Kvůli hokejovému šampionátu si jeho přátelé pořídili satelit. Společně fandili Česku. Dnes večer se usadí před televizi, vedle něj manželka. A budou fandit. Mají to rozdělené. On drží palce Řecku, ona Česku.
Jeho rodiče ze země vyhnala občanská válka, dětství strávil v Krnově. Fotbal hrál za místní tělovýchovnou jednotu. Před víc než deseti lety se do Řecka vrátil, přesto stále výborně umí česky.
„České hráče obdivuju. Nelíbí se mi jenom Baroš, všichni jako Poborský, Nedvěd hrají kolektivně, jen on je sobec. Ale to možná kanonýr potřebuje.“
Jak se bude zápas vyvíjet? „Češi budou útočit, my budeme mít vpředu osamoceného Charistease a staženou obranu. A můj tip? Vyhrajete 3:1. Museli bychom mít velké štěstí, abychom zase překvapili,“ říká upřímně.
„Ale jsem si jistý, že Řekové vyjdou do ulic, i když prohrají.“ U bílé věže v Soluni, kde bydlí, oslavovalo postup do semifinále čtyři sta tisíc fanoušků.
„Bylo to největší shromáždění v historii města. Postup mezi čtyři nejlepší byl obrovský úspěch, nikdo to nečekal. Fotbal máme rádi, ale nikdy jsme v něm nevynikali.“
Všichni uznávají, že k němu nejvíc pomohl německý trenér Otto Rehhagel. To on hráče přivedl k evropskému myšlení. „Přitom si vybavuju, že ho po několika porážkách spousta lidí odepisovala.“ Novináři v Řecku se ptali: proč vyhazujeme peníze za zahraniční kouče? Teď je pro ně bohem.
„Zlom nastal v kvalifikaci, když jsme porazili Španěly. Od té doby ho chválí všichni politici i arcibiskup, někteří ještě včera neznali ani pravidla... Ale je to hezké, všichni jsou tu teď milejší a sebevědomější. Snad nám to vydrží i po Euru.“