„Zpracovával jsem si balon a šel jsem dopředu. Najednou se to otevřelo a já to nechtěl zkazit, aby se na nás Italové valili. Tak jsem vystřelil,“ smál se stoper Kodaně, když popisoval, co se mu deset minut před koncem zápasu honilo hlavou. „Asi to bude životní gól, ale já ho vlastně ani neviděl!“
Vážně?
Vystřelil jsem a spadl na zem. A najednou slyším, jak všichni řvou a koukají na mě. Tak jsem si řekl: Asi jsem to trefil!
Parádně. Navíc proti brankáři, kterého láká Real Madrid a nabízí obrovské peníze.
Teď mi to dochází, v tu chvíli ne. Dostal tři góly, ale takové, které asi ani chytat nemohl.
Co jste si vyslechl od spoluhráčů?
No, samozřejmě se ze mě hned stal terč vtípků. Takové góly stopeři moc nedávají, sice trochu trénuju trestňáky, ale tohle... Ani nevím, z kolika to bylo metrů. Třicet? Tak to byla asi fakt trochu náhoda, teď se mi kluci posmívají. Už mi prý nebudou říkat, že jsem dřevo.
Italové byli hodně nebezpeční i ve chvíli, kdy prohrávali, že?
Taky jsem z nich měl takový pocit, hlavně ve druhém poločase. Zdravě se naštvali, vlétli na nás, vyrovnali, pak měli za stavu 1:1 stoprocentní šanci. To zase nebudilo nás, od té chvíle jsme byli lepší my.
Co jste nejvíc změnili v porovnání s utkáním proti Německu?
Asi přístup v hlavě. Řekli jsme si, že musíme být agresivnější, s Němci jsme udělali pět faulů za celý zápas. Teď jsme do Italů šlapali, i když pár zákroků nasimulovali - to jsou prostě oni. Každý je kopnul dvakrát třikrát, to k tomu patří.
Úvod druhého poločasu vám moc nevyšel, pak Italové vyrovnali. Kde jste v sobě našli sílu ještě dotáhnout utkání k vítězství?
Říkali jsme si už před zápasem, že je to naše poslední šance. Vlastně jsme celý život trénovali, abychom byli na takovém turnaji. To, že jsme tady, je pro nás zadostiučinění. A když jsme měli poslední šanci dostat se do hry o postup, jsme spokojení, že jsme jí využili.
