Na šampionátu, na němž se staly mistryněmi světa Japonky po penaltovém rozstřelu s Američankami, se představilo šestnáct hlavních rozhodčích. Pět z nich pískalo po třech utkáních, šest si zapískalo dvakrát a na pět zbývajících - mezi nimi i na Damkovou - zbylo po jednom zápase.
Česká fotbalová veřejnost očekávala, že si zapískáte víckrát, navíc nejen v základních skupinách.
No právě. Předhazovali mi to novináři, říkali mi to přátelé a známí. Už jsem na ty jejich řeči byla alergická. Já sama podobným očekáváním vůbec nepodléhala.
Co jste tedy vlastně čekala?
Rozhodně ne to, že budu pískat semifinále nebo finále. Tahle utkání na mistrovství světa, na olympiádě a v Lize mistrů už mám za sebou, to už se nikdy nevrátí, takové zápasy už na mě nečekají, to je prostě život. Takže jsem hlavně byla spokojená s tím, že jsem na letošní šampionát vůbec nominovaná.
Jenže se říkalo, že kdyby ve finále hrály Němky, nepískala by ho Němka, ale Damková.
Takhle se to říct nedá. Podle mě to bylo jasné, když Němky ve čtvrtfinále vypadly. A kdyby se do finále dostaly, pískala by ho nejspíš Američanka.
A pokud by finále nehrály ani Němky, ani Američanky?
Tak to bych sama byla moc zvědavá, komu by ten zápas dali.
Jak jste obstála u delegátky při vašem jediném utkání USA - Kolumbie 3:0?
Na mistrovství se rozhodčím nedávají známky, ale po zápase proběhne slovní hodnocení ze strany delegátky. Na mě byla delegátka z Anglie, která byla z mého výkonu nadšená. Já osobně nejvíc dám na vlastní pocit a ten jsem měla fakt moc dobrý.
Dagmar DamkováNarozena: 29. prosince 1974 |
Během šampionátu jste se k mistrovství vyjadřovat nesměla. To pro rozhodčí opravdu platila tak přísná pravidla?
Samozřejmě. Měli jsme to přímo zakázané. A tenhle zákaz pak ještě umocnil případ maďarské rozhodčí, která neodpískala tu nevídanou ruku hráčky z Rovníkové Guiney v zápase s Austrálií.
A vy si přehmat sudí Gaalové, která se hájila tím, že ruku neviděla, vysvětlovala jak?
Řekla bych, že to prostě byl zkrat, a že to nedokázala vysvětlit sama sobě. Hlavně proto, že ta ruka byla absolutně netypická. Hráčka vzala míč do rukou a po pár vteřinách ho zase položila, což se prostě nevidí. A nechápal to nikdo. Jenže právě takovéhle mimořádné situace provázejí snad každý velký turnaj. Jen si vzpomeňte na loňské mistrovství světa, když rozhodčí neuznali Angličanům jasnou branku v zápase s Německem. Nad tím taky zůstal rozum stát.
Můžete z pobytu na mistrovství posloužit nějakou zajímavostí?
My rozhodčí jsme měly hlavní stan ve Frankfurtu a na zápasy se jezdilo vlakem, létalo se jen do Drážďan. A k těm vlakům stojí za to říct, že jestli se nadává na častá zpoždění na českých železnicích, tak v Německu to zpoždění jednou nabralo i dvě hodiny.
Jak rozhodčí trávily volné chvíle?
Těch moc nebylo, ale opět se dostalo na náš pingpongový turnaj.
A vaše bilance s pálkou v ruce? Těchto zápasů bylo jistě víc než těch s píšťalkou.
Ty turnaje pořádáme na každém větším podniku, tradici jsme založily na mistrovství světa 2007 v Číně. Bohužel, ještě ani jednou se turnaj nedohrál, protože pokaždé někomu chybí soupeřka. Buď zrovna píská, nebo už odcestovala domů, či je jinak zaneprázdněná. Já z Německa odjela s bilancí dvou vyhraných zápasů.
Těšíte se, že tu nevytíženost na mistrovství světa v Německu si vynahradíte v české první lize mezi muži. Dál totiž figurujete na listině rozhodčích.
Doufám, že se na mě s delegacemi znovu dostane.
Jak vlastně vypadá vaše blízká budoucnost? Nejčastěji se spekuluje, že se stanete místopředsedkyní české fotbalové asociace, že začnete pracovat v komisi rozhodčích UEFA, a že píšťalku definitivně odložíte.
Svou budoucnost v téhle chvíli nedokážu odhadnout a spekulovat v žádném případě nebudu. Teď zkrátka platí, že jsem listině rozhodčích pro první a druhou ligu, a že se budu těšit na delegaci k zápasu.
