"Říkat Soukup pro ně bylo složité, tak mě všude v novinách a televizi nazývají ‚captain Skop‘. To je pro ně jednodušší," vysvětluje český trenér. "Ani nevím, proč jim Soukup dělá takové problémy. A to captain znamená takové zdvořilejší arabské oslovení."
Bývalý asistent u brněnského týmu a strůjce stříbrného zázraku české dvacítky na loňském šampionátu v Kanadě dostal minulou neděli mladé Egypťany na finálový turnaj Afrického poháru národů, když po domácí remíze se Zambií 3:3 uspěl se svým týmem v odvetě na půdě soupeře 1:0.
Přímo ze Zambie pak zamířil do Česka. "Přivedla mě sem první plánovaná dovolená. Využil jsem toho, že po úspěšně zvládnuté kvalifikaci máme volnější program," sděluje dvaačtyřicetiletý Soukup, který měl na oddech necelé dva týdny. V sobotu znovu odletí do Egypta.
Prozradíte, jak zaneprázdněný fotbalový trenér jako vy tráví dovolenou?
Teď jsem zrovna na procházce se psem a se ženou na přehradě. Jinak je to samozřejmě o vyřizování různých oficiálních věcí, banka, úřady a podobně. A také jsem navštívil známé a snažil se podívat po fotbalovém dění. Byl jsem v brněnské kabině a také na nedělním zápase na Žižkově.
Takže Brno je vám pořád blízké?
Pořád sleduju webové stránky, internet jel dokonce i teď v Zambii. A jsem v kontaktu s Karlem Trnečkou a Rostislavem Horáčkem (oba jsou asistenty trenéra Uličného pozn. aut.) plus také s jinými trenéry. Takže informace o českém fotbalu nějaké mám.
|
"Řízení je adrenalin. Je to podobné, jako když u nás přijede pouť a máte tam taková ta autíčka, na nichž se proplétáte mezi sebou." |
Nyní ale vládnete kabině juniorské reprezentace Egypta. Jak jste s přípravou týmu na domácí mistrovství světa do 20 let daleko?
Právě jsme zakončili takový podzimní blok, kde jsme museli udělat kus práce s týmem. To znamená začít pracovat na nějakém systému, strategii a změnit určité návyky, co se týče režie kempů i způsobu trénování.
Tyto věci jste se snažil u afrického mužstva poevropštit?
Spíš je odkláním na určité návyky. Samozřejmě nechci ztratit potenciál, který mají, tedy agresivitu a bojovnost. Ale musí se k tomu přidat nějaká herní disciplína, aby v tom nebyl chaos. Ze začátku tam bylo běhání, aktivita, agresivita, ale všechno bylo chaotické. Já tu aktivitu a agresivitu potřebuju usměrnit, aby věděli co a proč. Aby ta jejich vůle zůstala, ale bylo to trochu cílevědomé.
Nyní jste se po výhře v Zambii kvalifikovali na osmičlenný africký šampionát do 20 let. Co to pro vás znamená?
My jsme ten Africký pohár nemuseli hrát, protože účast na mistrovství světa máme jako pořadatelé jistou. Ale ještě před mým příchodem se tam egyptská federace přihlásila a z toho titulu by asi byla docela ostuda, kdybychom se jako pořadatelská země mistrovství světa nedostali na ten závěrečný turnaj. To se nám podařilo v dvoukolových zápasech přes Zimbabwe a Zambii, takže nás na přelomu ledna a února čeká finálový turnaj ve Rwandě. Ale já to nesměřuju k tomu, aby byl vrcholem Africký pohár, ale aby příprava a zapracování hráčů byly kontinuální až do mistrovství světa.
|
"Pokud se hraje Al Ahly Zamalek, což je jako u nás Sparta a Slavia, tak přijde 80 tisíc diváků. Na další zápasy chodí 10 tisíc." |
Jaký výsledek na něm by vás potěšil?
Nejraději bych hrál finále, stejné očekávání má i egyptský svaz, který mi dává ty nejlepší možnosti. Podmínky proti Česku jsou ohledně organizace nesrovnatelné. V Egyptě jsem opravdu "head coach", který si dělá organizaci sám podle svých představ, a oni se mi to snaží plnit. Co se týče kempů, počtu hráčů, náplně tréninku, hledání soupeřů, vybavení, tak i když je to v uvozovkách jenom Egypt, tak je ve srovnání s Českou republikou výš.
Vy jste prý postupně vyzkoušel až sto fotbalistů. Už tedy máte jasno, s kým můžete počítat?
