„Výhra 3:1? Už si ji moc nepamatuju. Vybavuju si spíš v roce 2003 prohru 0:3 ve Zlíně, šel jsem na hřiště na druhý poločas už za stavu 0:2 a byl to můj první pořádný start v lize. Předtím jsem jen na minutu nastoupil v Ostravě,“ nahlíží do historie třiatřicetiletý Kadlec. „Ale tehdy člověk ani tolik nevnímal, že jde o derby, soustředil jsem se spíš sám na sebe.“
Různých derby jste zažil hodně. Měla všechna něco společného?
Vždycky je to zápas, který je vyhrocený. I když v něm jako by o nic nejde, v regionu je to prestižní. Obě mužstva mají o motivaci víc vyhrát.
Jaká další derby ještě zažil?
Myslím, že desetkrát jsem hrál za Spartu proti Slavii. Pak taky za Leverkusen proti Kolínu, to bylo taky velké. Jsou to vyloženě sousedi, města od sebe dělí maximálně deset kilometrů a vztahy jsou vyhrocené. Klasické derby se vším, co k tomu patří. I fanoušci Leverkusenu byli den před zápasem na tréninku, měli nějaká chorea. Člověk pozná, že jde o něco speciálního. V Turecku pak za Fenerbahce istanbulská derby proti Galatasarayi a Besiktasi.
To musel být opravdový zážitek.
Byla jen škoda, že v době mého působení měli kvůli bezpečnosti vždy hostující fanoušci zákaz vstupu na stadion. Cestou na zápas jsme ale na ně narazili, odpalovali bengálské ohně a podobně. Když jsme pak hráli superpohár, měli fanoušci Fenerbahce i Galatasarayie polovinu hlediště a bylo to skvělé.
Bál jste se při některém z derby?
To ne. Na stadionu bylo vždy bezpečno. V Turecku jsem se bál jen při zápase v Trabzonu, což nebylo derby, ale lítaly tam kameny, mince.
Čím si vysvětlujete, že Slovácko nebylo v posledních letech schopné v derby zvítězit? Může to být tím, že Zlín je z velké části poskládaný z hráčů odjinud a cizinců, a není proto tolik přemotivovaný jako regionálnější Slovácko?
Je to možné, zažil jsem to v některých jiných klubech, že je rozdíl mezi cizinci, kteří jsou v klubu krátce a nemají k regionu vztah, oproti těm, kteří zde vyrůstají. Pochopitelně motivaci má každý hráč v každém zápase, hrajete o body, o peníze, o prestiž. Derby je pak vždy specifické, ale ta motivace by měla fungovat pozitivně, nenechat si svázat nohy ani se vybláznit k nějaké klukovině. Důležité je zůstat u našeho fotbalu, běhat, makat, poctivě si plnit role podle pokynů trenéra.
Jak prožíváte, že trenérem Zlína je Michal Bílek? Když vás dva roky trénoval ve Spartě, ovládli jste v jedné sezoně ligu i pohár. Čtyři roky vás pak vedl v reprezentaci a dostali jste se do čtvrtfinále mistrovství Evropy.
Vážím si jej jako trenéra i člověka, mám jej rád. Do mé kariéry zasáhl jen pozitivně. Přeju mu to nejlepší, i v pondělí, ale naše výhra o jeden gól mi přesto vadit nebude... Po zápase za ním přijdu, je to člověk, který mě kusem kariéry doprovázel.
Stále se stýkáte?
Byli jsme jednou na obědě v Praze, když neměl trenérské angažmá a já jsem byl ve Spartě. Zavzpomínali jsme na staré časy, to bylo příjemné. Máme mimořádný vztah, a ať se v pondělí stane cokoliv, bude to pokračovat.
