Itálie se stala mistrem světa počtvrté v historii. Ve finále byla naposled před dvanácti lety, ve Spojených státech však s Brazílií penaltový rozstřel prohrála.
Obě jedenáctky nastoupily v nejsilnějších sestavách se všemi hvězdami. Trojnásobní světoví šampioni Italové byli naposled ve finále před dvanácti lety, když na penalty prohráli s Brazílií.
Francouzské mužstvo se do finále dostalo po osmi letech, když v roce 1998 v domácím prostředí v Paříži získalo zatím jediné světové prvenství po vítězství nad týmem Brazílie.
V úvodních minutách finále se toho přihodilo nevídaně. Francouzský útočník Henry tvrdě narazil hlavou do Cannavara, skácel se k zemi, zjevně otřesený byl ošetřován přímo na trávníku i za lajnou, po chvíli se však na hřiště vrátil.
Zanedlouho si žlutou kartu za tvrdé sražení Vieiry vykoledoval italský obránce Zambrotta, potom pronikajícího Maloudu trefil nepatrně do nohy křižující Materazzi, francouzský hráč zákrok zveličil, natáhl se jak široký, tak dlouhý a argentinský sudí Elizondo ukázal na penaltu.
K té se postavil Zidane, oklamal Buffona obloučkem do břevna, od něhož se míč odrazil čtvrt metru za brankovou čáru a poté ven do hřiště. Ani Zidane si v prvním okamžiku nebyl jistý, ale vzápětí už měl ruce nad hlavou - Francie vedla 1:0.
Italské hráče rychlý inkasovaných gól nezaskočil, dál se dostávali do hry kombinacemi nakrátko a svědomitě se snažili dobývat soupeřovu polovinu. Rovněž Francouzi se nezatěžovali nelíbivým bráněním a jak mohli, pronikali k italské šestnáctce také.
Přišla 19. minuta a s ní italský roh. Míč si postavil režisér týmu Pirlo, poslal ho před Barthezovu branku, tam Materazzi přeskočil clonícího Vieiru a hlavou vyrovnal. Gólman Barthez ale bez viny nebyl.
Po vyrovnání skóre se hrálo hlavně mezi oběma šestnáctkami, do šance se neprobili ani Italové, ani Francouzi. Hra se pomalu ale jistě začala drobit množstvím osobních soubojů, při nich hráči často ochotně padali a předstírali soupeřovy fauly. Dalo se ale pochopit, že boj o každý metr trávníku byl nesmlouvavý, vždyť o nejprestižnější finále, jaké se ne světě jednou za čtyři roky hraje.
Deset minut před přestávkou konečně zase vzrušení, do blízkosti Bartheze se probil Toni, ale jeden z francouzských zadáků srazil střelecký pokus na roh. Opět ho zahrával Pirlo a před francouzskou brankou tentokrát kraloval Toni - jeho hlavička ale skončila na břevně!
Italští fotbalisté začínali mít nenápadně navrch, alespoň podle toho, že častěji se hrálo na francouzské polovině. Barthez musel bleskově vyběhnout na nepovedenou malou domů, už už byl u míče Toni.
Do poločasu se už skóre nezměnilo a zdálo se, že oddech přivítali spíš Francouzi.
Druhých pětačtyřicet minut mnohem ostřeji odstartovali francouzští hráči. Jako by chtěli rychle rozhodnout. Italskou obranu proháněl hlavně Henry, při prvním průniku před Buffona ale už neměl sílu na razantní střelu, podruhé nesobecky volil přihrávku a míč byl sražen na roh.
Potom italské vody začal čeřit Maloudam napodobil Henryho a také se pouštěl do povedených individuálních akcí. V 53. minutě rozhodčí přehlédl penaltový faul Zambrotty právě na Maloudu, po chvíli Malouda pronikl do vápna, jeho zpětná přihrávka prošla těsně před Buffonovou brankou a Ribéry míč přeběhl...
Italové se bránili a z defenzivy se nemohli vymanit. Jejich kouč Lippi na to reagoval po hodině zápasu dvojím střídáním, poslal na hřiště čerstvého záložníka De Rossiho a dopředu Iaquintu. Hned po této rošádě dopravil míč do francouzské sítě hlavou Toni, ale gól kvůli jeho ofsajdu platit nemohl.
A už tu byla odpověď Henryho, elegantně prošel do pokutového území a ač tísněn Cannavarem tvrdě vystřelil. Buffon ale jeho pokus bezpečně vyrazil.
Francouzi byli dál viditelně lepší, převahu měli územní i herní.
Brankáře Bartheze tak po dlouhé době vylekal až v 77 minutě Pirlo, který z přímého kopu poslal falšovaný míč půl metru vedle pravé tyče. Potom se při pádu po vzdušném souboji bolestivě zranil Zidane, podle jeho gest to vypadalo buď na vyhozené pravé rameno, nebo na zlomenou klíční kost. Po asi dvouminutovém ošetření však francouzský šéf v utkání pokračoval.
A stejně tak pokračoval francouzský tlak a italský trenér vsadil na Del Piera, který přišel na trávník místo Camoranesiho. To Francouzi měli vystřídáno jen jednou, jako by jejich kouč Domenech tušil, že čerstvé síly se budou hodit na prodloužení. A to také po skončení normální hrací doby přišlo.
Obraz hry se poté nezměnil, tlak Francouzů spíše sílil. Jeho výsledkem byly dvě velké brankové příležitosti. Do šestnáctky se prodral Ribéry a gólman Buffon se modli, aby míč po Ribéryho střele vytlačil alespoň očima těsně vedle. Vzápětí dělník Ribéry odstoupil a nahradil ho Trezeguet.
Nádherný moment přišel v závěru první části prodloužení. Z pravé strany odcentroval Sagnol a přesnou gólovou hlavičku Zidana ekvilibristickY vyrazil nad břevno Buffon.
A šlo se do druhé přesčasové patnáctiminutovky. Hned zkraje odešel ze hřiště Henry a nastoupil Wiltord. A potom už všichni přihlíželi ostudnému konci Zidana: ten prudkým úderem hlavou do prsou srazil italského stopera Materazziho a dělal jako by nic.
Sudí Elizondo byl k akci zády, ale po konzultaci s pomezním Zidana správně vyloučil! A velký fotbalista odcházel po svém zkratu z trávníku v slzách...
Hra se potom přece jen vyrovnala a aktéři finále si spíš už dávali pozor, aby neudělali nějakou fatální chybu. Vrcholný duel šampionátu dospěl k penaltovému rozstřelu, v němž rozhodující pokutový kop proměnil italský obránce Grosso. Vedle Zidana se stal smutným hrdinou francouzský útočník Trezeguet, který penaltu nedal.
