Co si to Jihoafričané dovolují, takhle nám kazit fotbal, že?! Kdyby byli civilizovanější, fandili by jako my – v hledišti by se občas s gustem skandovaly docela hnusné urážky (jen počkejte, jestli Anglie narazí na Němce), občas by létaly rachejtle a někdy i urvané sedačky. Je patrné, že Afrika je pořád ještě rozvojový svět. Neví zatím, jak se má na fotbale chovat. Jen pitomě troubí.
Teď vážně: chápu, že se spoustě lidí a hráčů vuvuzely nelíbí, protože jsou zvyklí na něco jiného. Ale ta reakce je přehnaná. Patronská. Až to vypadá, že Západ zase sjednotil společný nepřítel. Naposledy to byl na chvíli Usáma, teď je to trubka z umělé hmoty.
Řečeno jen v mírné nadsázce, máme tady střet civilizací jako vyšitý. Afričané od "nás" okoukali fotbal amy se teď divíme, že u nich na fotbale to vypadá jinak než u nás. A protože je to jiné, je to automaticky špatné.
Tahle jinakost nás irituje. My přece máme patent na fotbal, a tak taky nejlíp víme, jak to má celé fungovat.
Je to absurdní, skoro jako bychom Afričanům vyčítali, že na nás hrají moc kočkovitý fotbal. Správně se to přece má hrát víc silově a s rozmyslem. Nabírá to až groteskní zatáčku.
Je neuvěřitelné, co všechno se dá na vuvuzele svést. Když se hraje v Evropě a přeplněný stadion hučí a bouří, komentátoři šťastně vyprávějí, jaká je to pravá fotbalová nálada.
Když však panuje stejný hluk v Africe, je to pro fotbal mor: chudáci hráči se nemohou soustředit na hru, nemohou se domlouvat a neslyší pokyny z lavičky. Celé týmy se vymlouvají na vuvuzelu, prý jim kazí výkon. Je to pokrytectví, protože všichni dobře vidí, že na šampionátu se prostě hraje velmi dietní fotbal.
Co bychom vlastně chtěli? Ten šampionát je v Jižní Africe a tam se prostě fandí jinak. Mají snad teď na měsíc fandit po našem, abychom neměli pocit, že nám něco z fotbalu ukradli? A nechtěli bychom také, aby v hledišti nebylo tolik Afričanů, protože na fotbale, jak ho známe my, jich přece tolik nebývá?
Trochu to připomíná chvíle, kdy lidé nechápali, jak na hokeji za Atlantikem může při přerušení varhaník hrát veselé šlágry. Vůbec se to k tomu přece nehodilo. Nebo že při basketbalových zápasech vtrhnou na plochu roztleskávačky... A najednou je to normální už i v Evropě. A hodí se to k sobě. Jednoduše jsme si zvykli.
Chyba je, když se něco, co neznáme, rovnou zavrhne. Překvapil mě jeden komentář, v němž autor srovnával nestydatost jihoafrického fandění pomocí vuvuzel se situací, kdy si někoho pozvete na návštěvu a nabídnete mu jako místní specialitu plesnivý chleba.
To je hluboký omyl: jídlo může být jiné, než jak ho známe my, ale neznamená to automaticky, že je plesnivé.
Svět nemá jednu tvář a rozhodně ne vždy takovou, jakou si představujeme, že by mít měl.
Ať tedy žije vuvuzela!
