Nor Geir Jordet vypracoval na univerzitě v nizozemském Groningenu podrobnou studii penaltového rozstřelu a jeho úspěšnosti. Podle agentury DPA rozebral 41 utkání, která od roku 1976 skončila na velkých turnajích jako je mistrovství světa, Evropy a Jižní Ameriky touto "dovedností disciplínou". Dohromady to představovalo 409 střel z penaltové značky.
Norský psycholog podle očekávání zjistil, že s důležitostí utkání se zmenšuje počet proměněných pokusů, protože kvůli psychickému tlaku ubývá síla i přesnost střely. Zatímco na kontinentálních šampionátech se úspěšnost střelců pohybovala kolem 83 procent, na mistrovství světa to bylo jen 71 procent.
Dalším zjištěním je, že záleží na tom, kdy na penaltu hráč nastupuje. Střelci prvních kopů jsou ještě relativně v pohodě a rozvlní síť za brankářem v 87 procentech případů. Pak však úspěšnost klesá a čtvrtý střelec se trefí jen na 73 procent. Pátý střelec je však na tom zase lépe, penaltu promění v 80 procentech. Jordet má pro zdánlivě nelogický výsledek po ruce vysvětlení: "Je to jistě tím, že na poslední penaltu jde nejspolehlivější střelec mužstva."
Nejlepšími exekutory jsou útočníci, kteří se trefí v 83 procentech případů. Oproti tomu obránci mají úspěšnost jen 74 procent. Naproti tomu věk nehraje nijak důležitou roli. Starší hráči sice mají víc zkušeností, mladíci si zase tolik nepřipouštějí svazující pocit odpovědnosti. Jejich pokusy dokonce končí o poznání lépe. Větší šanci uspět mají podle studie hráči, kteří přišli na hřiště až v průběhu utkání. Zřejmě mají víc síly a nejsou tak psychicky opotřebovaní.
"Kopací technika hraje při penaltě určitě svou roli, ale stres a strach ovlivňují výsledek ještě mnohem silněji," zjistil Jordet. Proto radí trenérům, aby pro nácvik penalt s hráči simulovali stresové situace. "Třeba vypsáním odměn, nebo naopak trestů, případně stanovením nějakých limitů," řekl psycholog. Když pak dojde na lámání chleba v zápase, radí hráčům, aby si nemysleli, že se při zahozené penaltě zboří svět.
Možná že touto cestou už vykročili Němci, kteří jsou podle Jordetova výzkumu v penaltovém rozstřelu nejlepší. Za zkoumané období prohráli Němci pouze jeden z pěti zápasů a proměnili 22 z 24 střel. Ten jediný prohraný ukončil pověstný "dloubák" Antonína Panenky z finále mistrovství Evropy z Bělehradu.
Naprosto opačnou bilanci mají Nizozemci, kteří čtyři z pěti rozstřelů prohráli, když neuspěli při osmi střelách z 24 pokusů. Noční můrou je pro ně dodnes semifinále s Itálií na Euru 2000, kdy zahodili celkem pět penalt, dvě v normální hrací době, tři v rozstřelu. Pokud by se to teď opakovalo, sotva jim může trenér Marco van Basten něco vyčítat. On sám selhal na Euru
1992 v zápase s Dány.
Penaltová loterie jistě nahání hrůzu také v Itálii a Anglii. Hráči z Apeninského poloostrova od roku 1980 prohráli rozstřel hned čtyřikrát a černou sérii ukončili až ve zmiňovaném utkání s Nizozemskem. V roce 1994 je navíc penalty připravily o titul mistra světa, když ve finále s Brazílií zklamala tehdejší velká hvězda Roberto Baggio. Angličané také většinou po penaltové bitvě šampionát opouštějí. Stalo se tak na mistrovství světa 1998 i na dvou evropských šampionátech. A ani David Beckham není proti takovému selhání imunní.
