"Na hřišti jsou si všichni rovni. V tom je sport krásný," říká osmnáctiletý Michael Njihia, jeden z deseti mladých černošských talentů, kteří si minulý týden zahráli v Česku.
Přijeli, aby viděli Evropu, mluvili s lidmi o fotbale a o tom, jak se žije v chatrčích, kde jsou voda a jídlo přepych.
"Fotbal pro mě znamená život," říká Michael. Právě tahle hra je pro ně šancí, jak žít lépe. Mladík zůstal sám s matkou, otec umřel dřív, než se syn narodil. Do míče, ve skutečnosti chuchvalce igelitových tašek omotaného provázkem, začal kopat před šesti lety.
Zatímco vrstevníci z jeho čtvrti běžně fetují a pijí alkohol, on díky sportu dostal šanci studovat střední školu a teď i cestovat po Evropě. "Jednou bych chtěl hrát profesionálně," říká Michael o svém největším snu.
Ve škole se naučil plynně anglicky, stejně jako ostatní hráči týmu, který přijel do Česka. Jeho kamarádovi to vyšlo: hraje první keňskou ligu, z vydělaných peněz zajistil rodinu a mohl se přestěhovat z nuzného slumu do normálního bytu. Další známý z vesnice zase dostal stipendium a odjel hrát do USA. Pro okolí jsou dnes oba hrdinové.
"Zatím si fotbalem nevydělávám, nanejvýš dostanu po zápase peníze na lístek na autobus domů," říká Michael. I to je dost: Matčin plat někdy nestačí ani na to, aby se najedl více než jednou denně. Spoluhráči z týmu jsou na tom podobně.
Afričani v Jakubčovicích
"Jé, čím jsou to natření?" kouká na černošské hráče vylekaná čtyřletá holčička v Jakubčovicích u Opavy, jednom ze čtyř míst, kam keňští fotbalisté přijeli hrát turnaj s místními mužstvy. "Tak ono se to podařilo. Koho by napadlo, že k nám do vsi přijedou hrát Afričani. A jde jim to," oceňuje soupeře při zápase sekretář místního klubu Jaroslav Rovňan.
Tým deseti afrických fotbalistů, mezi nimiž byly i dvě dívky, znamenal pro Čechy opravdovou atrakci. Akci svou účastí podpořil i reprezentant Ujfaluši. Pozornost vzbudili hlavně na vesnicích. V Praze ani v Brně vinou špatné propagace nepřišli skoro žádní diváci.
"Cože, ženská hraje fotbal? Tak proti ní kopat nebudu," říká významně spoluhráčům jeden z mladíků, když uvidí v keňském týmu dívky. To je naposledy, co taková věta zazní.
Jakmile začne zápas, nad hrou Afričanů místní uznale pokyvují. "Ty jo, to je neuvěřitelný, jak jí balon drží u nohy. Na tu holku je radost koukat," prohlašuje Radek Sýkora, jeden z protivníků, a šťouchá do kamaráda.
Vzápětí Keňanka Doreen dává po sólové akci gól a pak na další přihrává. Na konci je vyhlášena jedním z nejlepších hráčů turnaje. "Překvapilo mě, jak dobře hrají. A holky? Ještě jsem neviděl lepší fotbalistky," nešetří chválou rozhodčí Miroslav Kincl.
Lámali dívkám srdce
Dívky vzbudily velkou pozornost i na druhé straně, a to ani nemusely umět fotbal. "Potkal jsem tady dívku svých snů, je to blondýna," říká s úsměvem od ucha k uchu sedmnáctiletý Havenar Maloba.
Pro Afričany ve věku od šestnácti do jedenadvaceti let je Česko nejen zemí blahobytu, ale i krasavic. Havenar a spoluhráč Bonifác se během dne nenápadně odpojili od ostatních a vyrazili na vesnickou pouť. Po dvou hodinách se skoro nemohli vymanit z objetí dvou asi patnáctiletých děvčat.
"Jsme zamilované. Přiletíme za vámi do Nairobi," volaly za nimi se slzami v očích. Vůbec nevadilo, že neumějí anglicky ani slovo, takže si s chlapci nemohly o ničem povídat. "Ještě jsem fakt nezažil, aby kvůli mně holka brečela," diví se druhý den Havenar.
Keňané toho v Česku stihli hodně. Poprvé v životě se svezli na koni, zažili opékaní buřtů u táboráku a byla to až česká zoo, kde poprvé uviděli slona. Jen s koupáním v bazénu byla potíž. Až na jednoho totiž nikdo neumí plavat. "V jezerech se v Keni koupat nedá. Jsou tam krokodýli, na plavání v bazénu nemáme peníze," vysvětlili fotbalisté. V pražském Podolí si alespoň zajezdili na toboganu.
"Lidé jsou někdy překvapení, tolik černochů asi nevidí každý den," říká Havenar. Hráči ostatních týmů i diváci se snažili překonat jazykovou bariéru. V Jakubčovicích dokonce místní uspořádali sbírku starých kopaček. Pro fotbalisty, zvyklé hrát naboso a s míčem smotaným z igelitu, měla taška plná fotbalových bot cenu zlata.
Jedenáctidenní pobyt v Česku byl za odměnu. Deset sportovců bylo vybráno z celých 17 000 vrstevníků, kteří jsou členy MYSA, keňské dobročinné mládežnické organizace. Od ní dostávají stipendium, aby mohli studovat střední školu. "Jsou to ti nejlepší. Kromě fotbalu tvrdě pracují třeba při uklízení špinavých ulic slumu," říká Jana Krczmářová ze sdružení INEX, hlavní organizátorka turnajů Fotbal pro rozvoj v Česku. Náklady akce platilo z největší části české ministerstvo zahraničí.
Vrátím se. Ale s jinou ženou
Keňané v Česku ani jednou nevyhráli. Ale jen několik dní předtím triumfovali na mezinárodním turnaji v malém fotbale v Německu. "Tyhle výlety jsou šance, aby si nás někdo od fotbalu všimnul. Mým snem je hrát ženskou ligu v Evropě," říká Doreen Nabwire.
Pohádkové příběhy chudých dětí, z nichž vyrostli fotbaloví bozi (Francouz Zinedine Zidane, Liberiec George Weah), se však nepíší často. A hráči keňského týmu si to uvědomují. Pokud nevyjde kariéra ve fotbale, rádi by dál studovali. "Nezbývá než doufat v nějaké stipendium, bez vzdělání se nikdy mít líp nebudeme," shodují se.
Jisté je jedno: pro těch deset Afričanů už nebude Česko jen malou zemí kdesi v Evropě. "Smutný jsem jedině z toho, že už musíme jet. Svoji českou lásku jsem tu sice musel nechat, ale chci se sem jednou vrátit. To už asi bude s jinou ženou," řekl s úsměvem Havenar Maloba.
