Hra plná barikád. Nejvýstižněji to řekl fotbalový král Pelé: "Tohle je první mistrovství, kde mě obránci a záložníci zaujali víc než útočníci." Defenziva měla navrch, pokutové území bývalo nedobytnou barikádou. Fotbal se proto nejvíc změnil ve střelbě z dálky, přibylo jí. Umožnil to i nový míč Teamgeist, jenž létá rychleji než předchozí typy.
Málo gólů. Padlo jich 145, nepočítaje finále. V průměru na zápas 2,30 gólu. Hůř si vedli střelci jedině v Itálii 1990.
Únava. Obhájit korunu pro nejlepšího fotbalistu světa, dotáhnout Barcelonu k trofeji z Ligy mistrů, španělskému titulu, denně trénovat, točit reklamy... To všechno je během roku možné. Ale ne pak ještě zářit na mistrovství světa. Ukázal to příklad Ronaldinha. Proto neroztančil sambu, nýbrž pletl kroky. Patřil do skupiny hvězd, jejichž únava srážela některé týmy.
(Ne)omylní rozhodčí. Sláva to nebyla, ale po skandálech před čtyřmi lety v Asii se čekaly ještě větší potíže. Letos vstoupil do dějin Rus Ivanov rekordními 16 žlutými a čtyřmi červenými kartami v rozhádaném osmifinále Portugalsko – Nizozemsko a Angličan Poll, když omylem vyloučil Chorvata Šimuniče až po třetí žluté. Hodně zloby vyvolala podivná penalta Italů proti Austrálii: přišla za přifilmovaný pád a ještě v páté minutě nastavení. Čím rozhodčí zaujali, bylo dobré posuzování ofsajdových situací. Šéf FIFA Sepp Blatter přesto považuje sudí za problém a na příští šampionát prý vezme jen profesionály.
Rekordně karet. Proti minulému šampionátu se téměř zdvojnásobil počet vyloučených a o pětinu narostl počet žlutých karet. Rozhodčí zpřísnili zdržování hry, což je dobře, a úzkostlivě trestali mužnější souboje, což fotbalu neprospělo. Bude-li trend pokračovat, je nutné, aby hráči příště měli stop po třech žlutých, ne dvou, což FIFA zvažuje. Jinak by se mohlo stát, že finále bude zápasem béček, protože opory budou v trestu. Třeba při semifinále Francie – Portugalsko nastoupilo 11 hráčů pod hrozbou druhé žluté.
Plné stadiony. Byla to druhá nejvyšší návštěvnost po turnaji v Americe, kam před dvanácti lety chodilo průměrně 68 604 diváků na zápas. Kapacita německých stadionů tohle neumožňovala, přesto bývalo všude plno, přišlo téměř 3,4 milionu fanoušků, což činí průměr bezmála 53 tisíc na zápas. Pro srovnání: naposledy v Asii chodilo o 10 tisíc míň.
Brazílie. Hlavní favorit selhal. Tím, že vypadl už ve čtvrtfinále, a ještě víc tím, co předvedl na trávníku. Ani památky po vlastním útočném stylu, žádný odvaz, jen podivná sázka na defenzivu.
Hvězdy chyběly. Ronaldo sice slavně dosáhl patnácté trefy na mistrovství světa, čímž v historické tabulce předskočil Gerda Müllera, ovšem jinak obtížně bojoval s nadváhou. O Ronaldinhovi už zmínka byla. Uchvátil alespoň Zidane svým druhým dechem, skvěle chytal Buffon, ve výborné formě se představila řada obránců a příslib pro budoucnost ukázal mušketýr s jizvou na tváři Ribéry.
Bez rváčů. Němci nezklamali, turnaj připravili precizně. Až na některé výstřelky bitkařů z Polska a Anglie zvládli statisíce fanoušků, kteří na šampionát přijeli.
Mýty. Některé padly. Namátkou, že domácí Německo umí hrát jen tupý fotbal a propadne. Jiné naopak zůstávají. Třeba ten o nástupu zemí třetího světa, které by měly fotbal ovládnout, zvlášť pokud jde o Afriku. Nejdál se dostala Ghana mezi 16 nejlepších, ovšem čtvrtfinále bylo už čistě záležitostí Evropy a Jižní Ameriky. A vítěz na evropské půdě, vyjma roku 1958, je, jak jinak, ze Starého světa.
