Kluzký míč mu ve středu projel v dlaních a zdánlivě nekonečná fotbalová show Cristiana Ronalda mohla zdárně pokračovat. Tentokrát na vyprodaném stadionu v horkém saúdskoarabském městě Džidda. Při prestižním souboji o italský Superpohár.
Ano, Cristiano Ronaldo znovu rozhodl.
„Rád bych svůj gól věnoval rodině, kamarádům a všem lidem na světě, kteří milují Juve a milují Cristiana,“ prohlásil, když se dohrálo.
V Juventusu kope půl roku, takže je jasné, že tuhle trofej ještě mít nemůže: „Ale je to teprve první krok. Při cestě za dalšími tituly nás čeká ještě hodně práce.“
U jiných fotbalistů byste se podivili troufalosti, Ronaldo si zdánlivě namistrovaná slova může dovolit. I téměř ve čtyřiatřiceti letech (narozeniny má v únoru) zůstává fenoménem, kterému se celá planeta klaní.
Nezastavují ho ani trable v osobním životě, které se za poslední rok nakupily. Stejně jako dřív Messi musel řešit obvinění zkrácení daní, ještě víc se rozebíralo nařčení ze znásilnění, které se údajně odehrálo před deseti lety v Americe. Nevadská policie dokonce v rámci vyšetřování před týdnem požádala o jeho DNA.
Ale na Ronalda jako by nic z toho nedoléhalo. Na hřišti je pořád fenoménem.
Už se nezlepší, nemá v čem, ovšem jeho výdrž je unikátní. Rok 2019 odstartoval tak, jak si přál. Gólovou hlavičkou po krásném centru od Pjaniče a především s pohárem pro vítěze.
Byla v tom dávka symboliky, protože o víkendu se dalšího milníku dočkal Ronaldův jediný konkurent v boření rekordů. Lionel Messi, druhý z fotbalových věrozvěstů, si připsal 400. gól ve španělské lize.
Barcelonský útočník Lionel Messi vede míč (druhý zleva), napadá ho José Ángel Valdés z Eibaru.
„Leo je z jiné galaxie. Čísla, kterých dosáhl a dál dosahuje, jsou neuvěřitelná. Nadpozemská,“ rozplýval se barcelonský trenér Ernesto Valverde po nedělním utkání s Eibarem, ve kterém Messi jubilejní trefy dosáhl.
Nikomu v historii se nepovedlo nastřílet tolik branek v jedné z top pěti evropských soutěží. Ronaldo má sice ve statistikách víc ligových gólů, ale sbíral je postupně v Anglii, Španělsku a od léta v Itálii.
To Messi je zřejmě pevně rozhodnutý, že stráví celou kariéru v Barceloně. Tedy pokud mluvíme o Evropě – několikrát už naznačil, že konec by si uměl představit doma v Rosariu, v dresu Newell’s Old Boys, odkud ve třinácti letech do Španělska odešel.
Tenhle scénář je ale v nedohlednu, malý kouzelník nemá důvod opouštět scénu. Drží se na vrcholu, jako by uměl zbrzdit čas.
V létě mu bude už dvaatřicet, což je věk, ve kterém obvykle ofenzivní hráči začínají ztrácet. Tělo projevuje známky únavy, nahromaděné ze stovek zápasů. Útočníky začínají trápit zdravotní neduhy, ztrácejí rychlost, dravost i energii.
Jenže Messi, podobně jako Ronaldo, hranice ideálního fotbalového věku posouvá.
Statistikové spočítali, že loni měl prsty v téměř polovině gólů, které Barcelona ve všech soutěžích nastřílela.
Těžko se mu asi bude překonávat vlastní rekord ze sezony 2011/12, kdy v sedmatřiceti ligových zápasech nasázel závratných padesát gólů.
Ale třeba loňskou bilanci čtyřiatřiceti branek v šestatřiceti utkáních by klidně překonat mohl. Zatím platí: sedmnáct kol, sedmnáct tref. K tomu řádil v Lize mistrů: čtyři zápasy, šest gólů. Netrefil se jen v domácím Superpoháru.
Navíc hraje čím dál víc pro tým: v aktuálním ročníku každých 48 minut dá gól nebo na něj přihraje. Tak pravidelně „kanadské body“ ještě nikdy v kariéře nesbíral.
Měřit se s ním zatím nemůže nikdo z potenciálních nástupců: ani bývalý spoluhráč Neymar, ani jeho pařížský parťák Mbappé, ani egyptský démon Salah, který táhne Liverpool za titulem.
Také Ronaldo teď ve statistikách zaostává, navíc už nehraje stejnou soutěž, takže napětí mezi dvěma supermany možná lehce polevilo. Ale nenechte se mást: válka titánů pokračuje.
Jsou tak odlišní, přitom tolik podobní.
Jeden je osvalený a ránu má jak raketa, druhý je maličký a ke střelám využívá spíš důvtip a dokonalou techniku.
Jeden je nejradši, kdy na sebe strhává pozornost, druhý se na hřišti často jen loudá a mazaně vyčkává.
Lionel Messi a jeho gólová oslava
Cristiano Ronaldo v dresu Juventusu slaví gól.
Oba jsou lační. Výjimeční. Inspirující. Oba nikdy nevyhráli mistrovství světa, přičemž od toho posledního šampionátu odmítli všechny pozvánky do národního dresu. Mohlo by to naznačovat, že se chtějí věnovat pouze klubové slávě, ale reprezentační kariéru ani jeden z nich ještě neuzavřel.
Snad jedině zlato z mistrovství světa by mohlo rozseknout věčné debaty o tom, kdo z nich dokázal víc. Těžko se poměřují, protože také k výzvám přistupují odlišně.
Když Ronaldo pobídl Messiho, aby podobně jako on zkusil změnit prostředí, dočkal se chladné odpovědi: „Nic měnit nechci. Jsem v nejlepším týmu světa a výzvám tady čelím každý rok.“
Za rekordy se každý z nich žene vlastní cestou, ale výsledky se podobají. A uplynulý týden potvrdil, že jejich éra ani po třicítce nekončí.
