Netrvalo dlouho a od klubu vyfasoval pokutu a navrch i alternativní trest - uvědomovat si vinu a kát se musel týdenním trénováním mladých fotbalistů.
David Limberský hraje fotbal za Plzeň. Asi už vás neminuly zprávy, že je tak trochu průšvihář. Když loni zdravil na Letné fanoušky Sparty zdviženými prostředníčky ̈- už víte, co znamenají - dostal od vedení ligy 50tisícovou pokutu a „galeje“ v podobě tří tréninků dětí.
Stejný trest za stejná gesta udělil fotbalový soud na podzim i sparťanu Costovi. „Je to výchovnější a jde nám o to, aby Limberský ukázal svou lepší tvář,“ říkal o rozsudku šéf disciplinární komise Richard Baček.
Jenže já v tom nějak výchovný charakter postrádám. Kluby by snad měly profesionální hráče na tréninky dětí posílat automaticky, vždyť pro ně mnohdy představují modly. Ne je do tréninků zapojovat za trest, v rámci zpytování svědomí, nápravy hříchů.
Nenamítám nic proti alternativním trestům, proti prospěšným pracím, ale ty mají mít jinou náplň. Ať provinilci nalajnují dětem hřiště, postarají se o vyprání dresů, o to, co obvykle dělají rodiče sportovců ve volnu a zdarma. Ale ať nejsou dětem hříšníci předhazováni za odměnu jako jejich vzory. A ať během pokání nenabudou ještě silnějšího pocitu zbožštění.
Nepochybuji, že si to malí fotbalisté s Limberským, Costou i Vůchem užili. Že byli z jejich návštěvy nadšení. Jenže zároveň je nemějme za naivní tvory, kteří by si v rámci dětské šuškandy neřekli, proč k nám vlastně „milostpán“ dnes dorazil. Jenže ono je to symbolické, protože tak nějak to s tím trénováním dětí u nás máme.
Vlastně je to často za trest. Přesně ve dnech, kdy Egon Vůch „učil“ liberecké mládežníky, se v Poslanecké sněmovně odehrával seminář, který se věnoval trenérům dětí. Nesl název: Ohrožený druh.
Ohrožený v tom smyslu, že dobrovolníků, kteří chtějí trávit čas s dětmi, ubývá. Jsou bídně ohodnoceni, což dokazují čísla: 57 procent z nich trénuje zadarmo. Průměrně se trenéřině věnuje 10 hodin týdně. To je jeden a čtvrt denní pracovní šichty bez odměny nebo jen s drobnou apanáží.
„Životnost“ trenérů je necelých 11 let. „Což vnímáme jako hrozbu, protože trvá pět let, než se trenéřinu řádně naučí,“ říká Petr Rydl, zakladatel akce Díky, trenére.
Právě ta na bídnou situaci koučů mládeže třetím rokem upozorňuje. A přidáme-li ještě jedno číslo z jejich výzkumu, pak si 59 procent rodičů sportujících dětí myslí, že trenérům se nedostává slušného uznání. To je vysoké číslo a potvrzuje, že mluvit o nich jako o ohroženém druhu není ojedinělý výkřik.
On to není med. Zkrotit partu rozdováděných dětí, upoutat jejich pozornost je šichta. Nejspíš i zmínění fotbalisté zjistili, že je to větší hrdinství než na někoho vztyčit prostředníček. Navíc když chce kouč s týmem dětí odjet na týdenní soustředění, musí si vzít dovolenou. I proto byli poslanci osloveni, aby pozměnili zákoník práce, který by v takových případech dával zaměstnancům placené volno. A firma si to mohla třeba odepsat z daní. Poslanec Jiří Holeček (ANO) tvrdí, že by stát měl trenérům mládeže platit pět tisíc měsíčně. Což by stálo rozpočet miliardu ročně.
Je to reálné? Nebo bude stačit lidem, kteří často výrazně formují budoucí život dítěte, dál říkat jen: Díky, trenére.
