným a já se s tím musím smířit.
Na trenéra Brücknera si hodně stěžují také záložníci Jarošík se Skácelem. Jsou na něj naštvaní, že je opomíjí.
Neříkám nic proti Brücknerovi, jen říkám můj názor: Fukal, když hrál bundesligu, byl srovnatelný s Grygerou i Jiránkem. Ale od jara 2003 jsem nedostal jedinou šanci.
Neodporujete si? Povahou jste slušňák, ale teď mluvíte hodně bojovně.
Neodporuju si, jen věřím ve vlastní síly. Přece se nebudu pořád podceňovat a chovat se jako lidi za komunistů, kteří museli být jednotně uťáplí.
Teď v Jablonci můžete jít příkladem ostatním. Rozdáváte mezi mladíky zkušenosti.
Přece mě tady nebudou brát jako nějakou celebritu a nebudou mi říkat pane. Na nic si nehraju, jsem Milan Fukal, obyčejný kluk z Kokonína, který měl štěstí, že si mohl zahrát velký fotbal.
