"Když jsem po dvanácti letech vyklízel skříňku v kabině s tím, že se po dovolené nevrátím, nebylo to příjemné," přiznává fotbalista s nejvíce starty v jihlavském klubu (23 v první lize, 250 ve druhé).
Součástí jihlavského A-týmu jste byl od roku 2000. Jak na toto období budete vzpomínat?
Jako na krásných dvanáct let. Celou svou profesionální kariéru po návratu z vojny v Dukle Dejvice jsem strávil tady. Takže jsem tu prožil kus svého života.
V dnešní době se klubismus příliš nenosí. Jak jste vy vydržel dvanáct let na jednom místě?
Ze začátku jsem byl mladej a naskakoval jsem. Pak už jsem hrál stabilně. Poté přišel postup do ligy, užili jsme si nejvyšší soutěž. Po sestupu jsme se do ní chtěli vrátit. No a najednou se ohlédnu a dvanáct let je pryč.
Jak jste po té době přijal fakt, že vám vedení klubu po dalším postupu nenabídlo smlouvu?
Taková zpráva se samozřejmě nepřijímá lehce. Ale měl jsem těžké zranění (zlomenina holenní a lýtkové kosti), skoro rok jsem nehrál. Začal jsem nastupovat až ke konci soutěžního ročníku. Ale věřil jsem, že noha už stoprocentně drží.
Žádné potíže se neprojevovaly?
Když jsem v lednu nastoupil do přípravy, celé tři měsíce jsem absolvoval na umělkách, v lese, na ledě. A noha byla bez problémů. I celé jaro, kdy jsem se obával, že se může znovu ozvat. Ale všechno vydrželo. Takže jsem si říkal, že je to dobrý signál. A stále jsem věřil, že smlouva bude prodloužena.
Čím si vysvětlujete, že je tomu jinak?
V zimě se udělaly nějaké přestupy, přišly posily. Jsou zde hráči pod smlouvou, nový trenér Komňacký si bude chtít někoho dovést, má svoje představy. Takže na můj post bude velký přetlak. Proto by bylo ze strany klubu zbytečné prodlužovat další smlouvu, mít tady moc hráčů a řešit to třeba hostováním. Z pohledu klubu se to tedy dá pochopit. Ale já osobně se z toho budu ještě chvilku vzpamatovávat.
Bezprostředně po návratu FC Vysočina do nejvyšší soutěže jste řekl, že jste rád, že se v Jihlavě bude hrát liga. Ať už s vámi, nebo bez vás. To už jste rozhodnutí klubu tušil?
Po zranění je vaše vytížení menší. Celý podzim jsem byl mimo, ani na jaře jsem moc neodehrál. Ale pro mě bylo důležité, že noha drží. A když jsem ke konci začal naskakovat na delší dobu a postup se povedl, věřil jsem, že si ligu v Jihlavě ještě zahraju.
Nakonec vše dopadlo jinak...
A já to beru jako novou výzvu. Budu dělat trenérskou kariéru a fotbal budu hrát už pro zábavu.
Takže ještě úplně nekončíte?
Chci ještě hrát. Je mi jednatřicet, nechci to úplně zabalit. Takže si domlouvám angažmá v nižší soutěži Rakousku. A k tomu budeme s Jihlavou pasovat nějaké to trenérství. Budu mít více zaměstnání.
V klasické profesionální kariéře ale pokračovat nebudete?
Měl jsem nabídku z jedné z vyšších rakouských soutěží. Ale bylo to na hodně dojíždění, minimálně třikrát čtyřikrát týdně. Takže jsem po nějakém zvážení řekl ne.
Jihlavě začala v pondělí příprava. Nesvrběly vás ruce?
Vím, že příprava začala v pondělí ráno v devět. A když najednou v neděli nepřemýšlíte o tom, že zítra musíte být v práci, ale že máte volno, není to moc příjemné. Ale říkal jsem si, že se za klukama přijedu podívat. Zjistit, kdo tu je a kdo ne. A pozdravit je.
Chystáte pro bývalé spoluhráče nějakou rozlučku?
Na to asi nebudou mít čas. Teď budou v pořádném zápřahu. Což je asi jediné, co jim v tom teplém počasí nezávidím. I když je to zase lepší než v zimě. A alespoň mohou být na hřišti v kopačkách. Zatímco já stojím vedle v pantoflích.
A v kontaktu s nimi zůstanete?
Tím, že snad budu v klubu fungovat dál, se s nimi budu vídat dennodenně. Jen do šatny, na to svoje místo, už nebudu chodit. Už se uvidíme při jiných příležitostech, na hřišti nebo tady v areálu. Jen nebudu hráč, ale trenér.
