Přesně o čtvrt století později prodal Pavla Nedvěda za miliardu a půl do Juventusu. Jako manažer. Je to zřejmě nepřekonatelný rekord tuzemského fotbalu.
Synové David (45) s Michalem (40) byli u toho. Oba snili o velké kariéře, ale slavné příjmení Nehoda je spíš sráželo. Teď pomalu přebírají manažerský byznys, tátovi bude za měsíc pětašedesát.
„Otec už pobírá důchod, ale pro nás je jen dobře, že ve firmě zůstává. Čím déle do skutečné penze nepůjde, tím lépe. Jméno Nehoda pořád rezonuje,“ poví David, ten starší v růžové košili s manžetovými knoflíčky, bývalý stoper. Bydlí v Praze.
„My byli, jsme a vždy budeme hlavně synové toho slavného otce. Táta je osobnost, od které se pořád učíme,“ dodá Michal, ten mladší v tričku, módním sáčku a se šálou kolem krku, bývalý útočník. Usadil se v Kroměříži.
Myslíte, že byste byli úspěšnější, kdybyste se jmenovali třeba Šafránkovi?
David: V kariéře asi jo.
Michal: Určitě jo. Synové slavných to mají těžké.
David v lize odehrál 48 zápasů, Michal 149. O čem to svědčí?
David: Že Míša měl daleko větší talent. Já z legrace říkám, že jsem po tátovi zdědil jen artrózu kyčle. Aspoň co se fotbalu týče. Všechno jsem měl vyskluzované a vydřené. Byl jsem stoper, dřevák s heslem „co leží, neběží“.
Michal: Aniž bych ti chtěl fandit, brácho, ve srovnání s dnešními stopery v lize jsi byl hotový Beckenbauer.
Tak povězte, čím vám ubližovalo jméno Nehoda?
David: Vzpomínám si, jak se táta vracel třeba z mistrovství světa 1982 ve Španělsku. Nároďák vyhořel a ve škole jsem to dostal sežrat. Učitelky byly nepříjemné, spolužáci se na mě dívali skrz prsty, některé scénky byly až nechutné.
Michal: To se mě naštěstí netýkalo, byl jsem ve školce.
Myslel jsem spíš váš fotbalový život.
David: Znáte to. Z amplionů se ozvalo, že nastupuje Nehoda – a všichni čekali góly. Najednou vyběhl nohatý frajer metr devadesát a řezal to hlava nehlava.
Michal: Byl jsem z toho vyjukaný, když jsme s bráchou začali hrát v Aši. Divizi za chebské béčko. Chlapi od klandrů na mě pořvávali: Nehodo, ty kopyto! Mně bylo sedmnáct a zrovna jsem se vrátil z akademie ve Štrasburku. Nic takového jsem nečekal. Naštěstí mě David chlácholil: To neřeš!
David: Už jsem to znal. Nic příjemného.
Michal: Když se dařilo, psalo se v novinách: To je celý táta. Když góly nebyly, byl jsem okamžitě ten protežovaný synek. Přitom my jsme věděli, že máme limit. Davča byl obránce, já dělal černou práci v útoku. Gólů moc nebylo, zato jsem vletěl do každého souboje. Býval jsem mlátička.
Manželé Nehodovi se syny Davidem a Michalem.
Pamatuju si, býval jste docela raubíř. Přitom jako manažer jste klidný, někdy až příliš.
Michal: V civilu jsem jiný. Když se po zápase něco semlelo, třeba na pivu, všichni se obraceli na mě: Hele, vyřeš to! Ale já byl magor jen na hřišti.
A vy, Davide?
David: Kdybych se jmenoval Franta Vomáčka, asi bych toho v lize odkopal víc. Ale upřímně jsem rád, že jsem ligu vůbec hrál. Tátovi jsem dokázal, že můžu.
Nevěřil vám?
David: Ještě v dorostu jsem na ligového fotbalistu nevypadal. Zato Míša byl snad první, kdo po revoluci odešel do zahraniční akademie. Hned po základní škole, ani patnáct mu ještě nebylo.
Michal: Nebyl jsem špatný, tři roky ve Štrasburku jsem postupoval a pochopil jsem, že se fotbalem můžu živit. Snad kdybych vydržel...
David: No jo, puberta.
Michal: Měl jsem tam k ruce jen Ivana Haška, který hrál za áčko. Společně nám přezdívali pica. Podle nadávky, kterou měli odposlouchanou, když se nám něco nepovedlo. V šestnácti už mi dávali šanci v béčku, které kopalo třetí ligu, ale připadal jsem si příliš sám. Žádné mobily, žádný internet, bydlel jsem na intru. Volat domů jsem mohl jednou týdně, telefon na chodbě. Franky se do něj házely. Prostě se mi stýskalo.
Nejlepší rada, co jste kdy od táty dostali?
