Avšak ne všechno se později v kariéře Michala Pecháčka vyvíjelo tak bláhově, jak by se od počátku mohlo zdát.
Připomeňme, že tento 21letý hráč, jenž v současné době restartuje svoji kariéru v Jihlavě a nejspíš zde bude na půl roku hostovat, se jmenuje Pecháček.
Ukrojíme-li z jeho příjmení ‚áček‘, zůstane nám ‚pech‘.
Pech tenhle mládenec v posledních měsících bezesporu měl. Však i sám říká: „Asi na tom mém příjmení něco bude.“ O tom ale později.
Když přišel před více než dvěma lety do Itálie, první měsíc měl místo v kabině nejvyššího týmu a s „áčkem“ i trénoval. Následně, když začala hrát sezonu rovněž Primavera, tedy místní juniorka, přesunul se mladík ke svým vrstevníkům.
Italská nátura mi sedla
Na vlastní kůži tak slávistický odchovanec mohl zažít rozdíl mezi tím, jak se trénuje u nás v Česku a jak v Itálii.
Zpětně srovnává: „Víte, přišlo mi, že co se týče intenzity, nasazení, to bylo v porovnání s Českem diametrálně odlišné.“
Všichni prý v Itálii makali se zájmem, nikdo nic nevypustil.
Na otázku, proč se přístup a nasazení tak liší, složitě hledá odpověď: „Těžko se to popisuje. Nevím, jak to říct. Možná to souvisí s mentalitou? Nevím. Přišlo mi, že mají větší respekt, že si toho víc váží.“
Přitom právě Italové jsou jako jižanský stát vyhlášení tím, že mají vše takříkajíc „na háku“, zkrátka že jsou pohodáři.
To mimochodem Pecháčkovi na Itálii vyhovovalo. „Já jsem taky takovej pohodář, mně ta jejich nátura sedla,“ usmíval se.
Jak se ale zdá, co platí v životě, to už se nemusí odrážet na hřišti.
Na severu Itálie strávil český mládežnický reprezentant půl roku.
Bydlel tam sám, a tak – jak sám tvrdí – to pro něj byla i velká škola života. Na prostředí si zvykl rychle, byl náramně spokojený, když vtom přišel moment, jenž určil ráz jeho kariéry na několik příštích měsíců.
Michal Pecháček z italského Udine přichází na trénink Jihlavy.
Tenkrát při jednom z utkání za Primaveru po hlavičkovém souboji špatně dopadl na zem a tušil, že je malér. „Něco jsem si udělal s kloubem u palce,“ vzpomíná.
Na nic vážného to ale nevypadalo. Když noha bolela, lékaři mu píchli injekci s anestetiky, aby to přešlo.
„Jenže pak už to dospělo do fáze, že mě noha bolela i přes ty injekce,“ vykládá v rozhovoru.
Chtě nechtě musel na nějaký čas kopačky hodit do kouta a nohu začít pořádně léčit. „Problém byl, že nikdo nevěděl, co s tím,“ vzpomíná si.
Navíc tím, že našlapoval jinak, tak noze ulevoval, a to se projevilo zle i v jiných částech těla. „Dostal jsem z toho dva záněty do achilovky.“
Z ligy až do juniorky v Příbrami
A tak v létě roku 2015, tedy půl roku poté, co do Itálie odešel, padla volba na návrat do rodné země. Fotbalový talent se léčil v jedné pražské klinice a později se připojil k týmu ligových Teplic.
Nejprve trénoval individuálně, následně už s ligovým áčkem. „Byl jsem několikrát na lavičce, ale nedostal jsem příležitost,“ povídá o angažmá na severu Čech.
Za dalšího půl roku, v zimě, měl navíc znovu pech, protože onemocněl a vynechal část přípravy.
Slibně rozjetá kariéra tak nakonec nabrala zcela opačné obrátky, než by si někdejší mládežnický reprezentant představoval.
V létě následujícího roku musel znovu na hostování, tentokrát se mladík přesunul do středu Čech, konkrétně do Příbrami. Když se ohlíží se tamějším působením, vypočítává: „Za trenéra Pulpita jsem nehrál, ale když přišel kouč Rada, nastoupil jsem na podzim do deseti utkání.“ Přičemž celkem nastřádal v první lize 727 minut.
Nebyl by to (Pech)áček, kdyby se mu opět něco nestalo. Na přelomu loňského a letošního kalendářního roku se vrátil problém, který fotbalistu trápil kdysi v Itálii.
„Asi jak jsme hráli na umělce, to tomu přispělo,“ tuší.
Na jaře se tak musel spokojit s pravidelnými starty jen za příbramskou juniorku. Zároveň ale také spolupracoval s fyzioterapeuty, kteří mu doporučili speciální vložky. Na ty nedá dopustit: „Musím to zaklepat, zatím mi pomáhají. Na jaře jsem to skoro už necítil.“
Hraje na kraji obrany i zálohy
Minulý týden se hráč italského Udine zapojil do přípravy v Jihlavě. Na Vysočině se hovoří o tom, že by měl v klubu podepsat půlroční hostování. Termín, do něhož se klub rozhodne o jeho případném angažování, však určený nebyl. Bude tedy i pro Pecháčka překvapením, kdy se klub rozhodne. On sám otevřeně doufá: „Snad to klapne.“
Hrát by pak v modrých dresech mohl na pravé obraně či pravé záloze. „Je mi to jedno, která z těchto dvou pozic, nejlépe se ale teď cítím asi na pravém beku,“ povídá.
Možnost znovu si zahrát českou první ligu, to by pro mladého fotbalistu znamenalo jakýsi restart kariéry. V minulosti už ale pochopil, že záležet bude na více faktorech.
Třeba na tom, zda znovu nebude mít ten svůj pověstný pech.
