"Chtěl bych to zkusit, i když neumím ani slovo vietnamsky," zubí se smíšek Michal Nguyen, pravý bek druholigového Baníku z česko-vietnamské rodiny. "Táta sem jel 14 dní vlakem přes Sibiř."
Kdy jste se o zájmu vietnamské reprezentace dozvěděl?
Nabídku jsem dostal v minulé sezoně, byli se na mě podívat na derby ve Varnsdorfu. Zrovna jsem hrál a zápas se mi podařil. Byli jsme si s trenérem sednout, řekl mi, že se mnou počítá. Ještě potřebuju udělat vietnamské občanství, už měsíc se vyřizuje. Mám pouze české, máma je Češka.
Vezmou vás rovnou do áčka?
Jasně, to je super! Je výhoda, že když mám tátu Vietnamce, můžu reprezentovat vlast svého otce. Když o mě mají zájem, proč to nevyužít? Reprezentace jako reprezentace, to se počítá.
FaktaVietnam a fotbal Reprezentace je v žebříčku FIFA na 120. místě (16. v Asii). V červnu porazila Mozambik 1:0 a Hong Kong 2:1, Číně podlehla 0:3. Ligu vede T&T Ha Noi. FIFA uvádí, že ve Vietnamu je 1,9 milionů fotbalistů, ale jen 24 150 registrovaných (v Česku 686 257) ve 35 klubech (v Česku 4 108). |
Máte přehled o současném vietnamském fotbale?
Koukám na internet, v televizi to vůbec nedávají. Na podzim je Suzuki Cup, velký turnaj v jihovýchodní Asii, blázinec. Hraje tam Malajsie, Thajsko a podobné země kolem Vietnamu. Je jasné, že bych se s tamním nároďákem těžko dostal na mistrovství světa, ale třeba na olympiádu by bylo blíž.
Jak otec sleduje vaši kariéru?
On mě podporuje, je do toho blázen. Po každém zápase, po každém tréninku mi volá, jak na sobě pracuju, stará se o mě. Vietnamská výchova je sice přísnější, ale on je takový volnější, v pohodě. Obecně Vietnamci chtějí děti vychovat tak, aby byly chytré ve škole a aby se z nich něco stalo. A až vystudují, aby to pak rodičům vracely a staraly se o ně, až budou starší.
Muselo ho nadchnout, že máte smlouvu a fotbal vás živí.
Je hrdý, šťastný. Byl to jeho sen. Má kluka, který navíc ještě hraje fotbal. On ho hrál taky, za béčko Litvínova. Táta je tady 35 let. V sedmnácti sem jel čtrnáct dní vlakem přes Sibiř, přes Rusko.
Proč zakotvil právě v bývalém Československu?
Ve Vietnamu byla válka, jeho bratr zahynul. A proto rodina mohla dát jednoho syna do Evropy, aby se měli líp. Rozhodili ho do Čech. Přijel sem, na čtyři měsíce ho vzali do Vítkovic, aby se naučil česky. Pak je umístili do fabrik po republice. Táta si udělal ještě výučák na svářeče a šel pracovat do litvínovské chemičky, vydržel tam dvanáct let.
A teď dělá co?
Už sám na sebe, podniká. Má na Brandově euroasijskou restauraci, hned u hranic. Dělá to dobře, je šikovný, maká od rána do večera. Jsem na něj taky pyšný.
Vietnamci jsou dost pracovití.
Vidíte sami, že Češi mají večerku už minimálně, nikdo z nich by to nedělal. Vietnamci dřou od rána do večera a půlku peněz pak posílají svojí rodině domů do Vietnamu, kde vám 15 až 20 korun stačí na oběd, tedy na polívku a hlavní jídlo. Takhle to prostě je, oni mají takovou mentalitu.
Byl jste už ve Vietnamu?
Ani jednou, vůbec! Teď mám příležitost, kdybych reprezentoval. Ale i tak se tam chci podívat, to je moje povinnost. Musím tam vzít přítelkyni na dovolenou. Mám výhodu, že je tam tátova rodina, nemusím si platit hotel, stačí letenka.
A vietnamsky umíte?
Ani slovo! Já jsem vychovávaný jako Čech, u nás doma se mluvilo jen česky. Komunikoval bych tam pouze anglicky, jako s trenérem nároďáku, když mě tady byl pozorovat. Táta ještě překládal, když chtěl slyšet něco víc.
Co vám otec říkal o vietnamském fotbale?
On se tam byl podívat na první ligu. Říkal: Míšo, kdybys to viděl, dvanáct tisíc lidí přišlo. Oni jsou do fotbalu blázni, šílí. Na ligu chodí těch deset patnáct tisíc fanoušků.
A tamní ligu byste hrát nechtěl?
Bylo by to pro mě těžké kvůli vedru. Nevím, jestli bych si na to vůbec zvykl. A taky ve fotbale je tam hodně mafie, podplácí, zkouší to na hráče, jestli by zápas pustili. To přece nemám zapotřebí.
Když jste z půlky Vietnamec, neměl jste v českém fotbale problémy s rasismem?
Aby mi nadávali do Vietnamců, to vůbec. Oni by si ani na mě netroufli, myslím. Já si nic nenechám líbit. Jen kluci hecují, že jedeme k tátovi na jídlo, aby se nadlábla celá šatna. Když se tady hrála první liga, mostecký tým tam měl soustředění.
Baník se pro druhou ligu zase omladil, cítíte ještě větší šanci?
Teď je velká příležitost, abych hrál, chci se dostat do základní sestavy. Budu na sobě makat, abych přesvědčil trenéra. Už mám ve druhé lize asi 16 startů, z toho deset v základu. Na soutěž jsem si zvykl.
Nebojíte se, že to bude jako loni na podzim boj o záchranu?
Může se to stát, ale myslím si, že Pilař a Procházka to nedopustí. Je to záruka. Jsou staří a dodávají nám podporu, působí na hřišti i v kabině. Je důležité, že zůstali.
Kdo je váš vzor?
Teď Sergio Ramos, líbí se mi, jak hraje za Španělsko. Výborně! Může kopat stopera i pravého beka, kde ho mám nejradši. Já jsem taky pravý obránce, moderní, nahoru-dolů. Jsem odchovanec Litvínova, v sedmi jsem šel do Teplic, ve dvanácti si mě vytáhl do Mostu trenér Hofmann.