David: Hele, Davčo, běž studovat, fotbal tě živit nebude. Poslechl jsem a šel na práva.
Michal: Mně říkal, ať jsem na hřišti vidět. Bral jsem si to k srdci, takže když jsem zrovna nedal gól, aspoň jsem dostal žlutou kartu. Taky po mně chtěl, abych se moc nevracel, abych zůstával především ve vápně. Jako on ve své éře. Jenže to jsem mu splnit nemohl. Kdybych nepracoval podle pokynů trenérů, nehrál bych.
A rada do byznysu?
David: Těch je spousta a stejně se pořád učíme. Já jsem do firmy začal nakukovat jako brigádník někdy před dvaceti lety. Pak se mi na čas rozjela v uvozovkách ligová kariéra.
A pak?
David: Rok 2001, seděli jsme doma u kávičky, to s námi byla ještě maminka. Když fotbalista skončí, nemá moc možností, kam se vrtnout. Ani s vystudovanými právy. Maminka navrhla: Mohl bys pracovat u táty, ne? Co ty na to?
Rozhodla rodinná rada?
David: S díky jsem souhlasil a začal dělat „pošťáka“. Otvíral jsem dopisy, nosil je na poštu, na svazu jsem vyřizoval registračky, klasická administrativa. Musel jsem si to vyšlapat od píky, ale škola to byla užitečná.
A vy, Michale?
Michal: Manželka si přála, ať zůstaneme na Moravě, tak jsem si práci hledal tam. V roce 2004 mi skončila smlouva v ligovém Zlíně, následovala druholigová Kroměříž, za rok zajímavější finanční nabídka z divizních Šardic. Do toho jsem s kamarádem rozjel obchod s garážovými vraty a vůbec nepřemýšlel, že bych si vydělával fotbalem. A to jsem měl trenérskou licenci.
Co se stalo? Táta zavolal?
Michal: Protože mluvím francouzsky, doprovázel jsem útočníka Pavla Fořta, když přestupoval ze Slavie do Toulouse. Jeli jsme na zdravotní prohlídku, řešily se okolnosti přestupu, mluvilo se o smlouvě. I když transfer samo sebou dodělával táta, byl to pro mě hlavní impulz, abych ten byznys zkusil.
David: Mně už v tu dobu bylo jasné, že se musíme daleko víc zaměřit na mladé. Byla to nutnost, aby firma měla perspektivu. Dřív byli na celou republiku dva agenti, Paska s Nehodou. Jejich klienty byli ti nejlepší reprezentanti: Nedvěd, Poborský, Koller, Rosický, Grygera. Pak se přidal Zíka. Dneska je všechno jinak a manažerů je strašně moc. Když to trochu přeženu: když kluk nemá ve třinácti letech svého agenta, musí si připadat trochu jako nýmand.
Michal: Vidíš, já jsem zrovna mladé kluky začal vyhledávat. Na Moravě jsem objížděl zápasy a vybíral, kdo by se nám mohl hodit.
David (vpravo) a Michal Nehodové.
Už jste povýšil, ne?
Michal: Starám se o kluky, dělám jim servis. Potřebuješ auto? Sháníš byt? Nezapomněl jsi zaplatit daně? Pomůžu, poradím, zařídím! Mluvím s nimi a poslouchám je, když potřebují vrbu. Občas fňukají do telefonu, že se jim rozpadl vztah. Zdráhají se svěřit rodičům, tak za nimi zajedu, pokecáme, uklidní se. Víte, Davča je ten zlobivej policajt a já ten klidnej – firmě to pomáhá.
Překvapuje mě, že v rodinném kruhu mluvíte o všem, zatímco navenek jste diplomati.
Michal: My si hlavně rodinu chráníme. Nemusí se o nás vědět.
David: Ale lhát neumíme. Zvlášť ze začátku jsem kvůli tomu býval dost impulzivní. Co na srdci, to na jazyku. Postupně jsem se musel naučit daleko větší diplomacii.
Výbušnost v byznysu škodí?
David: Nemám to moc rád, i když někteří agenti si na tom zakládají a jsou úspěšní. Třeba Mino Raiola.
Michal: No ježiš, Mino je oheň.
David: Přesný otcův opak. Jde si za svým.
Michal: Přes mrtvoly.
David: Má od začátku nastavené podmínky a necouvne. Zatímco v obchodě se většinou vyjednává, licituje, postupně se brousí hrany, s Raiolou to nelze. Chceš? Nechceš? Sorry. Patří k nejtvrdším. Ale také díky tomu některé přestupy nedopadly. V každém případě vás musí vždy podržet hráč.
Teď Raiola zastupuje světová esa Ibrahimovice, Pogbu, Balotelliho. Ale začínal, když s vaším otcem prodával Pavla Nedvěda do Lazia a pak do Juventusu.