V první fázi nám prošlo rukama tak sto hráčů, v téhle chvíli už je ten počet kolem padesáti a z toho tak třicet vidím pravidelně na kempech zhruba dvacet dní v měsíci. Těch dalších dvacet si střídavě zvu na přátelské zápasy mezi sebou, abych je viděl. Teď ten listopad a prosinec bude volnější z pohledu kempů, protože jsme za půl roku odehráli skoro patnáct zápasů, takže je teď zase nechám hrát ligu. Slíbili mi, že juniorská liga skončí do února, takže od března je budu mít do začátku mistrovství světa nepřetržitě pohromadě.
Jak se vám zatím výsledkově daří?
Zápasů je hodně a nevzpomenu si na všechny, ale prohráli jsme asi dvakrát nebo třikrát. Ale v těch zápasech, kde jsem nasadil jakoby tu silnější sestavu, jsme neprohráli ani jednou. Prohráli jsme pouze, když jsem dal šanci hráčům širšího kádru. Pak tam byly asi tři remízy a zbytek vítězství, dohromady jsme dostali asi jen šest branek.
Před nástupem do své funkce jste se bál, jak se vyznáte v egyptských jménech. Už se v nich orientujete?
Myslím si, že během měsíce jsem všech těch třicet zásadních hráčů znal. Oni mají pět šest jmen, takže si musíte najít jedno, kterým jim budete říkat.
Kolik vlastně v Egyptě chodí na fotbal diváků? Třeba na ligu?
Pokud se hraje třeba Al Ahly - Zamalek, což je jako u nás Sparta a Slavia, tak přijde 80 tisíc. Navíc to tam v současné době žije, protože Ahly se dostalo do finále africké Champions League, ta atmosféra je tam cítit. Sedmdesát procent Káhiřanů fandí Ahly, takže všude je vidět jejich červená barva.
A na běžné zápasy menších klubů chodí kolik lidí?
Takových deset tisíc chodí určitě. Já si teda snažím vybírat ty zajímavější zápasy, jinak jezdím po juniorské lize dívat se na moje kluky.
A ti nehrají mužskou soutěž?
Většina hraje juniorskou, jen asi pět jich má profesionální smlouvy a pouze dva pravidelně nastupují v lize dospělých. Pro mě je to překvapivé, ale je to i z důvodu, že nejvíc juniorských reprezentantů mají právě Ahly a Zamalek. Dostat se tam do áčka je podobně těžké jako ve Spartě. Tam jsem měl třeba Šimůnka a ten taky nehrál za áčko. Ale v Kladně potom hrál.
Jak jste si zvykl na život v Egyptě?
Na něco se zvyká hodně lehce, protože nepřemýšlíte, co si vezmete zítra na sebe. Každý den je stejně a máte tam pořád od 26 do 36 stupňů. Nezažil jsem, že by káplo, mraky se udělají tak na pět minut. Ale třeba jak jsme zvyklí si dát na fotbale klobásu, tak to tam není, protože vepřové maso nevedou. Takže jsem musel trochu změnit jídelníček. A jinak je to prostě život v arabském světě.
To znamená?
Prožil jsem ramadán, to jsem trošku musel žít jejich životem. Kolem poledne neseženete nikde jídlo, nejí se, nepije. Jsou prostě věci, na které si musíte zvyknout.
Rodina žije v Egyptě s vámi?
Nene, rodina za mnou byla jen na dovolené. Kluk maturuje a stěhování v maturitním roce by nebylo ideální. Takže střídavě lítají oni za mnou a já domů, vidíme se asi jednou za dva měsíce.
Máte v Káhiře řidiče? Nebo si troufáte do tamního provozu sám?
Mám šoféra a tlumočníka, ale snažím se hodně jezdit sám. Z místa za Káhirou, kde bydlím, to mám do kempu za pyramidami asi 80 kilometrů po obvodu Káhiry, to jezdím sám.
Takže se to dá zvládnout?
Je to takový adrenalin. Je to podobné, jako když u nás přijede pouť a máte tam taková ta autíčka, na nichž se proplétáte mezi sebou. Tak tam to zažíváte v provozu.
A celkově jste spokojený? Nestýská se vám po domově?
Samozřejmě vám chybí rodina, chybí vám přátelé a takový ten normální život. Povídání o fotbale, chození na zápasy. Ale zase nemám čas o tom moc přemýšlet. Mám minimálně tři kempy v měsíci, takže když to rozvrhnete, tak vám měsíčně vycházejí jenom tak tři dny volna. V nich relaxuju, hraju golf, kulečník nebo jdu do bazénu. A jinak mám pouze kempy a práci, jen po večerech se spojím s rodinou a se známými přes skype nebo ICQ. Takže ten čas hodně rychle uteče.
Příčiny krachu české jednadvacítky očima Miroslav Soukupa
|
