Dlouho se trmácel po hostování v nižších soutěžích od druhé ligy po divizi, pravidelně jej pronásledovaly chronické trable se stehenním svalem a posunutým obratlem. Útočník vysoký 195 centimetrů, jehož vzorem je "Dino" Jan Koller, musí dělat speciální cviky, aby záda vydržela zátěž. S kariérou chtěl odchovanec Hulína seknout, přestal věřit, že na první ligu stačí.
V Kanadě mu kamarád už dokonce domluvil práci tesaře. V minulém kole Klesnil rozhodl v nastavení o cenném vítězství Olomouce na Slovácku (1:0), byť měl v té době pořádně nateklý kotník.
Nechat se vystřídat? Kdepak!
Zápas dohrál s bolestmi a v 92. minutě udeřil. Svou první ligovou trefu si zapsal jako střídající hráč v sedmém zápase v pětadvaceti letech. Právě včas. Jeho gól může Sigmu zachránit v lize.
To vás zraněný kotník nebolel?
Bolel, vyvrátil jsem si ho brzy poté, co jsem nastoupil. A hned jsem cítil, že je to špatné. Ale řekl jsem si, že to dohraju. I když mi otekl.
Proč jste chtěl na hřišti za každou cenu zůstat?
Byl to pro mě speciální zápas. Já mám ze Slovácka přítelkyni, na utkání byla její i moje rodina. Těšil jsem se velice. Doufal jsem, že se dostanu na hřiště a pokusím se něco uhrát. Nakonec jsme vyhráli, takže je to super.
Navíc díky vašemu důrazu a první ligové trefě.
Viděl jsem balon na poslední chvíli. Skočil jsem tam nohama a jak míč Došek z čáry odkopával, tak mě trefil do podrážky. Já neřeším, jestli gól napíší mně nebo někomu jinému. Hlavní je, že jsme šťastní. Ale myslím, že to byl můj gól.
Zdeňku, je to váš první ligový gól. K němu se hlaste.
Tak je to můj gól! Pište to tam! Jsem šťastný, první ligový gól si budu pamatovat až do smrti.
Rozhodující standardce předcházel hloupý faul Trousila na vás.
Dostal jsem se před něj tělem, on si to sekl a já to čekal. Fauloval mě. Bylo to od něj hloupé zaváhání, měl to hrát na jistotu do autu. Pro nás dobře, že to tak udělal. Bohudík!
Přitom chybělo málo a po žluté kartě vám hrozilo i vyloučení. Byl jste hodně nastartovaný. Co vás vytočilo?
Kubáň s Košútem mě furt štípali do rukou. Já na to nejsem zvyklý, viděl jsem to poprvé. On mě praštil, začali jsme se pak žduchat. Naštěstí jsem ho nebouchl. Rozhodčí si nás zavolal. My si s obráncem Slovácka hráli takovou tu hru nos na nos, to jsem dělal jako malý s mámou. Potom mi ještě stoupl na nohu. Byli jako blázni, ale já už to neřešil.
A po 587 minutách jste ukončil střelecký půst Sigmy i devítizápasové čekání na výhru. Teď se odrazíte nahoru?
Věřím, že nás to nakopne. Zápas jsme odedřeli na sto procent, nikdo nepolevil. Teď už se nám začne dařit a budeme vyhrávat.
S vámi v základní sestavě proti Žižkovu?
S tím kotníkem nevím. Ale budu se snažit dát dohromady a uvidím. Můj kámoš mi říká:,Drž hubu, makej a dělej to, za co jsi placenej!‘ Tím se budu řídit po zbytek kariéry. Vždy si počkám na šanci. Když ji dostanu, budu šťastný, když ne, budu o ni bojovat. Fotbal miluji, takže se snažím pro něj dělat maximum.
Vás vazy v kotníku nemohou rozházet. Měl jste svalové problémy, silné bolesti zad, které ohrožovaly vaši kariéru.
To je pravda. Měl jsem hodně problémů se zraněními, hlavně se zadními stehenními svaly i se zády, protože mi našli trošku posunutý obratel. Ale není to nic vážného. Jde o čtyři milimetry, žádná hrůza. Někdo to má o víc. Snažím se cvičit po tréninku, koupil jsem si zdravotní matračku. Je to dobré.
Musíte stále dělat speciální cviky na záda?
Chodil jsem na rehabilitace, kde mi paní poradila cviky, které dělám. Hlavně se pořádně protahuji, abych si záda prokřupal. Poslední dobou drží. Snad to bude dobré.
Jak si užíváte svou pohádku? Dostal jste se do ligy, i když jste tomu už moc nevěřil.
Je pravda, že na podzim jsem měl dost těžké období, kdy jsem zvažoval, jestli budu ještě hrát fotbal. A pak jsem si byl jednou sednout s panem Psotkou, který mi naznačil, že mi šanci dá, ať zabojuji, že na ligu mám. Jezdil jsem na divizi do Šumperku a nevěděl, co bude. Od toho rozhovoru jsem se kousl. Řekl jsem si, že do toho dám všechno. A vyplatilo se to.
Pochyboval jste?
Pochyboval. Vezlo se to se mnou už v Opavě, kde jsem byl často zraněný. Góly jsem tam dával, ale nerozuměl jsem si s některými kluky a měl jsem hodně blbé období.
Slušelo by se váš první gól věnovat trenéru Psotkovi, když vás přesvědčil, že na ligu máte, ne?
Určitě mu za to na dálku děkuji. Moc mi pomohl. Musím však hlavně poděkovat mé přítelkyni, která řekla:,Zdendo, neblázni. Běž za trenérem, promluv si s ním, třeba si k sobě najdete cestu.‘ Děkuji oběma. Od té doby jsem měl v hlavě jasno.
Do té doby jste byl psychicky dole?
Jo, bylo to těžké. Byl jsem na zkoušce v Ružomberku, kde jsem si zase udělal zranění zadního svalu. Marodil jsem, z toho jsem vždycky zdrblý. Potom jsem se dával dohromady, pak zase přišlo zranění. Vrátilo se mi to. Bylo to na tréninku a v tu chvíli jsem si řekl, že už na ten fotbal kašlu. Hrnec trpělivosti přetekl. Zlom nastal po rozhovoru s panem Psotkou.
Kdybyste se na fotbal vykašlal, dělal byste tesaře v Kanadě?
Měl jsem to v plánu. Mám tam jednoho kamaráda, který mi chtěl pomoct a v Kanadě mi našel práci zedníka, tesaře na barácích. Říkal jsem si, proč ne, jsem pracovitý a zase bych zkusil něco nového. Byl jsem psychicky dole. Nejvíc mi pomohla moje přítelkyně. Nebýt jí, tak tady stoprocentně nejsem a neděláme rozhovor o mé první ligové trefě, ale robil bych v Kanadě a učil se angličtinu. Eliško, miluji tě a děkuji ti za všechno!