David: Troufnu si říct, že nemít u sebe před dvaceti lety kliďase a diplomata tátu, možná by to tak daleko nedotáhl. Ano, měl nemalý podíl na přestupech, ale Pavlovým manažerem byl vždycky otec, který se zásadně podílel na všech rozhodnutích.
Jak vám pomáhá jméno Nehoda v manažerské branži?
David: V rámci Česka a Slovenska dost, ale v cizině už za nás musí mluvit naše práce, naše kontakty a v uvozovkách naše kouzlo.
Michal: Určitě se hodí, že nás fotbal vnímá jako rodinnou firmu.
David: Konkurenti často říkají, že své klienty vnímají jako rodinu, ale my rodina jsme! Navzdory tomu, že byznys už nefunguje jako v devadesátých letech, kdy si stačilo podat ruce a dohoda platila. Dnes je všechno agresivnější, komplikovanější, do všeho mluví hromada lidí. Vzpomínám si, jak si táta potřeboval odpočinout. Maminka zemřela a on tři roky sledoval fotbal z povzdáli. Když se vrátil, nevěřil.
Zdeněk Nehoda hrával za Duklu a reprezentaci, jeho synové David a Michal to dotáhli do ligy.
Nechtěl firmu zavřít?
David: Prožívali jsme i komplikovanější období. Moc se nedařilo a reálně se uvažovalo, že by to mohl být konec. Naštěstí se podařilo pár dobrých přestupů a zase nás to nakoplo.
Pořád vás to baví?
David: Baví i živí. Někdy víc, někdy míň. Rodiče bývají čím dál ambicióznější a svého kluka vidí nejlépe ve Spartě, pak v reprezentaci, v bundeslize a nakonec v Realu Madrid. To si občas říkám: Máš to zapotřebí? Oni si vůbec neuvědomují, jaké kvantum práce se za tím skrývá. Spoustu věcí dotujete, abyste časem – a bez jakékoli garance – mohli profitovat z přestupu. Ale nabíjí mě práce s kluky, kteří se dostávají nahoru postupně, pokorně, s láskou. Tomáš Vaclík, Vašek Černý, Tonda Barák, Michal Sadílek, Aleš Matějů, Christian Frýdek i další.
Je to pár dní, co Václav Černý vstřelil hattrick za jednadvacítku. Je to velký bonus pro jeho kariéru?
David: Jeden konkurent tvrdí, že hráčům kariéru plánuje. Já říkám, že je to hloupost. Plánovat se nedá, musíte mít kvalitu, štěstí na rodinu, na trenéry, na klub, na zdraví. Někteří hráči se zajímají hlavně o finance, jiní jsou chytřejší a sázejí na postupné kroky. Je tolik aspektů, které neovlivníte, i když se sebevíc snažíte. Ne, my neplánovali, že Vašek v sedmnácti naskočí do holandské ligy a v osmnácti dá gól v Evropské lize, ale pečlivě jsme zvažovali, jaký klub si vybrat.
I když letošní sezona příliš nevychází, byl Ajax správná volba?
David: O tom jsme přesvědčení, mládež dělá nejlépe ze všech. V létě chtěl Vaška koupit Manchester City, Ajax řekl ne. My jsme zvažovali hostování, Ajax řekl ne. Co s tím uděláte? Nic. Nicméně na podzim přestala jít Vaškova křivka kolmo nahoru a musí se s tím poprat. My mu pomůžeme.
Je právě devatenáctiletý Černý jménem, které si hýčkáte?
David: Vždyť já Vašíka zapíjel s jeho tátou v Příbrami. Hráli jsme spolu. Juniora znám odmalinka, jsme jako rodina.
Ale pořád musíte vnímat, že vám časem může vydělat miliony, ne?
Michal: Určitě, je to VIP klient, patří mezi „topinky“. Hlavně David se mu intenzivně věnuje. Jezdí za ním, pomáhá, mluví se šéfy Ajaxu.
David: Bez ohledu na to, jak blízko k němu mám, dělám standardní servis. Když Edinson Cavani přestoupil do Evropy, jeho manažer s ním taky strávil první půlrok, aby mu byl při ruce.
Jaký je váš manažerský sen?
Michal: Napodobit tátu a z mladého kluka udělat světovou hvězdu. Nemusí být nejdražší jako Pavel Nedvěd, ale musí se dostat do velkoklubu a nehrát tam druhé housle.
David: Mít hráče v Realu, Barceloně, Manchesteru United, City, Bayernu. Prostě aby patřil do základní sestavy klubů z top 8.
Co když se to nikdy nesplní?
Michal: Jsou to sny a přání, která nás ženou do další práce.
David: A když to nevyjde? Máme ve firmě spoustu kluků, kteří můžou dosáhnout úspěchu i v jiných klubech.
