Jak došlo k tomu, že jste tak brzy přestal hrát fotbal?
Vždycky jsem se chtěl dostat co nejvýš, jenže po vojně jsem pochopil, že to jako hráč těžko dokážu. Dorostenecká liga měla jinou atmosféru než pak přebor u dospělých. Ani mě ty nižší soutěže nebavily. Přitom jsem chtěl dělat kopanou na vyšší úrovni. Dal jsem se proto na trénování, které mě chytlo. Umožnilo mi vyjádřit své představy.
Jako obránce jste prošel Aritmou Praha a vojnu strávil v Hranicích. Již jako dítě jste byl maximalista?
Už když jsem hrával za starší žáky, měl jsem v hlavě, že se chci dostat do ligy. Snažil jsem se pro to dělat maximum, trénoval jsem navíc, přistupoval jsem k fotbalu poctivě. Táhlo se to až do staršího dorostu. Postupně jsem ale zjišťoval, že každý má svůj strop schopností. Jako maximalista jsem byl zvyklý dělat všechno naplno, jenže v přeboru mě to nelákalo.
Jak se vaše okolí postavilo k faktu, že jste se rozhodl skončit?
V té době jsem byl svobodný, chodil normálně do zaměstnání, takže můj krok nebyl nijak mimořádný. Psal se rok 1991. Navíc jsem zůstal v Aritmě u žáků a pak přešel k dorostu. Po dvou letech ale nastal zlom a odešel jsem do Neratovic.
Tam jste se poměrně rychle dostal k prvnímu mužstvu jako asistent trenéra Pálky...
Aritma je menší pražský klub, kde jsem cítil, že to na vyšší úrovni nepůjde. Když v neratovickém dorostu sháněli trenéra, využil jsem nabídku. Hráli jsme druhou dorosteneckou ligu.
Měl jste trenérský vzor?
Ani bych neřekl. Snažím se vypozorovat od každého něco, čtu názory trenérů, jak se projevují, sleduji je všechny.
Cítíte jako nevýhodu, že za vámi není bohatá hráčská kariéra?
Nemyslím. Naopak. Tím, že jsem aspoň deset let hrál fotbal, mi nechybí herní praxe. A fotbal na vyšší úrovni jsem poznal během dvanácti let trénování. V Neratovicích jsem byl dlouho ve třetí a druhé lize, teď jsem v Mostě. Ve vyšších soutěžích jsem strávil osm let, což mi nahradilo hráčskou kariéru. Poznal jsem řadu věcí, které bych jako fotbalista neviděl.
A mládí je výhoda, nebo ne?
Nad tím jsem nepřemýšlel. Sedm let jsem strávil v Neratovicích, kde jsem působil pod trenéry Pálkou, Dolejšem a Urbanem a pak mužstvo vedl sám. Hráči mě tedy důkladně znali a věděli jsme, co od sebe navzájem můžeme čekat. Také v Mostě jsem prostředí poznal nejdříve jako asistent. Myslím, že věk není rozhodující v jakékoli činnosti.
Trénujete už dvanáct let. Baví vás to stále, nebo si někdy říkáte Mám to zapotřebí?
Člověk si kolikrát říká ledascos, ale baví mě to. Zvlášť v současné době, kdy se nám v Mostě daří, je dobrá parta, dobré ovzduší v klubu, mě fotbal těší podstatně víc.
Jaký je váš dosud nejsilnější trenérský zážitek?
Postup Neratovic ze třetí do druhé ligy, tehdy jsem byl hlavní trenér. Atmosféra z té doby se hodně podobná nynější náladě v Mostu.
Působíte jako klidný, uvážlivý trenér. Jste takový ve skutečnosti?
Snažím se takový být, abych neztratil přehled, když podlehnu emocím. Můžou nastat situace, kdy je potřeba trochu zvýšit hlas. Utkání jsem schopný prožívat hodně emotivně, někdy to na sobě dám znát, někdy ne.
Takže metoda cukr a bič tak půl na půl?
Asi tak. Dřív u mládeže jsem býval víc emotivnější. Souvisí to s věkem, praxí, už se na fotbal dívám jinak. Přístup k hráčům se vyvíjí. Vidím, že ne pokaždé se problémy vyřeší křikem, nadáváním. V současném fotbale hraje velkou roli komunikace.
Jeden z českých koučů prohlásil, že trenér, který mužstvo dobře připraví při tréninku, nemusí při zápase vůbec běhat u lavičky a křičet jako šílenec. Co vy na to?
S tím se plně ztotožňuji. Koučování by se mělo omezit jen na pokyny, které reagují a řeší momentální situaci. Běhat devadesát minut u lavičky a radit celou dobu není podle mě dobré. Většinu věcí trenér musí své fotbalisty naučit už v přípravě během týdne.
Fotbalem žijete celý den. Co si pod tím máme představit?
Mám rodinu, fotbal a nic víc. Není čas. Trénování není jen trénink, ale i řada hodin navíc strávených s hráči, řešení problémů, příprava, sledování soupeřů, tipování hráčů.... Sháním všechny možné dostupné materiály, abych se dozvěděl novinky. Je důležité obměňovat tréninkový proces, aby nebyl stereotypní. Televizi doma máme sice jednu, ale dvě videa, všechny zápasy si nahrávám. Jako dítě jsem fandil Bohemce, teď v Praze chodím na všechna mužstva, navíc občas třeba vyjedu do Teplic.
Z Mostu jste odešel do Střížkova, protože už jste nechtěl být asistent.
Nebyl jste tehdy uražený, že vás neurčili hlavním koučem?
Uražený? Neřekl bych. Určitě jsem se ale už tenkrát cítil, že bych Most mohl trénovat. Vedení rozhodlo jinak a já mu to nemůžu mít za zlé. Jsem nakonec rád, že jsem se v Mostě znovu objevil. Nemá cenu pitvat se v tom, co bylo. Aspoň jsem během roku na Střížkově nasbíral zkušenosti. A pak se vrátil do klubu, kde jsem se nemusel seznamovat s prostředím. To mi hodně pomohlo.
Most stojí před kolosálním úspěchem. Kdyby teď končila druhá liga, postupoval by do první ligy!
Jsme rádi, že jsme v tomhle postavení, budeme se ho snažit udržet. Jestliže se až do konce budeme o ligu prát, byl bych zklamaný, kdybychom nepostoupili. První ligu trénovat chci, hráči po ní také touží.
Jaký je váš trenérský sen?
Dávám si postupné cíle. Není důvod myslet si, že vše teď bude jednodušší. Nejbližší a můj hlavní sen je postup do první ligy, v ní bych se jednou chtěl objevit.